Franta se na jaře sháněl, kdy že pojedeme do Kácova, do pivovaru. Tak jsem nás tam zase objednala, tentokrát na celý týden. Už to vypadá, jako když jedeme na chalupu – místní nás znají, my taky víme, kdo je kdo, v hotelu nás vítají jak ztracené syny a dcery.

Přijeli jsme ve čtvrtek odpoledne oblíbeným Posázavským Pacifikem (skončila rekonstrukce trati, takže už se prý dá jezdit i ohromující rychlostí 60 km/hod.).

První dojem – spousta uschlých kůrovcových stromů. Spousta holých strání tam, kde býval les. Časem jsme zjistili, že to taky komplikuje orientaci a že některé cesty jsou skoro nepoužitelné.

Druhý dojem – Sázava je plná vody v barvě bílé kávy. Je plná tak akorát, aby to nedělalo nepříjemnosti, a vypadalo majestátně. Na jezech voda neuvěřitelně hlasitě hučí. Všude je spousta více či méně odrostlých káčat.

Zámek Kácov

A třetí – v Kácově opravují zámek! Jsou tak v půlce, zatím se to moc nedá vyfotit, ale bude krásný. Do současné podoby ho v 18. století přestavěla kněžna Anna Marie Františka, velkovévodkyně Toskánská. Sídlila v Zákupech, ale starala se vzorně i o Kácov. Současně se zámkem přestavěla taky kácovský kostel, který se zámkem spojila 150 m dlouhou chodbou.

Když jsem ještě v Praze přemýšlela, co na Sázavě podnikneme, vzpomněla jsem si, že z loňské dovolené ve znamení pozoruhodných míst na přehradě Želivka nám zbyl jeden rest – Vojslavický most. Je to unikát a kulturní památka – dvoupatrový most, navíc horní patro se stavělo až třicet let po dolním.

S výstavbou spodního totiž začali koncem třicátých let minulého století, ale kvůli válce se nakonec nedostavělo. Když po letech chtěli navázat stavbou D1, nebylo možné starý most využít, protože k němu byl podle nových pravidel příliš příkrý sklon. Vzniklo pozoruhodné řešení – starý most zachovali a funguje jako silnice III. třídy, nad něj přistavěli horní patro jako dálniční most.

Vojslavický most

Z té dálnice si ale moc neužijete, lepší je projet nebo projít spodním patrem – a nejlepší je to ze strany.

Samotná cesta k tomuhle zážitku byla ovšem trápení, protože přístup je dělaný pro auta. Chodit podle dálnice (byť po silničce III. třídy) fakt není můj koníček.

Na sobotu vyšel výlet do Uhlířských Janovic. Původně jsem chtěla tam dojet vlakem a zpátky dojít po zelené… jenže Franta do těchhle končin jezdil jako malý kluk, a tak začal vymýšlet zlepšováky. Nakonec to nebylo špatné, trochu jsme bloudili, prošli se mezi poli se zlátnoucím obilím, chrpami, vlčími máky a třezalkou a ještě obdivovali krásně zrestaurovaný poutní kostel sv. Anny v Sudějově.

Poutní kostel sv. Anny v Sudějově

Nedělní výlet byl výjimečně celý pěší a docela dřina. Po deštích bylo všude hodně vlhko a terén k rozhledně Babka je členitý (čti: nahoru – dolů). Sluníčko se do nás opíralo, když jsme se totálně splavení prodírali trávou a bodláčím vysokým jako já a kopřivami ještě o hlavu vyššími. Celé to bylo vylepšené o všudypřítomné bahno, hmyz a téměř neexistující turistické značení – zaplaťpánbu za mapy v mobilu!

Rozhledna Babka

Rozhledna je fajn, ale ten pravý úžas v nás vzbudil záchod druhé generace vedle ní. Představte si obvyklou budku s malým solárním panelem na střeše a návodem, jak za použití platit kartou nebo SMS…

Cestou

Ve Zruči nad Sázavou jsme šli na jistotu – s restaurací je to tam poměrně slabé, ale cukrárna je excelentní, takže jsme obědvali tam.

Roku 1885 koupil zručský velkostatek i s ruinou zámku stavitel železnic Jan Schebek přezdívaný „Král železnic“. Jeho syn Adolf nechal zámek v letech 1892 – 1894 přestavět v pseudogotickém stylu.

Zruč nad Sázavou - zámek

Po roce 1989 byl zámek potomkům rodiny Schebků vrácen, ale o čtyři roky později ho město Zruč odkoupilo a v následujících letech proběhla moc podařená rekonstrukce zámeckých budov, parku a hospodářských stavení v nynějším Zručském dvoře (ten se mi líbí snad nejvíc).

A letos v něm otevřeli novou kavárnu!

Foto: Zana. Další fotky najdete tady na Rajčeti. Jsou tam i fotky k 2. dílu, ty jsou zatím nepovinné :-)