Předchozí díl najdete zde.

Tohle kouzelné místo jsme objevili už před třemi roky – Hořejší rybník byl čerstvě dokončený, místo prvních meandrů bylo ještě rovné koryto. Pojďte se projít nádhernou obnovenou divočinou.

Startovní čárou je metro Hloubětín – podchodem a průchodem v nákupním centru, vpravo kolem plaveckého bazénu a vlevo do kopce ke kostelu sv. Jiří. V Hloubětínském zámku je soukromý zdravotní ústav, zámek je díky tomu opravený a udržovaný, lze nakouknout do nádvoří. Hned za zámkem zatáčím vpravo do úzké uličky k přírodní památce Pražský zlom.

Pod schody kousek vpravo, podcházím pod Průmyslovou ulicí a už jsem u Rokytky. Jdu proti proudu a už tady vidím první nevýrazné umělé meandry.

První zatáčení koryta na Rokytce

Pěšina mne dovede k Hořejšímu rybníku – jen nakouknu a pokračuji v cestě pod strání – je mi to tady příjemnější než u rybníka. Rokytka šumí a bublá... Horní konec rybníka s napouštěcím stavidlem, přecházím přes lávku a pokračuji pravým podchodem pod viadukty. Za nimi už začínají nové meandry, zatím ještě nejsou zarostlé, ještě jejich novota bije do očí, ale už teď to vypadá slibně. Jdu podél nich, přecházím zpátky po lávce, mezi stromy tady bylo staré rovné koryto, dnes nerozeznatelné.

Meandry vypadají pod sněhem dobře

Pokračuji proti proudu, zastavěný kousek, řeka i cesta se stáčí zpátky. Za posledním domkem odbočuji vlevo cestičkou do kopce – to nahoře je Smetanka a cesta mne mírným stoupáním dovede až na hřeben a po něm až k trati. Kousek před tratí se cesta rozdvojuje – levá by mne zavedla zpátky k viaduktům, takže klesám doprava. Procházím pod dalším viaduktem a pokračuji až k silnici. Tady musím vlevo, další viadukt a znovu procházím pod Průmyslovou. Podél ní je možné dojít zpátky do Hloubětína – trasa by tak měřila asi šest kilometrů.

Já jdu dál podél trati – není nijak oplocená a lítá tam jeden vlak za druhým, takže si radši psa dobře hlídám. Cestička mne dovede k viaduktu u Kyjského rybníka. Jeho hlavní část je v zástavbě, obcházím jen malou fotogenickou zátočinu, oddělenou od hlavní části tratí.

Zátočina Kyjského rybníka za tratí

Přejdu přes hráz a stoupám k nádraží Praha – Kyje. I sem je to asi šest kilometrů, ty další ale rozhodně stojí za to.

Podchodem na druhou stranu trati a pokračuji rovně Šimanovskou ulicí – dovede mne ke kostelu sv. Bartoloměje s neobvyklou věží. Přecházím hlavní silnici a mizím vlevo klesající uličkou. Za chvíli už zase narážím na Rokytku, přejdu přes most na klidnější břeh a pokračuji po cestě až k hrázi suchého poldru.

Mapa suchého poldru

Zajímavá stavba a nádherný kraj za ní – místo velkého zregulovaného koryta byly tři zdejší potoky zase odděleny a zakrouceny, staré koryto občas zůstalo jako slepá zátočina. Výsledek je po několika letech fantastický.

Divočina u Rokytky

Z hráze scházím do pravé, travnaté části poldru, vyšlapaná cesta mne vede kolem slepých ramen až ke křižovatce s mapou a odpočívadlem pod krásným stromem.

Odpočívadlo na křižovatce

Beru to kolem něj a vpravo, úzkou pěšinou. Dojdu až pod nové domky a pod nimi ke staré aleji. Alejí a znovu přes Rokytku, jsem u rybníku Pískovna.

Pískovna

Jdu po břehu, slunce kreslí na hladinu krásné obrazy. Jsem u Svépravického potoka, můžu si vybrat, po kterém břehu to vezmu zpátky – obě cesty se za chvíli potkají. Miniaturní meandry, bažiny, hustý porost, hra světla a barev. Cesta se teď drží zase Rokytky, obloukem se po proudu vracím zpátky k odpočívadlu. Zatáčím vpravo na dřevěné lávky, které mne přivedou až k lesu. Vlevo, zase podél potoka, v tom je kouzlo tohoto místa.

Lávka

Kousek před hrází stáčím pěšinou ostře doprava a nahoru, stoupám do jiného světa. Přecházím šikmo pod vedením vysokého napětí a jdu dál, ještě kousek přírody. Pak už se vyloupne sídliště, vlevo se právě staví další domy. Prokličkuji k nim, cesta mne přivede na lávku nad silnicí – tady vidím věž metra Rajská zahrada, ladím podle ní další směr – za lávkou vlevo a rovně až k rybníku Aloisov. Ač mezi paneláky, i tady jsou nutrie a spousta ptactva. Mírně vlevo, kolem služebny městské policie, držím směr a už vidím budovu metra Rajská zahrada. V nohách mám asi čtrnáct kilometrů, ráj mám v duši – a ve foťáku.

Cesta

Jedno z mála míst, kde vzal člověk zpátečku a příroda znovu dostala prostor. Na Čihadlech se už povedlo dokonale, meandry pod Smetankou mají také dobře nakročeno. Važme si a užívejme těch krásných koutů.

Foto: autorka. Další fotografie si můžete prohlédnout i přímo zde na Rajčeti.