Ze Zlína do Vizovic, červenec 2021

Trasa výletu: https://mapy.cz/s/hajehapana

Je to jen měsíc od posledního vandru. Ale i tak mi to už chybí. Šumící les i vysoká tráva tancují v lehkým večerním vánku. Poslouchám ptáky a nechávám si vysokou trávou šimrat dlaně. Pobrukuju si a užívám si lesní svobody. Ha, první letošní malina. První letošní hrst malin. Plantáže malin jsou tu jen pro mě – křížová cesta u Velíkové z roku 2005 můj doprovod moc nezajímá, a tak mi maliny nemá kdo ujídat.

Výhledy od rozcestníku Na Sýkorce.

Slunce se sklání k vrcholům okolních lesů a zelený větve se klenou přes cestu. Přicházíme k přístřešku nad Kašavou, kam dolíhájí zvuky z nějaké nedaleké akce. Není tu ani noha, jen komáří sosáky bzučí kolem. Kennedy prohrává sázku, že tu bude nátřesk, takže zítra chodí bos. Aspoň kolem bivaku:)

Vítr šumí v korunách, v žabím jezírku se odráží obloha, která ze zamračena přešla během večera plynule do skoro jasna, ale přesto se pořád drží docela teplo.

Slunce je nízko, půjde brzy spát.

V noci je mi tak akorát, i když zádům se líbí trochu zachumlat do mikiny a cítit příjemný teploučko. Dotek vnitřního šusťáku není nijak hroznej, ale furt je to šusťák, v podstatě nepříjemná umělá tkanina, která je na dotek studená a nepříjemná. Spacák s vnitřní bavlnou by byl fakt super:)

Komáři nám dávají ranní hodinku, než začnou bzučet. Že by taky v noci spali? Ale proč doma žerou nejvíc v noci?

Kaple Panny Marie Královny na Vinohrádku z r. 2020, Kašava.

Přes obec Kašava pokračujeme voňavými lesy, kde voní hlína i jehličí a je cítit vlhkost a dusno. Hnusno. Celý moje tělo lepí a blbě se mi dýchá. Přesto bych ani na chvíli nechtěla být jinde. Ačkoli… možná by to alespoň nemuselo být tak do kopce. Ale pískovcový sediment Vrzavé skály mezi Kašavou a Držkovou nejde vynechat a tak si na kopci za odměnu vedle pár fotek dopřejeme i svačinku.

Vrzavé skly na vrcholu Sýkornice

Stačí chvíli nehybně posečkat v lese a krákání havrana i šumění jeho křídel přehluší skřípání větví, jak velký pták dosedne do větvoví a zhoupne se. Sedí si nade mnou a spokojeně kráká, ale jakmile se pohnu, je ten tam. Lesy nás chrání před tím nejhorším sluncem několik kilometrů, kdy se cesta pořád lehce vlní po hraně Hostýnských a Vizovických vrchů.

Baťková – chléviska. Zataženo se roztrhalo do modré jasné oblohy. Lepivý dusno měníme za spalující žár. Za rozcestníkem se blížíme k domečku s teráskou. Týjo, kdyby tu byla hospůdka… Moje přání je otcem reality. Na domečku je přibitá A4 s nápisem Občerstvení otevřeno a ze dveří se vesele line dechovka.

Sedíme venku ve stínu terásky, bublinky spritu lechtají na patře, pan domácí spravuje kůlnu přes cestu a ptá se nás, když jdeme z Kašavy, jestli taky známe Kašavanku, ale bohužel. Zajímá se o naši cestu a váhu batohů a usměvavá paní domácí jde také ven.

Výhledy z modré značky

Když pak vyrážíme dál, pán ukazuje zpátky, že na rozhlednu Vartovna je to na druhou stranu. No má pravdu, ale dneska jsou na pořadu dne kilometry. Vartovnu obhlížíme na protějších kopcích a vlastně se od ní napřed vzdalujeme, i když je naším dnešním cílem.

Mezi malinama a bodláčím je motýlí ráj. Kvetoucí louky jsou plné poletujících hmyzáků a já jen čekám, až chumel motýlků dosedne… Marně, rozletí se v chumlu a pohladí mě křídly po paži, než zmizí z dohledu hledáčku. Kdyz konečně dosednou, než je stihnu 100x vyfotit, sežere mi botu roztavený asfalt.. smažíme se a chybí nam už jen ten olej, aby to bylo autentičtější. A k tomu po hrstech luxujeme maliny, který tu netknutý čekají, až kolem nich půjdeme.

Fuj, to jsem se lekla, když jsem se otočila k báglu!

Veverka. Chvíli na sebe koukáme a nehnutě se pozorujeme, mezi listy vykukuje jen hlava. Pak se tiše rozloučíme a jdeme si po svým.

Vartovna.

Z Hostýnských vrchů spadneme rozbahněnou cestou přes silnici do Vsetína k benzínce, která nás pohostí dobrotama, a pak se zase sápeme do stoupáku cestou necestou na modrou značku.

Pokračuje houpání po hřebenovce mezi lesy až k rozhledně Vartovna, postavené v roce 2009.

Je docela vysovká a vylézt do výšky 38 metrů nad zem dá docela zabrat. Západ slunce střídá vůně propečených špekáčků a užíváme si příjemný večer.

Černočerný les je plný zářících poletujících teček. Světlušky jsem letos viděla poprvé.

Ráno mě budí zvonění kovových schodů z rozhledny. Někdo přijel na kole na východ slunce a budí mě o 20 minut dřív, než mám v plánu, tak nemusím mít strach, že bych ten východ slunce prospala.

Východ slunce z Vartovny.

Slunce vychází někde nad Javorníky a díky skvělýmu kruhovýmu rozhledu z horní plošiny Vartovny se mi konečně dostalo odměny za těch několik ranních vstávání na východ bez východu.

Mraku jsme zatím utekli, jsme nad Sýkorákem.

Když pak vyrážíme do zataženýho dne, máme co dělat, abychom utekli prvním kapkám. Dohnaly nás na poslední hodinku chůze, ale do Vizovic to stejně před nejhorším slejvákem stíháme ještě vcelku suší.

Vizovice nás vítají mrholením.

Foto: Mawenzi. Klikněte do kteréhokoli obrázku v textu a podívejte se do pěkné fotogalerie.

Osobní stránky autorky: www.mawenzi.cz