21.11.2019 | Svátek má Albert


ROZCESTNÍK: Vandr Železné hory, duben 2018

5.11.2019

Železné hory. Uvažuju, proč se místní placce vůbec říká hory. Aha, na wiki se dozvídám, že jde spíš o plochou vrchovinu s průměrnou výškou kolem 450 m n. m. Tak teda Železná plochá vrchovina alias hory, to byl náš víkendový kout k prozkoumání.

Vstávám ve 3:50, protože na budíka o 10 minut dřív se mi fakt nechce. No ani teď to není lepší, ale rychle provést hygienu, nabrat věci z lednice, zjistit, že muž mi sežral většinu doma vyráběných tyčinek, a šup na autobus. V autobuse bych si zdřímla ještě, kdyby se v něm dalo pohodlně sednout. Tak ve vlaku. No dobře, pánové se už pár dní neviděli, dospím to v noci a aspoň se tou dlouhou cestou projím.

Labe, Starý Kolín.

Labe, Starý Kolín.

Těsně před výstupem z vlaku ve Starém Kolíně nám volá Petra, že jí ujel přípoj, takže pokud nepojede nějakej bus, dojde to pěšky, +8 km k dnešní vzdálenosti. Tak snad bude spokojená, že se pořádně prošla, protože jinak chodí úplně jiný štreky a dnešních 42 km, s přídavkem 50, by ji mohlo aspoň trochu potěšit.

Ve Starým Kolíně se stavujem ještě pro ovoce u Vietnamce a on mi normálně s drobnýma nazpět podává EET účtenku. Čumim a nevěřím vlastním očím.

První kiláček k Labi je jasný, že dneska bude fakt děsný vedro. Trasa je taková spíš parádně dubnová, než přichystaná na úmorně vostrý slunko, který ještě úplně asfalt neroztýká, ale stupeň, dva navíc, a už by asi ze silnice zdrhal… no to bude radost, ještě, že je to tu definitivní placka.

Kolem Labe.

Kolem Labe.

S Járou, který lehce zaspal – přijel vlakem už v noci – se potkáváme záhy a uklidňujeme ho, že to neva a nikam nespěcháme. Kolem Labe jdeme jen chvíli, než kolem Doubravy uhneme od řeky dál. Mimochodem, tady se do Labe vlévá právě ta Doubravka, jejíž divoké kaňony je možné obdivovat u Bílku u Chotěboře.

První kiláky utíkají celkem rychle, v Záboří nad Labem obdivujem nádherný kostel sv. Prokopa, o němž jsou první písemné známky už v roce 1352, přestože původ kostela je mnohem starší, zřejmě přelom 12/13. stol. a dřevěnou původně barokní zvonici postavenou někdy kolem roku 1677. Její současná podoba je z roku 1898. Jára táhne zbytečně foťák – bez karty.

Kostel Sv. Prokopa a zvonice, Záboří.

Kostel Sv. Prokopa a zvonice, Záboří.

Protože su zkušená turistika (zkušená samozřejmě po všech podobně nešťastných příhodách), v peněžence by se jedna karta navíc našla. Jára jásá a vzápětí zjišťuje, že kartu má, jen nějaký blbý kontakt a za moment už vesele fotí. Není nad to vlastně nehnout prstem a zachránit celou situaci :-) U otevřené samošky se krmíme ruskou zmrzlinou a Petra dává vědět, že je 2-3 km za náma. Na to, že už má v nohách cca 14 km, je dobrá, stíhá nás rychle.

Dohnal nás bígl.

Dohnal nás bígl.

Lesy za Zábořím se prudce mění z listnáčů kolem vody na sušší borovicové lesy. Lesy mám obecně ráda, ale tyhle voňavý oázy s měkoučkýma cestičkama plnýma šišek, ty rozhodně vedou. Za každým rohem tu vykoukne pejskař, tak přepočítáváme psy, jestli je to ten správnej pejskař:) Před Bernardovem ve stínu stromů dáváme čekací pauzu, ve které potkáváme sympatického důchodce s výmarákem. Na krku foťák a že natáčí lesní zvěř, jeleny, fotí změnu krajiny. Prý tu je všude řepka. Jo, tak to nebyl ještě u nás na jižní Moravě, protože všude řepka vypadá sakra jinak.

Řepková pole před Bernardovem.

Řepková pole před Bernardovem.

Mezitím nás ale dohání Petra se svojí dvouhlavou smečkou a můžem tak pokračovat dál, přes Bernardov a kolem krásně udržovaných jabloňových a třešňových sadů zpátky do příjemné náruče lesa. Protože mě dneska bolí koleno víc než jindy, lupnu si jednoho nejlepšího přítele člověka s ubytkem v lékárničce a pichlavá bolest se mění v tupou. Lehce předběhnu, ale aulinem oblbnutá jsem celou noc krásně spala a jak mě většinou bolí celou noc úporná pulzující bolest v koleni, tentokrát nic. Prostě sem zavřela oči, a když jsem je otevřela, byl čas vstávat:)

Duchna, Obří postele.

Duchna, Obří postele.

K Obřím postelím, které leží lehce mimo trasu, naštěstí nezapomeneme odbočit – žulové balvany tu lákají k odpočinku nejen stinným lesem. Největší z nich se jmenuje Duchna, ale přikrýt bych se jím nechtěla. Psi se napájejí u potůčku, který tu kousek dál teče. Jinak je oblast celkem suchá a hodně vodních zdrojů v okolí je maximálně zdroj naší rozladěnosti. Ale přece jen nějaká voda tu je. Rybník Pelíšek na nás čeká s krásně teplou vodou a travnatou loukou hned u jeho mělkých okrajů. Voda láká nás i psy, dokonce Jára má štěstí na pijavici. Ještěže já už mám nohy smočený a znova tam lézt nebudu:) Přemýšlím, zda použít kamennou Duchnu v Pelíšku by byl dobrej nápad, jestli by voda Duchnu nadnášela, nebo by to bylo místo posledního odpočinku.

Bígl v Pelíšku.

Bígl v Pelíšku.

U přítoku Pelíšku hledáme studánku – je krásná, nově opravená, ale voda tu není. Spolíháme na jedinou hospodu dneska po cestě – v kempu Konopáč na 40. km, kde chceme dobrat vodu a dát si večeři. Vesnice Urbanice, kterou vede značka, nám jistě žádnou použitelnou možnost nenabídne a tak místo asfaltu a sluníčka volíme starou cestu lesem na blind a je nám příjemně. Prostě pohodička až ke zřícenině tvrze Svojšice ze 14. stol., která zpustla po vypálení v třicetileté válce. Líbí se mi, jak se tu o ni obec pěkně stará.

Tvrz Svojšice.

Tvrz Svojšice.

Odtud už to máme k cíli dnešní cesty tak 7 km, takže docházející voda se nezdá jako problém a po cestě do Heřmanova městce nás už čeká jen pár posledních zastavení v oblasti, kde se v 16. a 17. století lámal stavební kámen a byly odtud nejlepší mlýnské kameny a v 19. stol se tu těžil křemenec na Vysoké skále. Vysoká skála s výškou 333 m n. m. je nejvyšší místo v okolí, ale výhled odtud není žádný, všechny stromy jsou vyšší :-)

Bezedný lom.

Bezedný lom.

Zatopený křemencový lom Bezedná jáma naopak přináší krvavou historku, kterak za bouře místní pán do lomu spadl i s kočárem a koňmi a místní poddaní lom prohledávali vidlema, ale zachránit se jim ho nepodařilo… Přemýšlím, jestli jsou vůbec vidle vhodně zvolený nástroj k záchraně :-) V každém případě pána, kočár ani koně nenašli a proto se tu říká Bezedná. Nakonec mrknem do kraje z rozhledny Barborka z roku 2004, pojmenované podle patronky horníků. Ono se to řekne, rozhledna ve 300 m n. m., ale ono je to tu fakt relativně vysoko, v porovnání s okolím.

Rozhledna Barborka, Horní Raškovice.

Rozhledna Barborka, Horní Raškovice.

Protože se nemůžu dovolat na Konopáč, místo nesilniční zkratky volíme prudu přes Heřmanův Městec, kde je na mapě hromada vidliček a nožů. První vidličky sou zahulenej pajzl, do kterýho nemám odvahu nakouknout, ale přes silnici je ještě Vietnamec. Už by měl mít 10 minut zavřeno, ale nejsme jediní, kdo tam vyráží nakoupit. Nakonec kotvíme v parádní restauraci, kde dobře vaří, dostanu ultra kotel čaje a obsluha je opravdu příjemná. Dobíráme vodu, a když pak šlapeme chvíli před teoretickou zavíračkou kolem Konopáče, všude temno, brána zavřená, ticho a po lidech se slehla zem. Na to, že k smrti nerada volám, su ráda, že sem nechtěla riskovat neděli na suchu, a za to trauma ta náplast v podobě krávaburgeru byla zasloužená.

Večer.

Večer.

Kotvíme na prvním použitelným plácku na kraji lesa a nevím, jak ostatní, ale já zapadnu do peří a ve vteřině spím až do východu slunce. Na rozdíl od ptáků nereaguju úplně na světlo, ale ten jejich řev je tak děsnej, že by vzbudil i mrtvýho. Snažím se je přehlušit hoptropákama, ale kolem 6 h už to nejde vydržet. Voblíkám se a fotím ležení… Moje činnost vybudí Vaška, kterej se jde po ležení projít a budit svého nového oblíbence, což se nelíbí Petře. Jako fakt sem si jen chtěla vyfotit psy, jak pěkně chrupou, ale ten nečekaný Vaškův budíček mě škodolibě těšil, ne že ne :-)

Spíme? Ne!

Spíme? Ne!

Vyrážíme v 7 a je vedro snad jak včera v poledne. Duben? Ten asi zmizel. Aprílový počasí sem myslela, že vypadá jinak. Protože tohle je fakt hodně špatnej apríl. A dneska už ten asfalt ze silnic zdrhat stoprocentně bude. Nás to ale netrápí, protože nás čeká parádní nášup přírody, Lovětínská rokle a přírodní park Doubrava.

Nad mapou bylo těžké rozhodování, jestli Lovětinksou rokli lesem a kolem vody, nebo asfalt s vesnicí a k tomu zříceninu hradu Lichnice. No vyhrál les a potok, přesto z Míčova (520 m n. m.) byl na Lichnici parádní výhled, což jsem nečekala a dost mě to potěšilo. Huráááá nepřišla jsem o Lichnici! :-) Bude to znít děsivě, ale tohle bylo nejvyšší místo našeho dvoudenního výletu. Takže pro milovníky placky doporučuju, fakt plochá „vrchovina”.

Bezzásahové území Lovětínská rokle.

Bezzásahové území Lovětínská rokle.

Než zmizíme v bezzásahovém lese Lovětínské rokle, těšíme se na plavení psů a pauzu u Lovětínského rybníka. V lese u chatové oblasti na nás dýchá chlad mokřad a vody. Docela překvapeně pak stojíme nad totálně vypuštěným rybníkem a ještě překvapeněji zíráme na monstrózní mušle. Smrad zdechlých ryb nás ale žene posvačit jinam. K Lovětínskému potoku, ke kterému se napojujeme, a hned nás vítá parádní posezení u potoka. Teda spíš potůčku, nedostatek vody je i tady celkem dost znát, ale je tu stín a příjemně, a pekelná výheň je realita v jiném vesmíru.

Štěkaná.

Štěkaná.

Lovětínská rokle je zážitek – potok tu tvoří malé vodopády, lemován kamenitou cestou protkanou kořeny stromů, obklopen lesy. Určitě stojí za návštěvu a ve vyšším stavu vody by návštěva byla ještě lepší. Do Třemošnice cesta uteče nějak moc rychle, a ve výhni města se chladíme zmrzkou. Normálně by jí byl potřeba náklaďák, ale protože hned za Třemošnicí vplouváme do přírodního parku Doubrava mezi husté listnáče, dá se to přežít i na jednom kusu ultra obřího kornoutu.

Přírodní park Doubrava, Třemošice.

Přírodní park Doubrava, Třemošice.

Přírodní park, který se rozkládá kolem řeky Doubravy, bude letos slavit 20 let od založení. Rozkládá se mezi Spačicemi a Ronovem nad Doubravou – my se k Doubravce napojujeme v jeho horní třetině a je to naše závěrečná etapa celého vandru. Chápu, proč místní nejsou v Lovětínské rokli. Protože jsou tady. Řeka je za vyššího stavu vody i splavná, teď to chce hodně fantazie si tu vodu domyslet. Kolem mlýnského náhonu ke starému Mladotickému mlýnu je moc příjemná cesta po staré zpevněné hrázi.

Mlýnský náhon.

Mlýnský náhon.

Petra vysvětluje, jak se náhon pozná a pro mě to jsou nové zajímavé věci. Dál pokračujeme malebným Chittussiho údolím. Že je malebné, je zcela jisté, protože ronovský rodák s italskými kořeny, Antonín Chittussi, byl významným českým krajinářem 19. století a jeden z jeho obrazů údolí Doubravy je v Národní galerii.

U jezu odpočíváme, do odjezdu vlaku máme času dost a lepší sedět tady, než na nádraží. Slunko se posunuje tak, že už se tu před ním nedá schovat, což nás nakonec vyžene na závěrečnou rovinku kolem vodního tunelu, vysekaného v délce 50 metrů do skály jako součást mlýnského náhonu. Opouštíme tady řeku Doubravku a o pár metrů dál, u hřbitovního kostela Svatého Kříže, opouštíme i Petru se smečkou.

Vašek.

Vašek.

V Ronově v hospůdce dáváme rychlé občerstvení – je tu narváno, ale něco rychle do pupku se stihne – a pak už na vlak do Čáslavi, kde potkáváme starší paní s krásnou kolií, se kterou jede zrovna ze zkoušek. Protože těch zdolaných 64 km bylo spíš na nohy, než na ruce, chrabře se nabízím a v Čáslavi přenáším dvacetikilový zvíře po rozpáleném roštovém nadchodu přes vlakové nádraží. Fenka by to zvládla s paničkou sama, jen by pak musely dvě hodiny čekat na vlak do Prahy. A to by byl asi dost vopruz.

Bígl

Bígl

Foto: Mawenzi. Klikněte do kteréhokoli obrázku v textu a podívejte se do pěkné fotogalerie.

Osobní stránky autorky: https://mawenzi.cz/

Mawenzi Neviditelný pes


Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!