Devatenáctého září loňského roku mi odešla za Duhu moje jezevčice Betynka. Já vím, bylo jí přes osmnáct let, byla skoro slepá i hluchá, ale přesto… a nebo právě proto jsem to nesla velmi, velmi těžce. Jako štěně se mnou vedla kemp, který jsme s manželem provozovali, vyprovodila se mnou za Duhu čuváčka Bodyho. S radostí přijala štěně tibetské dogy Miušku a svědomitě ho vychovávala. Tisíckrát jsem jí brečela do černého kožíšku, když těžce onemocněl a posléze zemřel můj manžel. Byla i u odchodu Miunky a ve svých čtrnácti letech mi ještě pomohla vychovávat druhé štěně tibeťanky Kami. A vychovala mi z ní báječnou, ohleduplnou a empatickou psí holku.

Míšova velká kámoška Kami | foto: Jan P.

A najednou Betynka nebyla… Moc si z těch dnů nepamatuju, jela jsem na autopilota. Dokázala jsem obstarat domácnost i zvířata, ale byla jsem jak ve zlém snu. Uvědomila jsem si to, až když po mně rodina začala podezřívavě pokukovat a nenápadně se poptávat, zda bude nějaký další pes. Ne, nebude, to bych přece nemohla udělat! Připadalo mi to jako zrada na Betynčině památce.

Pravda, trochu mě zviklali a já začala potajmu projíždět na FB všelijaké stránky o opuštěných psech. Jen tak, ze zvědavosti, jak jsem si namlouvala. Já přece už nesmím mít psa! Jsem stará, mám nemocná a bolavá záda a nemůžu se psem na procházky.

Míša v novém pelíšku | foto: Iva H.

Objevila jsem báječnou záchrannou stanici Jezevčíci v nouzi a dodnes jim moc fandím. Ale vyžadují nejméně dvě návštěvy před adopcí. Já je chápu, taky bych nedala psa jen tak někomu, ale není to nic pro mě. Jsou u Olomouce a já u Prahy. A tak dlouho v autě sedět nevydržím. Hm, tak nic...

A pak jsem uviděla Míšu!!

Zrzavý dlouhosrstý skorojezevčík, věk kolem deseti let. Třínohý. Údajně se toulal (buď někomu utekl, nebo ho někdo vyhodil). A protože je skoro hluchý, byl snad přejetý sekačkou. Nevím, kdo ho našel a odvezl na veterinu, ale v duchu tomu člověku děkuji. Míša měl poraněnou pravou přední i pravou zadní nožku. Přední se podařilo tak nějak opravit, na zadní má prasklou achilovku. Při operaci mu do nohy dali dlahu, a když ji po nějaké době odstranili, tak mu achilovka praskla znova. Tak má nožku jen na to, aby měl co zvedat u patníku. Pak se Míša dostal do útulku a odtud do dočasné péče.

Jenže jsem zase zjistila, že je Míša někde u Nového Jičína. Hm...

Náhoda tomu chtěla, že druhý den přišli naši mladí, že jedou za rodiči snachy na Moravu, do Bystřice pod Hostýnem. Jen tak mezi řečí jsem se zeptala, jak daleko je Nový Jičín. Prý to není daleko a na zpáteční cestě se tam mohou stavit. A já jsem začala žhavit telefon :-)

Míšánek | foto: Jan P.

Jasně, byl to problém, neradi vydávají psa bez předchozí návštěvy. To chápu a tak jsem vedla s paní z dočasky delší rozhovor. Vysvětlila jsem svou situaci, slíbila jsem pravidelné informace o Míšovi (byla bych slíbila i modré z nebe) a nakonec jsme se dohodly, že si mladí mohou pro Míšu přijet.

Rozvrtěný ocásek | foto: Iva H.

Ten den, kdy měl Míša přijet, jsem nemohla dospat. A někdy kolem třetí hodiny volali mladí, že s Míšou už jedou! Psík celou cestu prospal vnukovi na klíně a tak k nám vstoupil v dobrém rozpoložení :-)

 S Kamčou nejsou problémy, to jsem věděla už předem. Vzájemně se očichali, a když si Kamiška chtěla dovolit trochu víc, Míša ji hbitě seštěkal.

Na vodítku jsem s ním prošla celý dvůr (mám dodnes dojem, že na vodítku jsem byla já) a pak vstoupil do naší kuchyně a do našeho života.

Mimochodem, přijel jako bohatá nevěsta z Moravy. Měl komplet výbavu – peřiny (pelíšek), proviant (půl pytle svých granulí a kloubní výživu), potřeby pro domácnost (několik hraček) a dokonce i kosmetiku (obojek proti klíšťatům) a osobní potřeby (obojek a vodítko). Zřejmě dobrý oddíl, ta dočaska :-)

Míša, Mišánek, Zrzínek, Verpánek, Radovánek, pejsek s věčně rozesmátou tlamičkou a rozvrtěným ocáskem mi vrátil radost ze života. Protože i on sám se neustále raduje. Má pro sebe kámošku Kamču, má pro sebe celý dvůr o velikosti víc než půl hektaru, kde si může běhat tak dlouho, jak mu nožka dovolí. I hrabat myši je mu dovoleno, samozřejmě jen mimo záhonky, že jo, Míšo! A to on rád, moc rád. Sice málo slyší, ale na zatleskání reaguje. A hned poslušně přiběhne.

S Kamiškou jsou kamarádi od začátku. Občas by si Kamča ráda hrála, ale váhový rozdíl je přece jen dost velký. Ale Míša se nedá, buď jí uteče, nebo ji seřve (a pak uteče). A ta velká kámoška si to nechá líbit. Dokonce je trpělivá, i když se Míša dere ze dveří, ve kterých Kamča leží. Pak se buď zvedne a Míšu pustí, anebo mu dovolí, aby jí přeťapal přes packy ven. Inu Betynčina výchova!

Tady hlídám já | foto: Jan P.

Jinak je Míša velká přílepka. Je tam, kde jsem já. Když dělám něco v kuchyni nebo sedím u počítače, leží vedle mě v pelíšku. Když jdu do pokoje, jde se mnou. Když si sednu k televizi, leží mi oddaně u nohou v druhém pelíšku. Když jdu ven, jde taky, i kdyby trakaře padaly.

A tak 16. listopadu, dva měsíce po odchodu Betynky, mi určitě ona sama poslala do života za sebe náhradu.

Díky Betynko! Vítej Míšo!

Fotky pořídili Iva H. a Jan P.