Na konci února se vrátila zima. A tak tedy výlet tam, kde je sněhu o poznání míň, než u nás za vraty. Zamířili jsme na Trojzemí.
Parkoviště na Kristýně (zatopený důl u Hrádku nad Nisou) bylo prázdné. Však bylo jednak 8 ráno a jednak počasí, že by psa nevyhnal.
Kachny, potápky, lysky, volavky, husice nilské, kormoráni… to vše Yodu zajímalo – ale do vody neleze a tak si mohl poběhat. Neb cyklostezka byla pouze naše.
Mokřad u Kristýny má haťové chodníčky i příjemná odpočinková místa pro pozorování ptáků. Ne, počasí nepřálo žádnému postávání – ale párek kachniček mandarínských volně na hladině mokřadního rybníka nás překvapil. Luňák kroužící nad polem ne, ti už jsou běžnou součástí okolní přírody.
Přešli jsme na Trojzemí lávku (hezky klouzala) přes Hraniční potok a pokračovali podél Nisy po polské straně. Všude kolem kachny, kachny a zase kachny. Měkká cesta pod tlapátky, poprašek sněhu… šlo se hezky.
Nisu (tolik vody v ní jsme dlouho neviděli) jsme překonali po mostě na okraji Žitavy a tak jsme se z Polska dostali do Německa. A po druhém břehu jsme se vydali zase zpátky.
Německá cesta je zpevněná, ale nám to nevadilo. A za Hartau jsme se vrátili zase domů – na českou část Trojzemí. Počasí bylo jak na houpačce – občas chumelenice, občas se viditelnost zlepšila.
Něco málo přes deset kilometrů, převýšení skoro žádné – pohodlná dvouhodinová procházka třemi státy.
A mimochodem – ve velmi podobném počasí jsme stejnou trasu šli před 15 roky… Hrozně to letí, ale ty fotky se moc neliší…
Foto: Xerxovi. Klikněte si do fotogalerie pro další obrázky!