Lehký větřík mi probírá vlasy, teplé paprsky prohřívají kůži a na nohou mě šimrá tráva. Ferinka mi zafuní do obličeje. Je to labůžo ležet si takhle na slunci a odpočívat po několikahodinové cestě. Taková pohodička. Dneska pohodička, zítra tomu budu říkat nuda.

Neděle prostě sloužila na přesun, lehký odpočinek po cestě s knížkou a najednou byl večer a nestihli jsme v podstatě vůbec nic, krom nákupu a opečení špekáčků:)

Ferinka

Pondělí
Snídám na sluníčku na zahradě. Na dovče jsou prostě úplně jiný podmínky a tak si to náležitě užívám. Svačinku mám nachystanou a před odchodem na vlak můžu relaxovat. Mám obavy, jestli se do vlaku vůbec vlezem, hromada lidí bude mít dovču a vzhledem k teplýmu květnu a koupacímu počasí čekám tuny cyklistů. A nemýlím se. Jestli jsem z nich měla obavy já, cizinec na týhle trati, ve vlaku se s nima nemazlí. Každou zastávku přistupuje víc a víc cyklistiky chtivých cestujících a v Třeboni, kde vystupujeme, dojde i k slovní potyčce mezi průvodčí a lidmi, co se do vlaku nedostali… No já to čekala, tak proč to překvapilo místní… nechápu.

Nádraží je pěkně bokem celého města, takže prakticky hned se napojujeme na červenou u uměle vybudovaného kanálu Zlatá stoka z 16. století, napájející síť rybníků na levém břehu Lužnice v délce skoro 50 km.

Zlatá stoka, Třeboň

Červenou značku odtud můžeme následovat až do Vlkova, pokud bychom nechtěli využít mamutí zkratku. Potkáme tu sem tam cyklistu, turisti nikde. Míjíme i jeden roubený třeboňský seník, zapomenutý tady daleko od ostatních. Od Zlaté stoky se odpojujeme po pár kilácích u břehů největšího českého rybníka Rožmberka, kde dáváme psí i svačino pauzu.

Potkáváme tu místní paní se psem, která se s náma dává chvíli do řeči a varuje před pitím vody z rybníka, kde týden zpátky plavaly stovky kaprů břichama nahoru… Na hrázi u stánku je líheň cyklistů – párečky, hranolky, zmrzlina… na hrázi samotné ale zas skoro ani noha. Za hrází je lehce bokem pomník Jakuba Krčína, tvůrce místních rybníků. Na pomníku je ve skoro třímetrové výšce naznačeno, kam sahala voda v roce 2002, a rybník Rožumberk z druhé poloviny 16. stol přežil povodně bez úhony. Všechna čest rybníkářskému mistru.

Rožmberk, květen 2018

Z červené se tu odpojujeme. Asfaltu se až tak nevyhneme, ale hlavně obejdeme snad stinným lesem červenou, vedoucí po prosluněných prostranstvích. Je na kraťasy a tílko, dost přes 20 stupňů a stárnoucí Feri už loni dala najevo, že v teple teda ne, takže jí trasu přizpůsobujeme, co nejvíc to jde.

Alternativa k červené značce

Na lesní neznačené cestě je snad víc cyklistů, než jsme zatím potkali na značce, hotová dálnice. Zřejmě oblíbená tepna. Míjíme pomníček letecké nehody Migu 19S, který tu spadl v roce 1963 a jehož pilot se stihl katapultovat. Prý hledači pokladů ještě mohou najít nějaký ten „poklad” z Migu. Na hrázi rybníku Potěšil narážíme na starou zamalovanou červenou značku a záhy se napojujeme i na tu aktuálně platnou, po níž dojdeme až do obce Klec. Za kostelíkem u Coopu je nenápadná cedule PIVO LIMO NANUKY.

Neprohloupili jsme, že jsme zapadli na pauzu a nechat vyspat a odpočinout Ferinku zrovna sem. Několik odpočinkových pauz bojkotovala, ale tady konečně odpadá spát. Máme v nohou 15 km a já doufám, že jsem náš nejdelší výlet – na celý den – nepřestřelila. Krom dvou místních štamgastů je na malé zahrádce prázdno a hospoda vevnitř je typická vesnická putyka. Ochotná paní tu skoro nic nemá, ale jako správní hosté jsme vyžrali do mrtě aspoň zásobu ledňáků a vyžahli litry chlazené vody – ať nesedíme na prázdno během psího spánku.

O 300 metrů dál je hospoda z mapy, kde jsme chtěli pauzovat. Přecpaná lidmi a navolno puštěnými psy. Dětský řev je slyšet až k silnici. Dobře se na nás usmálo u kostela štěstí, tady by se mi odpočívat ani nechtělo.

A pak už klasika kolem rybníku Víry a Naděje, kde to už dobře známe. Je pozdní odpoledne a už zase tu nejsou skoro žádní cyklisti, takže posledních pár kiláků v klidu plavíme zmoženého psa v každém rybníku cestou. Na poslední kilometry ožívá, jak se lehce ochlazuje, a na další dny plánujeme už jen polehounku odpočívat – dneska to byla nejdelší celodenní trasa a od zítřka jen tak, aby se neřeklo.

Úterý

Ráno začíná opět snídaní na sluníčku u venkovního stolu. Dneska na svátek plánuju radši výlet mimo hlavní turistickou zónu a tak startujeme den hodinkou v autě. Půlka rychlostní silnice na Budějovice někam zmizela a omezený zpomalený provoz nás zaskočil. Ale až tu bude ta dálnice celá, určitě to oceníme v příštích letech. Obec Slavče google mapy odmítají najít, Vrabče ale už klapnou a do teplého slunného dopoledne vycházíme lehce přesezení.

Slavče, v dáli Temelín, květen 2018

Start je slunnou loukou a zbytek už bude lesem. Dneska nás čeká zhruba 9km pohodička v CHKO Blanský les po včerejším celodenním výletě. Cílem je zřícenina poutního kostela sv. Víta z druhé poloviny 16. století – dneska je to vlastně kousek chrámové zdi, u které byla v roce 1890 přistavena poutní kaple Nejsvětější trojice. Cestou se lehce zatahuje, aspoň není takovej hic.

Zřícenina sv. Víta

Ve stínu vzrostlých kaštanů svačíme a pak si zkracujeme cestu parádní zkratkou přímo vzhůru proti kopci po ne moc znatelné cestě, zmokla bych docela nerada. Pod Kozím kamenem zaznačeným v mapě nechávám muže i psa odpočívat, že si ke Kozímu kameni vyběhnu sama, leč kámen jsem v podstatě nenašla, bohužel nebyl nějak označený. Možná tahle hromada balvanů popadaných na sobě? Kdo ví…

 Nepotkali jsme za celou dobu skoro ani nohu, jednoho běžce, cyklistu a těsně nad obcí Slavče rodinku se psem. K autu už nás provázely první kapky a než jsme nasedli, bylo po dešti. Ve svátek dokonalá trasa.

Protože silnice z Budějovic nebyla kdovíjak rychlá, zvolili jsme zajížďku přes Třeboň a prasácky si debužírovali v cukrárně na dvou pohárových chodech. Pamatuju z minula, že tu měli dokonalej pohár s domácí šlehačkou a oříškama, a paměť mě v tomto směru nezklamala:) Odpoledne pak už trávíme povalováním na chalupě, kde se honí mraky a střídavě poprchá a leze sluníčko.

Středa
Dnes byla bojovka zavolat do KV2 audio a domluvit si exkurzi. V minulých letech se muž marně snažil dovolat aspoň někam, kde by mluvili česky, a loni se mu podařilo na jedné přednášce pro zvukaře pokecat se zástupcem firmy. Dneska tedy volal na číslo z vizitky a voila – v 10 už stojíme ve dveřích dílny, kde se lepí desky repráků, šroubují úchyty, stříká plast… A provází nás pan Krampera, sám majitel firmy, která má hlavní export do zahraničí. Projdeme si od dílen přes počítačové pracoviště, měřící kanceláře a kompletační prostory celou firmu, nacpanou v upraveném paneláku.

Hlavní hřeb je pro nás ale místnost nahoře. Poslechová testovací místnost je v horním patře, ale akusticky odhlučněná měřící místnost s izolací ze skelné vaty se nevešla na patro a tak museli zbourat strop a propojit ji s patrem pod ní.
Tady nakonec trávíme nejvíc času, poslechem zrovna zapojených divadelních repráků, povídáním o pultech a dalších pro mě neznámých věcech. Dozvídám se od profíka, že vinyl je dneska pořád špička, ale jen pokud je nahraný ve špičkovém studiu. Bašta nejlepších studií je prý Amerika a Francie, naopak Angláni by měli zabrat.

Konvalinkové lesy u Milevska, květen 2018

Dáváme ani ne hodinovou procházku lesem. Vzduchem voní konvalinky, kterých tu jsou lány. Honí se mraky, v lese je na rukáv, Ferinka naprosto spokojená tak do půlky, pak najednou i to její chrochtání, co má odmala, přechází v něco děsivějšího. V pondělí 23 km s pauzama celkem OK, včera 8 celkem OK a dneska 3 km a razantní zhoršení… Od loni víme, že v teple už se musí opatrně, pozvolna a žádný štreky, ale tohle? Cestou domů jsme se zastavili na veterině a nepřeháním, když napíšu za 5 minut 12, kde dostala nějaké injekce a léky – prý slabší srdíčko a voda na plicích…

Samotná diagnóza by mě tak neděsila, jako masivně zhoršený stav psa za poslední cca hodinu… Cestou do chalupy pak plavíme psa v rybníku pod Veselím, hned u silnice. Podle paní veterinářky by 10min cestu k vodě v zaplavených Veselských pískovnách za chalupou nemusela v tomhle stavu vůbec zvládnout a já mám strach, aby zvládla ještě vůbec ten převoz autem…

Doma Feri ožívá – mraky se honí, chvíli zataženo, chvíli sluníčko, pes si vesele chrápe na verandě s páníčkem a nic nenasvědčuje tomu, že nás před chvíli tak vyděsila a málem jsme s ní na tu veterinu nedoběhli...

Večer líně utíká už v pohodě s otázkou, jak to bude zítra, takže pro jistotu ještě voláme paní veterinářce, jestli s Feri vlastně můžeme vůbec na procházku. Omezený přístup k internetu a informacím v tomhle nepomáhá, ale paní veterinářka potvrzuje, že ráno a v podvečer se není čeho bát.

Čtvrtek
Mlha, vlhko, chladno. Vyrážíme brzo, abychom si s Feri užili procházku, než vyleze slunko, a díky mlze se to daří parádně. Kam v mlze? Na blata!

Borkovická blata, květen 2018

Na Borkovických blatech, rašeliništi, které vzniklo před více než 10 000 lety, už se mlha celkem zvedá a než dojdeme lesem k naučné stezce, je ta tam… Ale v květnu tu fakt něco kvete! Už jsem tu viděla lýkovec – v březnu, a hromady vřesu – v říjnu. Dneska tu celá blata kvetou bíle, nad zeleným trávníkem borůvčí voní vzácný rojovník bahenní…

Rojovník bahenní, květen 2018

Je vidět, že je opravdu dost sucho, protože blata si představuju trošku jinak a z prvního – říjnového výletu – si je i pamatuju trošku jinak. 4km okruh Ferince bohatě stačí a než dojdeme k autu, už se klube zase sluníčko a začíná pěkně hřát. Dneska to vidím s nohama nahoře na zahrádce pěkně s knížkou a Feri to vidí podobně a leží ve stínu pod stolem, hned vedle mě.

K večeru ještě krátká procházka lesem před chalupou a místo posledního, pátečního, výletu radši mizíme hned ráno, abychom se vyhli cestování v největším teple, ale přece jen ještě jedno potěšení nás cestou domů čeká – kamarádčino nové roztomilé štěnátko:)

Závěrečné pomazlení se štěňátkem

Foto: Mawenzi. Klikněte do kteréhokoli obrázku v textu a podívejte se do fotogalerie!

Osobní stránky autorky: https://mawenzi.cz/