PSÍ ROZCESTNÍK: Fousatá procházka do Lesoparku na Cibulce

Už zde na Zvířetníku proběhlo více článků na téma „kam za hezkou procházkou i v Praze“, a tak si také dovolím nabídnout jeden tip na výlet do pražské přírody – do romantického Lesoparku na Cibulce. Kdo nechce, nemusí takřka celou cestu sejít z vyasfaltované cesty, ale přesto je skoro všude kolem les.

Úvodem si dovolím něco málo z historie místa. Usedlost Cibulka, podle které byl následně pojmenován i celý lesopark, je doložena již do 14. století, své současné jméno však získala až ve století 16., kdy ji vlastnil rod Cibulků z Veleslavína. V roce 1817 se novým majitelem stal poslední pasovský kníže-biskup Leopold Leonhard Raymund Joseph Thun-Hohenstein, který nechal usedlost přestavět v empírovém slohu na zámeček a kolem něho nechal zbudovat romantický lesopark se zříceninou, v níž je dnes veřejnosti přístupná rozhledna, a řadou dalších malých romantických stavbiček, z nichž na první pohled zaujme čínský pavilon.

Čínský pavilon v rekonstrukci. Lesopark na Cibulce, Praha.

A nacházela se zde i řada soch, z nichž do dnešních dnů se dochovaly jen některé, např. římská bohyně lovu Diana se psy (u rybníčku) či Kronos (pod rozhlednou).

Diana se psy.

Po smrti knížete Thun-Hohensteina zámeček vyhořel a celá usedlost postupně začala chátrat. Nějaký nadšenec vyrobil a umístil podobiznu knížete Thun-Hohensteina do romantické stavbičky u dětského hřiště:

Chvíli to vypadalo, že se objekt podaří zachránit a že bude zrekonstruován, avšak firma, která objekt získala s tím, že jej postupně zrekonstruuje, nakonec projekt vzdala, a tak chátrá smutně dál. Městská část Praha 5 začala v minulých letech revitalizovat alespoň plochy, které patří do její správy, avšak i tyto snahy se někdo snaží bojkotovat. A tak já využívám každé příležitosti k procházce do těchto míst, dokud je ještě nač se dívat...

Jen asi 2 minuty pěšky od zastávky autobusu Šafránkova v Praze 5 – Stodůlky (linky 174,184 a 902) sbíháme s fousiskem kopeček po silnici dolů, abychom se vpravo napojili již na lesní, avšak asfaltovanou pěšinu. Fousisko mě vytáhne krátkým, nicméně poměrně strmým kopečkem nahoru a jsme v lese.

Jdeme stále po pěšině. Při pohledu vlevo pod námi prosvítá železniční trať, naopak vpravo na kopci nad pěšinou si lze všimnout zbytků dříve vojenských budov v různém stupni rozkladu. V tomto úseku cesty raději připínám fousisko na vodítko, neboť ty zachovalejší z budov ilegálně obývají „sociálně nepřizpůsobiví spoluobčané“ a jejich psi, kteří tuto část lesa prostě považují za svůj revír a lze je tu potkat zcela o samotě se potulující. Je tedy třeba mít se chvíli raději trochu na pozoru, nicméně, drží-li se člověk asfaltky, většinou je vše OK. Když už, tak pesani spíš jen „vyhrožují“, ale na sebevědomě vystupujícího člověka (a ještě s naježeným kňourem po boku :-) si netroufnou.

Míjíme problémový úsek a pouštím fousisko z vodítka. Před námi je nyní rozcestí s dřevěným altánkem, před nímž stojí strom s plechovou cedulkou, kterou již dnes nikdo nepřečte, neboť strom se ji rozhodl schlamstnout. Je zajímavé, co strom dokáže. Když jsem byla malá, nápis na ceduli o zákazu rozdělávání ohňů v lese byl naprosto čitelný. Možná, že za pár let už nebude cedule vidět vůbec...

Strom požírající ceduli

Před altánkem odbočujeme vlevo dolů blíže k trati. Cesta se přímo nad tratí stáčí vpravo a kousek cesty jdeme podél ní. Dostáváme se opět na rozcestí.

Za vláčkem je vidět pěšina, která vede k dětskému hřišti.

Můžeme si vybrat. Buď jít dále po asfaltce, ale to bychom minuli tu hezčí část procházky. Proto odbočujeme vlevo na kamenitou pěšinu, přejdeme železniční trať, seběhneme kopeček a jsme u dětského hřiště. Fousisko zde nikdy nevynechá příležitost zablbnout si se svou malou paňkou. Fousisko je „šplhavec“ a rád leze po výškách. Padlý strom je proto skvělou příležitostí i k focení:

Protože tohle lesní hřišťátko je velmi oblíbené mezi maminkami z Košíř i Stodůlek, často je ta moje rozdováděná dvojka i pobavením pro další přítomné :-). Vždy zde mám Edu na vodítku a předem se ptáme, zda pes nikomu nevadí, ale zatím nám nikdy nikdo neřekl, že vadí.

To už jsme zase na asfaltovce a hned za hřištěm už můžeme zastavit u první romantické stavbičky – má zřejmě navozovat dojem zbořené kaple s „gotickými“ oblouky.

Fousisko pózuje před kapličkou.

Od kapličky máme dvě možnosti, kudy se vydat. Buď jít dále po asfaltce, která nás zatáčkami z kopečka dovede až k potoku na rozcestí, anebo se na stejné rozcestí dostat kamenitou pěšinou, na níž odbočíme vpravo. Osobně raději chodím tou „zkratkou“, neb vede okolo opravdu velmi starého dubu, kde se vždy ráda zastavím. Hádám, že mu může být klidně i 300 let, ale jeho čas se zřejmě také chýlí ke konci...bohužel usychá.

Můj oblíbený prastarý dub.

Toto také býval dub, ale nyní již jen prolézačka...

Usedlost Cibulka na kopci.

Na rozcestí u potoka si opět můžeme vybrat, zda odbočit vlevo, sejít z asfaltky a po travnaté stráni vyjít nahoru až k usedlosti Cibulka a k čínskému pavilonu, anebo pokračovat po asfaltce vpravo a dojít až k dalšímu dřevěnému altánku u rybníčku, kde můžeme za hezkého počasí chvilku posedět na lavičce a kochat se pohledem na sochu bohyně Diany s loveckými psy a kachničky na rybníčku. (Pokud do něj ovšem neskočí fousisko a nerozhodne se, že jednu uloví k večeři. Přiznávám, že mu tuhle kratochvíli ráda dopřávám, pokud tedy zrovna nemrzne, protože dobře vím, že stejně nikdy žádnou neuloví a navíc ty kachny tam jsou natolik oprsklé, že se cákajících a funících psů vůbec nebojí a klidně si plavou „lážo plážo“ :-).

Hráz rybníčka se sochou Diany v pozadí). Lesopark na Cibulce, Praha.

Altánek u rybníčku. Lesopark na Cibulce, Praha.

Selfíčko s fousiskem v altánku. Lesopark na Cibulce, Praha.

Od rybníčku pokračujeme po asfaltce nahoru k rozhledně, ale ještě než dojdeme přímo k ní, zastavujeme na focení u sochy Kronose (či správněji Krona; také mu však přezdívají „Škrtič“). Pak už ale šplháme k rozhledně a po schodech nahoru. Schůdky jsou malé a uzounké – jen pro jednu osobu. Shora je však hezký výhled do širšího okolí (Košíře, Motol, golfové hřiště, atd.) a stojí za to si na rozhlednu vylézt.

Výklenek s Kronosem a rozhlednou v pozadí.

Koukáme s fousiskem z bočního okénka u výklenku s Kronosem.

Rozhledna a její nejbližší okolí.

Fousisko na schodech k rozhledně.

Rozhledna zblízka.

Pohled z rozhledny přímo dolů.

A zde naše „exkurze“ po hlavních částech lesoparku vlastně končí a jde již jen o to, jak rychle se člověk potřebuje dostat zpět k výchozímu bodu, anebo zda se hodlá vrátit úplně jinudy. Pokud se rozhodneme nevracet stejnou cestou, můžeme se buď vrátit po asfaltce dolů až na úroveň čínského pavilonu a pak na rozcestí u sochy Jana Nepomuckého jít buď vlevo nahoru podél tenisových kurtů stále po asfaltce, projít tunýlkem pod tratí a opět vyjít do kopečka k zastávce autobusu Šafránkova. Anebo jít u sochy vpravo na tramvaj pod Motolskou nemocnicí.

Dolní částí lesoparku se vine potok a odhaluje kořeny stromů.

Pokud se chceme vracet zpět lesem, a přesto nejít stejnou cestou, můžeme jít (stojíme-li v „bráně“ rozhledny zády k ní) vlevo po kamenité pěšině za prosvítajícími domky Košíř, jít chvíli po chodníku směrem nahoru a opět se, po přejití mostu nad tratí, napojit vpravo na lesní cestu. My rádi chodíme již ne po asfaltce, ale po lesní pěšině kolem areálu mateřské školky a pořád nahoru lesem, kde se opět na asfaltku napojíme a jdeme po ní dále vpravo, čímž se opět dostaneme k altánku se stromem, co „schlamstnul“ plechovou tabulku.

Závěrem už jen to, že procházka je, v závislosti na to, co všechno se rozhodneme procourat, vhodná i pro méně zdatné turisty. Cca 6 km. V lese žijí lišky, srnky, zajíci, veverky a spousta ptáků, včetně některých dravců a sov. Alespoň to tak ještě před pár lety bývalo. Musím však konstatovat, že se stále se zvyšujícím provozem a výstavbou všude kolem, zvěře ubývá. Srnku už jsem zde opravdu několik let nepotkala a zajíce kupodivu potkám spíš ve křoví před domem, než v polích kolem lesa. A když už náhodou zahlédneme v lese veverku či ptáčka, kteří by třeba i dali vyfotit, fousisko má vždy jiný názor. Ptáčci? Nezájem paňko, jde se dál… Veverka? Kde, já jí chci, chci, chci! (Jistím vodítko, současně mírním naštvané fousisko, kterému není dovoleno jít honit veverku a samozřejmě vyfotím houbeles :-).

Pokud jdu na tuhle procházku s fousiskem sama, je to venčení rychlou chůzí tak na hodinku, pokud se nás jde venčit více, tak klidně i na půl dne, ale je to fajn mít takové místo jen „pár kroků od domu“.

Eva Z. a fousisko Eda

Foto: Eva Zvolánková a Markéta Koutská