25.1.2020 | Svátek má Miloš


KOČKY: Tři mušketýrky podruhé

5.2.2015

Ze tří koťat, která u nás v rozmezí dvou let našla domov, jsou už dospělé kočky. Protože málokdy je jedna daleko od druhé, manžel jim říká tři mušketýrky. A stejně jako byl každý z knižních mušketýrů jiný, mají i mušketýrky kočičí rozdílné povahy.

Rusty

Rusty

Rusty

Je z trojice nejstarší, v květnu jí byly dva roky. Z maličkého zrzavého a vykuleného koťátka v krátké době vyrostla velká kočka, dělová koule, vážící 6,35 kg. Má hladký lesklý kožíšek na bříšku s trochu delšími a světlejšími chlupy. K tomu huňatou, jemnou a stále jakoby „rozcuchanou“ prdelku, která mě přímo svádí k pošimrání. Protože Rusty nemá ocas, zezadu vypadá jak oblečená v huňatých pumpkách. Její kožich je až zázračně samočistící. Když se dříve na záhoně vyválely Dixie nebo Smoky, musela jsem je otírat mokrou žínkou a přesto na nich vždy trochu špíny zůstalo. Rusty se s rozkoší popelí v hlíně či prachu, ale stačí, aby se sama otřepala, nebo ji opráším rukou, a je zase čisťoučká. Zatím ani jednou nebylo třeba kožich vytírat.

Rusty v huňatých kalhotách

Rusty v huňatých kalhotách

S pahýlkem místo ocásku se už narodila, je to typický znak anglické „manské kočky“. Jestli je Rusty čistokrevná nebo ne, je nám jedno, špuntík na zadečku jí náramně sluší. Dokonce si myslím, že by s poctivým ocasem nebyla zdaleka tak roztomilá. Rusty chodí normálně, ale když se rozeběhne, komicky peláší jako zajíc. A protože je celkově baculatě stavěná, připomíná rozkošné medvídě, které je radost pozorovat. Když svým pomalým, kolébavým krokem přijde do kuchyně, na zlomek vteřiny to opravdu vypadá, že k nám vběhl malý černý méďa.

Ze všech tří koček je největší mazel a jediná, která se ráda chová v náruči. Když pro ni jdu na zahradu, na zavolání přiběhne. Já si těch šest a půl kilo přehodím přes rameno, Rusty se dokonale uvolní a visí tam jak kus předoucího hadru. Když chce ven, umí si o to říci. Kdekoliv v domě si nás najde, natáhne se nám na nohu, jednou packou se ji přidržuje a druhou hladí. Velmi brzy jsme přišli na to, co nám tím naznačuje. Jakmile se zvedneme ze židle nebo uděláme krok vpřed, Rusty běží ke skleněným dveřím na zahradu, ráda, že jsme tak chápaví.

Woody

Woody

Woody

Naše prostřední kočička. V dubnu jí budou dva roky a vyrostla z ní krasavice. Už dávno dorostla do svého dlouhého liščího ocasu. Dost se jí protáhlo tělo, ale nožky jí zůstaly spíše kratší. Na kráse jí to rozhodně neubralo. Z celé trojice má nejdelší a nejjemnější srst. Na první pohled vypadá stejně velká jako Rusty, ale to je klam jejího téměř angorského kožichu. Woody váží jen 3,6 kg, přesně stejně jako hladkosrstá Lucky.

Woody je nejen roztomilá, ale i stále plná hravého elánu. Když se zrovna nehoní s Lucky či nekočkuje s Rusty, umí se sama zabavit lítáním po domě, nebo si jen tak pro potěchu běhá kolečka po zahradě. Jako jediná je přímo posedlá okusováním lidských prstů na noze (holých nebo skrze ponožku). Přikrade se pod stůl nebo židli, a když tam najde nohu bez obuvi, zalehne a pustí se do ní. Při jemném ožužlávání to jen lechtá, při ostřejším kousání a zatnutých drápcích to bolí a jeden jí tuhle zvláštní zábavu vydrží trpět jen chvilku..

Je to takový náš Milouš ze Saturnina. Nosí nám totiž ze zahrady tlusté, bílé červy. Vyhrabává je na záhoně a přináší na verandu, jsou-li náhodou otevřené dveře, dodá je až do kuchyně. Do stočeného červa chvíli pinká, dokud jí neomrzí, pak si jde vyhrabat jiného. Naštěstí jsem ji nikdy neviděla červa sníst. Stejně nadšeně doluje z trávníku šerednou krtonožku. Za to je ale chválena, protože tihle prevíti dokáží pořádně poničit trávník.

Šelma

Šelma

Než z vedlejší zahrady přivedu Trixie, musím kočky zavřít do ložnice. Jsou-li zrovna na zahradě, největší problém mám právě s Woody. Rusty a Lucky poslušně přiběhnou na zavolání, nebo si pro ně dojdu. Woody ne, ač v jinou hodinu sama od sebe běhá domů „na požádání“. A já se pak chovám jako australský honácký pes, protože kočka se odmítá nechat chytit. Pobíhám po zahradě sem a tam, nadbíhám jí, pokouším se ji přelstít a snažím se ji nasměrovat k domu. 

Je mi naprosto jasné, že Woody z toho má švandu, i na dálku vidím zářit její šibalské oči. Přikrčená k zemi mě pozoruje, ale jakmile se k ní přiblížím, vystřelí opačným směrem. Pak vidím jen šedivou šmouhu a kmitající se huňatý ocas. Po třetím nebo čtvrtém nahánění se nade mnou smiluje, vítězně zvedne chvost a sama vběhne na verandu. Já to Woody raději neříkám, ale pravdou je, že si tuhle naši hru na honěnou užívám stejně jako ona. Ovšem před večerním příchodem Trixie musím Woody nahánět dříve, než se setmí. Jinak bych pak už neměla šanci sledovat, kde šedivá kočka pobíhá.

Lucky

Lucky

Lucky

Exoticky zbarvená Lucky se vzhledově změnila nejméně. Asi proto, že byla už odrostlejší kotě, když jsme ji loni v lednu přivezli domů. Za rok se jí trochu protáhlo a povyrostlo tělo, ale hlavička a packy zůstaly téměř stejné.

Všechny tři kočky jsou k naší radosti společenské, lidí se nebojí a neutíkají se před nimi schovat. Lucky ale lidskou společnost přímo vyhledává, přestože jakékoliv chování a zvedání moc ráda nemá. Ráda si k nám vyskočí na kanape, nebo na manželův klín do křesla, ale musí to být její vlastní rozhodnutí. Beze strachu přisedne těsně vedle hosta sedícího na lavici u stolu a spokojeně se stočí do klubíčka. Také v kuchyni se mě drží až nebezpečně blízko. Všechny kočky se kolem mne vždy motaly a motají, ale Lucky mám u nohy téměř přilepenou. Dosud jsem nepřišla na to, jak se dokáže takovým fofrem přesunovat. Jeden moment ji z kuchyně vidím, jak spokojeně lelkuje v jídelně nebo jinde v domě, ale sotva chci udělat krok stranou, mám ji přilepenou těsně u nohy, někdy mi dokonce sedí přímo na botě. Kde se tam tak bleskově vzala, je mi záhadou a už mockrát jsem ve snaze ji nezašlápnout sama málem padla na nos.

Ukaž, chytilas ho?

Ukaž, chytilas ho?

Všechny tři kočky jsou úžasné lovkyně, kolik ještěrek už pochytaly jsem přestala počítat, chipmunků bylo také nejméně pět a ne vždy se mi podaří kořist zachránit včas. Dobráckou Rusty se mi většinou podaří dohonit a o vydání kořisti s ní nemusím moc zápolit. U Woody se mi to podaří jen výjimečně, u Lucky nikdy. Woody je s kořistí rychlá jako blesk, Lucky zase držící svůj úlovek v zubech na mě „vrčí“, ať se neopovažuji blíže. Když vidím, že třeba chipmunk je už stejně po smrti, její varování respektuji.

V půlce října nám umřela Smoky, ale díky těmto třem krasavicím jsme smutek mnohem snáze překonali a jsme rádi, že je tu všechny máme.


Foto: autorka

Tady je album s dalšími fotografiemi.

Marička Crossette Neviditelný pes