ROZCESTNÍK: Chřiby, listopad 2017

 
Ocelové mĕsto. Šedé silnice, špinavá voda, zatažená obloha. To je sobota posledního listopadového víkendu.

Ocelové město ale brzy končí a stejně jako minule zahýbáme nenápadnou uličkou do kopce mezi stromy. Po pár metrech nás čekají čerti a tak se obáváme, zda projdeme zkouškou. Máme trochu pocit déjà vu ze Slezských Beskyd, kdy zamračené město střídala cestička do kopce a tam nečekaně logická hádanka. Tady je to snazší, stačí, že jsme byli hodní:) a to jsme byli, tak vesele pokrčujeme dál. Trochu blbě zahýbáme, ale když pak bojujeme s mapou, nachomýtne se k nám místní pán a hned radí, kudy jít. Díky tomu vidíme ovečky, jak se pasou u silnice mimo ohradu. Sotva si nás všimnou, už se mizí schovat dírou v plotě do bezpečí:)

Červená. Hnědá. Zelená. Šedá.

Tohle jsou barvy naší cesty. Červené listí, hnědá hlína, zelený mech a ocelově šedá obloha. Fučí, ale nevadí nám to. Nepotkáváme díky nečasu ani žádné lidi a je tu naprostá pohoda. U pískovcovo slepencového masivu Budačina, kde snad dřív přebývali zbojníci, si dáváme pauzu. Mocně tu fučí a ve stromech a větvích to rámusí a je tu solidní hluk. Ještě že dole při zemi fučí výrazně míň, jinak by nás to taky mohlo odfouknout.

Kolem Mariánské studánky bychom prošli bez povšimnutí, nebýt rodinky vracející se k autu. Byla by to škoda, voda tu je prý léčivá a studánku nechali postavit dva bratři za to, že její voda jim uzdravila matku.

Mariánská studánka

Pokračujeme přes Komínky, ze kterých sice není nic vidět, ale i tak si užívám silný zážitek, a to je strach z odfouknutí. Stačí vystoupat o pár metrů a silný vítr tu je schopný lomcovat s dospělým člověkem. Moc se tu nezdržujeme, i proto, že už se těšíme na teplý čaj a něco k snědku na Bunči.

Komínské skály

Teplý čaj a výborná paštika z vysoké zvěře přišla vhod, ale protože máme ještě tak hodinku, hodinku a půl světla, než padne tma, tak se nezdržujeme víc, než je nezbytně nutné a vyrážíme kolem zbytků Hitlerovy dálnice, přes Brdo až na Vlčák, kde využíváme přívětivého přístřešku, kde fouká o něco míň než venku a hlavně tu budeme v noci v suchu.

Se setměním začala v okolí rachotit střelba, takže bezpečí přístřešku mi dovolilo v klidu spát a ani noční vydatný déšť nijak na pohodlí neubral. Vstáváme ještě do tmy a vyrážíme těsně před rozedněním. V lese rachotí zvířátka a vidíme srnky i zajíce, zpívají ptáci. Je skvělé ráno, úžasný vzduch. Naše boty narušují červenohnědý koberec všudypřítomného listí.

Buchlovský kámen

U vysokého skaliska – Buchlovského kamene – dáváme svačinku a užíváme si krásného výhledu. Kdyby bylo jasno, je viditelnost ještě mnohem lepší. Dnešní den kazí jen zdravotní neduhy a konečnou pasáž do Velehradu nám zpříjemňuje zvuková střelecká kulisa. K rychlejšímu pohybu nás ale nedonutila:)

Luxusní polívka v restauraci v centru Velehradu pak už byla příjemná zahřívací tečka na konci výletu, než se za námi zavřely dveře autobusu.

Velehrad, listopad 2017

Foto: Mawenzi
Osobní stránky autorky najdete zde: https://mawenzi.cz/