Za oknem je jen šedivá přehrada mraků – zoraný pole i vyblitě zelený louky uhánějí za okny autobusu. Je půlka března. Před pár lety tu touto dobou ještě ležely hromady sněhu a letos už máme aprílový počasí. O 3 týdny dřív… Včera pršelo, padaly kroupy, svítilo slunko. Předevčírem vítr lámal stromy. A dneska je obyčejně šedivo. Žádnej vítr, žádný kroupy. Prostě takovej obyčejně zataženej den na přelomu zimy a jara, kdy je zem ještě zmrzlá, v lese se do člověka zakousne chlad a nesmělé paprsky slunce už voní jarem.

Pod Sekerou

Vystupujem v Olešnici a stoupáme lehce do kopce. Fučí celkem dost, takže zatímco v Brně bylo celkem teplo, tady všechno teplo krade studenej vítr. U nádrže Pod Sekerou snídáme, ale rozhodně to není na nějaký posezení, chráněný to tu od větru vůbec není. Pokračujeme dál a v prvním kopci zjišťujem, že z těch mnoha cest jsme si vybrali zrovna tu špatnou, bez červené značky, takže tak nějak jdem přes kopec, přes bláto, přes vykácenej palouk. Větve se mi pletou pod nohy a šlahouny maliní se pomalu probouzejí k životu a snaží se zachytit o vše, co se k nim přiblíží. Cesta k zelené značce je teda doslova trnitá, ale máme, co jsme chtěli. Kdo by se těch pár metrů vracel, že?

Za Malým Tresným kolem Tresenského potoka vidím bleduli! Tak opatrně vyfotit, ať ji pes nezašlape, přes mostek držící silou vůle na druhou stranu potoka a tam má osamělá bledule z druhého břehu celé svoje příbuzenstvo. Že já si nevzala ten foťák… zase.

Mokro (Hornosvratecká vrchovina, březen 2019)

Lehce stoupáme po kraji pole, trochu se trhají mraky a otvírá se výhled do okolí. Na poslední kilometry před Vírem se noříme do borovicového lesa. Vlhká vůně hlíny, jehličí a mechu. Mech tu obrůstá kmeny i kamenný úvoz po jedné straně cesty. Obec Vír je v údolí a za ní se tyčí nepěkně vysoký kopec. Jestli do něj půjdem s nacpanýma pupkama, radši si to ani nepředstavuju. Ve Víru zapadnem do hotelové restaurace (a mokropes s bahnem až na bříšku ještě dostane od příjemné slečny vodu) a během oběda sledujeme za okny slejvák, co se právě spustil. Dokonalý načasování.

Pyšolec

Kopec nakonec obcházíme spíš zboku, ale na zříceninu gotického hradu Pyšolec ze 13. století si trochu máknout musíme. Zezhora na nás padá voda, a přestože poslední dny docela dost pršelo na většině území, pořád se má kam vsakovat. Od Zubštejna nás dělí už jen pár kilometrů a já cítím, že mě z boku bolí palec – buď puchejř anebo nějaká otlačenina, botky už asi mají svoje odchozeno, nebo se mi zase zvětšila noha… (puchejř to byl!) Poslední dva kiláky a voda padá houšť a houšť… Z cesty se schováme na chvíli do lesa, kde jen tiše stojíme a čekáme, až to za pár minut opadne…

V lese

Déšť buší do deštníku, stromy šumí a v kaluži se napájí nějaký opeřenec. Stojím tiše a Feri stulená do klubíčka odpočívá. Poslouchám déšť a vnímám tu krátkou chvíli se vší svojí intenzitou…

Šumění lesa pomalu slábne, takže vyrážíme dál. Kdo by to byl řekl, že mimo stromy bude déšť zas trochu otravnější… K Zubštejnu dorážíme se západem slunce, který se koná možná astronomicky, ale určitě ne pozorovatelně přes hromady mlhy a mraků. U hradu se maká – dřevorubci se starají o prostranství kolem a v dřevěné chatičce vesele popíjí banda starající se o zříceninu, takže na placu, kde jsem plánovala postavit stan, to fakt reálný nebude.

Zubštejn

Omrknem teda aspoň Zubštejn, u kterýho si není nikdo přesně jistej, zda vznikl ve 13. nebo až 14. století, ale obýván byl až do století 16. a zřejmě i proto je výrazně lépe dochovaný, než jeho soused Pyšolec nad obcí Vír. Zřícenina je to celkem zachovalá a veliká, v jednom z jejích pokojů nacházíme i my nocležiště a nakonec spíme přímo na hradě. Přemýšlím, kdy jsem naposledy takhle spala přímo pod klenbou hromad kamenů, a bude to fakt dlouho…

Soukromé komnaty k nerušenému spánku

Ráno nás budí řev motorovky. Než vše pobalíme, osušíme a posnídáme, začíná se pomalu trhat mlha, která halí celé okolí neprostupným závojem… Sluneční paprsky jsou dnes výrazně oprsklejší než včera. Ten tam je lehký náznak jara v teplém závanu vzduchu, tady jaro vyhání zimu ostrými lokty.

Pohled do údolí řeky Svratky (Hornosvratecká vrchovina, březen 2019)

Dnešní etapa je teda docela krátká, protože nechci přetížit hned kotník a taky pro Feri už tyhle teplý slunečný dny nejsou úplně ideální. Z Pivonic pod hradem vyrážíme přímo za nosem dolů k říčce Bystřici, která pěkně teče po nedávných deštích. Rozhodně nic na brodění…

Říčka Bystřice

Kolem řeky už cesta utíká rychle a na sluníčku se pěkně potíme, bohužel stín lesa nás brzo přestává chránit a k vlaku do Bystřice nad Pernštejnem je to ještě kusanec přes celé město…

Feris Zimní sen, v době focení 9 let

Foto: Mawenzi. Klikněte do kteréhokoli obrázku v textu a podívejte se do fotogalerie.

Osobní stránky autorky: www.mawenzi.cz

Přeji příjemnou sobotu a neděli. Až se pokocháte článkem o mokrém březnu a třeba sem o něm něco písnete, můžete sem psát o čemkoli, co vás zajímá a oč se chcete podělit.