ROZCESTNÍK: Velikonoce 2018 v Českém Švýcarsku

 
Paprsky vycházejícího slunce barví do růžova borovice kolem D1 a okolní vesnice se ztrácejí v lehkém mlžném oparu. Modrá obloha dává tušit krásný den minimálně tady na Moravě.
Začaly Velikonoční svátky – svátky jara – a já je budu oslavovat tak, jak to umím nejlíp. V probouzející se přírodě našeho nejmladšího národního parku.

Pátek večer

Právě jsem doprala sejr z vovce. Teda jako roztavenej hermelín z vlněný mikiny. To se tak stane… když ráno v tmavé předsíni oblečete bundu a ve světle pouličních lamp se ukáže, že je špatná a hrozí ujetí busu a po vyběhnutí ve správném kousku ještě chybí šátek na krk… tak do třetice uteče hermoš z alobalu i krabičky.
Asi se moc tulil k teplýmu čaji…

Köglerova naučná stezka.

Už v Jetřichovicích na zastávce bylo jasný, že z dnešní kilometráže trochu ušetříme a spojíme to rovnou se šetřením za bus. Start v Krásné Lípě jsme vyměnily za Kyjov. Zastávku v Kyjově jsme přejely, aby ta zkratka nebyla zadarmo. Vyrážíme po žluté, a přestože dost fouká, vypadá to na krásný teplý den. Postupujem lesem přes kořeny, kolem skal a skalními okýnky cestou, která mi fakt přijde povědomá – no jasně, byly jsme tu přece s Kes a tenhle kousek jsme šly v protisměru a ten lehce mechovej hřbitov v lese stromů s náznakem rašícího listí, kolem kterýho jsme málem prošly dnes bez povšimnutí, to byl tenkrát ten mechově měkký hřbitůvek v bujaré zeleni… Chvilka motání se dokola a jsme na Kyjovském hrádku. Lze to poznat tak leda z mapy, ale dá se tu aspoň posvačit na lavečce.

Následují schody, tesané ve skále. Schody, po kterých prošlo tisíce nohou a které ztekly hektolitry vody. Schody, kde se musí bedlivě dívat pod nohy – areál vypadá trochu jako skalní bludiště. A najednou jsme dole u Křinice, která si vesele teče pod krustičkou z ledu. Dál už nás čeká, až na sem tam polámané stromy, celkem klidná cesta k rozcestí U sv. Eustacha, kde je lovecká chatka, u níž svačíme a já nacházím zmiňovaný hermoš tak nějak všude.

K soutěsce Úzké schody to je kilák a půl cesty, která už zase není úplně zadarmo, a kořeny jehličnanů se plazí po cestičce, obří skalní útvary kolem cesty někdy jen okýnkem pustí turistu dál a vyvrácené velké stromy dávají tušit, že tu pěkně fučí.

Úzkou skalní průrvu nechal v 19. století zpřístupnit tehdejší majitel – kníže Ferdinand Kinský. Taky viděl příklad u svých rodičů, kteří v lesích s budováním stezek pro turisty začali. Pokud se bojíte výšek – jako já –, doporučovala bych soutěskou spíš výstup než sestup. Když jsem po zdolání prvních lehce prudších schůdcích hleděla dolů z kovového odpočívadla, bylo mi jasný, že neslezu. Nic pro děti, psy, osoby méně pohyblivé. Nakonec jsem se dolů dostala, nejhorší bylo nacouvat na prudký žebřík s jistícím zábradlím až pod prvními šprušlemi a nakonec to byl zajímavý zážitek. Na obchozí trase jsme viděli scházet pár se psem, takže by se tu člověk nezasek.

Zničehonic jsou tu samé buky – a cestou na Rudolfův kámen se boříme do bláta schovaného pod opadanými hnědými listy. Týjo, to vypadá skvěle, dřevěný domeček tyčící se na vysokém skalním ostrohu, k němuž je cesta lehce střihnutá cestou pro kamzíky. Vyhlídka tu stejně jako Mariina a Vilemínina byla postavena rodem Kinských v 1. pol. 19. stol. Rudolfův kámen, někdy nazývaný Ostroh, je 484 metrů vysoká skála a je z ní parádní rozhled do okolí a taky tu potkáváme první nezanedbatelné množství turistů.

Vilemínina vyhlídka dál po cestě už má díky stromovému porostu výhled jen směrem na Jetřichovice a Mariina vyhlídka na závěr naší cesty – 428 m n. m. – má opět pěkný výhled do celého okolí. Vidíme odtud Vilemíninu vyhlídku i Rudolfův kámen. Na to, že od něj to jsou sem k vyhlídce tak 2 km, trvalo nám skoro hodinu sem dojít. Nezdá se to, ale člověk furt čumí pod nohy, překračuje kameny a kořeny až do Jetřichovic k ozdravovně, která už je pár let zavřená a v rukou nového majitele marně čeká. Na co, to nikdo neví.

Uzavřená ozdravovna Jetřichovice.

Hotel Belevue – ubytko pro fajnšmejkry to není, ale voda teče teplá a večeři jsme si tu taky dali… Vzpomínáte na školní kuchyni? Ochota servírky to nezachrání, ale hladový žaludky to naplní a krom tý mojí podrážky z hovězího to prej bylo celkem OK. Prostě jeden z těch hotelů socialistické éry, který se líbí proto, že je lehce retro, kuchyně by ale mohla poskočit do nového století. Rozhodně ale má tento hotel jedno plus. Je skvěle vidět ze všech vyhlídek na Jetřichovice.

Sobota

Ptáci řvou jak na lesy. Sedíme u zamrzlého jezírka na rysí stezce a obědváme. Je zataženo, vzduch je prosycen vlhkostí a je tu idylka – až na jekot dětí, klesajících dolů z hrbu z Malé Pravčické.

Malá Pravčická brána.

Ráno po snídani jsme vyrazili do zataženého vlhka a jako ranní rozcvička posloužilo 2km lehké stoupání k Pohovce – místu, kde Kinští nechali v 2. pol. 19. st. postavit lavičku – kanape – pro zmožené turisty. Procházíme mezi skalami a pod nohama nám ujíždí vrstvička písku. Bukové lesy zajistily měkounké polstrování cest lemovaných mechem kolem skal. Nikde ani noha a zatím ani slibovaný déšť nepřichází.

Nohama rozhazuju listí a užívám si jeho šustění a krásných mechem obrostlých stromů. Je to tu prostě nádherný, i když polámaný stromy jsou tu všude kolem. Jedny kamenný schůdky a už to slyším. Lidi. Hodně lidí. Nojo, Šaunštejn, zaniklý skalní hrad ze 14. stol. Nahoru po prudkých žebřících a nebýt tak zataženo, je odtud parádní rozhled. Pak lezem furt jen do kopca, po kořenech, schůdcích a sešlapaných kamenných stupních. Malá Pravčická, vzniklá zvětráváním pískovce, je obložena Němci. Hromada místa a musí svačit tam, kde nejvíc zavazí v záběru.

Skalní hrad Šauštejn.

Teplo z krbu přímo proti našemu stolu je příjemné a už čekáme pomalu na dlabanec. Zalidněná dálnice na Pravčickou bránu nás šokovala. Když jsem tu kdysi byla s mužem, cesta byla i mnohem míň zabezpečená. V sezoně bych sem fakt nešla. S prvními kapkami deště zmizela většina turistů jak mávnutím kouzelného proutku. Pod Pravčickou bránou, největší pískovcovou bránou ve střední Evropě, ale zase bylo narváno. Vlez do restaurace je podmíněn zaplacením vstupného na vyhlídku, na kterou krz vydatný déšť ani nemělo smysl chodit, takže jsme posvačili v klenbách pod Sokolím hnízdem a pokračovali dál.

Za deště jsou všechny barvy výraznější, mech, kamení i bukové listy jsou najednou živější, lesklejší – všechny barvy kolem jakoby ožijí do doprovodu šumění kapek a čvachtání našich kroků.

Pak už jen prudký sešup dolů a závěrečná rovinka do Mezné. Nohy nás bolí, furt nahoru, dolů, po schodech neergonomický výšky – na slepičí krůčky nebo obří dlouhány, takže dobrá makačka hned z kraje sezony.

V penzionu Na Vyhlídce máme sprcháč přímo v pokoji – jsme tu 4, v podstatě kamarádi, ale… Tudíž sprcha na etapy a tak startuju zmrzlinovým pohárem dole v restauraci. Po střídačce následuje epesní večeře a láduju se vepřovým se zelím. Dneska budu spát jak miminko.

Neděle

Mrazivý vzduch mě štípe na chřípí a jaro je ve vzduchu cítit opravdu hodně nesměle. Kamenice šumí v kaňonu těsně pod námi a ptáci se začínají probouzet. Zezadu nás stíhá pán – náš převozník.

Převeze nás Divokou soutěskou na žlutou značku, nově vybudovanou loni, v r. 2017. Dříve se tu loď otáčela a musela zpět, ale teď jsme mohli po zajímavé projížďce hned pokračovat dál po dřevěných terasách zbudovaných kolem skal, a tak se můžeme další 2 km kochat tokem Kamenice.

Divoká soutěska na loďkách.

Pokračujem lehce do kopečka po modré a kolem hospůdky Zámeček. Na jeden čaj a chceme jít dál. Pán nás láká na štrůdl, ale říkám, že si ho za á ještě nezasloužíme a za bé bezlepkovej asi nemá… nemá, ale může mi udělat palačinky. Kdo by odolal palačinkám s ovocem, zmrzlinou a šlehačkou? A navíc jsem si tak blbě naběhla sama, že jsem si je prostě chca nechca prostě musela dát, abych nebyla za blba.

Ááaaaaach… po 4 letech první palačinka. Taková dobrota to byla. Abych si ji zasloužila aspoň trochu, záhy jsme vyrazili dál přes vyhlídku Ptačí kámen, ale neviděli jsme teda nic než stromy. Za Vysokou Lípou nás čekalo parádní kamenné schodiště až ke zřícenině Dolského mlýna.

Dolský mlýn.

První písemné známky jsou již z roku 1515. V období splavování dřeva v 18. stol nebylo možné odvádět vodu do náhonu a v mlýnu se tak mohlo vyrábět pivo a pálenka. V roce 1881 byla zahájena přeprava na lodičkách na řece Kamenici Ferdinandovou soutěskou a to také přihrálo k mlýnu turisty, kteří jeli trasou končící právě u mlýna. Tato trasa po řece je dnes nepřístupná – leží v 1. pásmu NP. V mlýnu nakonec ke konci fungoval hlavně hostinec. Po odsunu majitelů po roce 1945 byl už mlýn opuštěný a později snad i vyhořel. Dnes opuštĕný nebyl. Celou cestu ani noha, ale u mlýna se zase vyrojily davy. Procházet se mlýnem bylo trochu jako chodit starým kamenným bludištěm. I tenkrát to musela být fakt romantika, natož dnes…

Ferdinandův most z r. 1902

Závěrečná rovinka kolem průzračného potoka Jetřichovické Bělé byla už zasypaná turisty a tak byl nejvyšší čas se s touto oblastí pomalu rozloučit.

Foto: Mawenzi. Klikněte do kteréhokoli obrázku v textu a podívejte se do pěkné fotogalerie.
Osobní stránky autorky: https://mawenzi.cz/