ROZCESTNÍK: Národní park Podyjí, duben 2018

Vranov nad Dyjí. První, co vás upoutá při příjezdu autobusem do obce Vranov, je právě nádherný zámek, tyčící se na vysokém ostrohu nad řekou Dyjí. My na něj jen zíráme napřed z autobusu a pak cestou kolem něj. Náš dnešní cíl to není.

Vranov nad Dyjí.

Dneska má být 20 stupňů, ale už když vystupujeme z autobusu, tak je snad 18 a bude to dneska peklo. Na náměstí se potkáváme s Járou z Prahy a vyrážíme nahoru do kopce k zámku. Všechno tady kvete a je svěže zelené – hotové koberce jarního kvítí, jen to vedro na nádvoří zámku je spíš letní. Dáváme menší snídani a užíváme si výhled na městys pod námi. Neleníme a vyrážíme k Felicitině studánce po zelené naučné stezce, přesně jak jsem to naplánovala. Až později, když se mi cesta zdá nějak dlouhá, zjišťuju, že jsme vyrazili po okruhu na druhou stranu, kolem kaple Marie Ochranitelky, která byla původně postavená v 90. letech 18. stol jako chrám pohanské bohyně Diany. Roku 1807 byla kaple zasvěcena Panně Marii.

Felicitina studánka.

U Felicitiny studánky, což je vlastně kaple s pramenem (dnes neteče), se odpojujem ze zelené naučné přesně podle plánu a chvíli si užíváme příjemného počasí v lese na Felicitině okruhu. Jedna menší mamutí zkratka a jsme u řeky Dyje a přes lávku Zadní Hamry ji překračujeme a pokračujeme přímo k ledové sluji. Je to vlastně systém jeskynních chodeb, kam se normálně nesmí, ale nahoru na vyhlídku s obeliskem z roku 1860 nám nic nebrání. Ono vlastně nahoru je slabý slovo, vyhlídka je zhruba v naší výšce, jen je z ní lehce použitelnější výhled na Dyji a na Vranov.

Hamerská lávka.

Na vyhlídce nás vítá Obelisk, který se fakt nevleze do objektivu, a pohled na řeku Dyji v dálce, kterou zakrývají stromy. Víme, že tam někde je, ale vlastně odsud není ani moc vidět. Po malé svačince pokračujeme dál po skalnatých blocích a kolem skalních stěn krásnou přírodu Pašerácké stezky s výhledem do údolí na řeku. Slunce tu fakt nelítostně pere a všude je sucho. Jen ještěrkám je ještě asi zima, že se nepřišly ukázat.

Výhled na Dyji.

Pod obci Čížová jdem omrknout zbytky zátarasů z železné opony a Jára nám vypráví, jaké to bylo, když trampoval v dobách, kdy železná opona plnila svou funkci.

Příjemným lesem pokračujem dál. Kladu nohu před nohu a opožďuju se. Je mi fakt blbě – týden se střevní chřipkou nebyl nic moc a dneska mám první jídlo, co není vývar. Bederák mě tlačí, nohy jsou těžké, nemůžu dýchat, koleno bolí – kdo to zase vymyslel? Už s ním příště nepojedu.

Po červené do Lukova.

Hurá, hospoda! Sice v Lukově nemají fakt nic zajímavýho, ale polívka, smažený a nanuky tu zřejmě frčí i tak. Nabíráme vodu a šlapeme dál k Novému hrádku ze 14. století. Sice je ještě odemčeno, ale dovnitř nás nepustí a vyhlídka kreslená v mapě je samozřejmě na věži hrádku. Tak třeba příště. Otáčíme to a bukovými lesy jdeme dál. Pomalu začíná zapadat slunce a lehce se ochlazuje na přijatelnou teplotu. A najednou jsme dole u řeky. Je tu chladněji a vlezlé vlhko. Lipinská lávka nás převede na druhou stranu Dyje a kolem zbytků bývalého Gruberova mlýna. Nejvyšší čas zalézt do teplého spacáku a celou noc poslouchat šumění splavu. Škoda, že do údolí se první ranní teplé paprsky jen tak nedostanou, a dneska není na vině jen zatažená obloha.

Bývalý mlýn Papírna.

Vyrážíme v celku brzy, je celkem chladno. Vzhledem k ročnímu období nás neobtěžují žádní hmyzáci, takže pohodička. Kolem zaniklého středověkého Jedoxova (Baštova) mlýna pokračujeme po žluté k nejlépe dochovanému mlýnu Papírna, který se v minulých letech dočkal lehkých oprav a zakonzervování a krom přístřešku jsou tu i informační tabule o mlynářství a dochovaný náhon.

Po žluté.

Žlutá napřed vede nekonečně zeleným lesem na zeleném koberci, ale sotva se chvíli dobře šlape po rovině, tak abychom začali stoupat po kamenech a kořenech. Vyhlídka Sealsfieldův kámen by nás mohla ohromit o něco víc, kdyby obloha nebyla zatažená a bezbarevná. Docela tu fouká, ale místo na odpočinek to je jinak parádní. Údajně i samotný Sealsfield – americký spisovatel původem z Moravy – tu rád odpočíval.

Poslední etapa po žluté značce do Znojma vede po okraji vodní nádrže Znojmo. Úzká cestička ve skalnatém svahu, občas silně zavátá bukovým listím je krásná romantická část, kde při chůzi v listí zmizí celá noha až nad kotník a můžete jen doufat, že pod ní není zrovna vyviklaný šutr. Koupačka by nebyla moc příjemná. Cesta to je ale krásná a vede až do Znojma. Taky je odsud krásně vidět Znojemský hrad, jak se tyčí nahoře v kopci. A hrad vždycky stojí na cestě k autobusu…

Znojmo, hrad.

Foto: Mawenzi. Klikněte do kteréhokoli obrázku v textu a podívejte se do pěkné fotogalerie!

Osobní stránky autorky: https://mawenzi.cz/