ROZCESTNÍK: Zimní vandr, prosinec 27. 12. - 31. 12. 2020

42 fotografií

Novej spacák, nový boty, nový gatě, novej batoh, novej vařič… mám na tenhle vandřík skoro všechno nový, ale kamarádi zůstávaj naštěstí staří známí:) Což znamená, že na svoje blbý nápady mám vždycky parťáky, který nezastaví ani několik nocí v teplotách kolem 0 °C. Kdy jindy si vyzkoušet zimní turistiku, než v nejteplejší části zimy? A kde jinde, než v nižších polohách, kde nehrozí zimní závěje a noční umrznutí:) Česká Kanada s průměrnou výškou mezi 500 – 600 m n. m. je tak ideální, aby nás nezavalil sníh a dostupnost civilizace byla na dosah ruky pro rychlý úprk.

DEN1:
První kroky od auta su natěšená vypadnout konečně ven, nadšená z novýho vybavení, plná optimismu, jak se osvědčí…

Napřed vnímám hlavně batoh. Objem 65 l mi přišlo při balení málo, ale nějak jsem to tam všechno napěchovala. Na zádech mám 18 kg, a přestože tíha je to děsná, s nadšením uznávám, že tenhle novej batoh váhu fakt roznáší líp, než můj starý vandro batoh. První kroky a vše sedí, jak má. Boty netlačí, batoh sedí… a vítr mnou cloumá, jak se mu zachce. Šíleně fučí, ale když z lesa vyjdu na louku, mrazivý vítr mi hned odebírá všechno teplo z rukou a nepříjemně fičí do tváře.

Je zima, zataženo, teplota lehce pod nulou a fouká silný vítr. V posledních dnech nesněžilo, takže zmrzlá bezbarvá krajina připomíná hranu zimy a jara stejně, jako bezsněžný zimní začátek. Vítr hučí v holém stromoví a kolem Moravské Dyje nevidím ani neslyším žádné ptactvo.

Moravská Dyje za obcí Hradišťko

Jdu se podívat kousek od značky ke Kamenům přání, kompozici kamenů z roku 2006, kam mohou návštěvníci vložit svá přání. Kameny jsou 2. zastavení z 11, samy o sobě mi jako moc zajímavá zastávka bohužel nepřišly.

Vracím se na zelenou značku a začíná vykukovat sluníčko. Nebýt větru, bylo by i teplo. Cesta vede k poutnímu kostelu Bolestné Panny Marie Montserratské vystavěné v letech 1651–1660, později přestavěné na kostel, později zbořený.

Montserrat, poutní kostel

K obnově poutního místa došlo roku 1865 i s umístěním původní sochy Panny Marie Montserratské. Kopec s výhledem do kraje nad obcí Mutná je oblíbený i dnes, skupina asi 30 lidí z okolí tu dělá s dětmi velký oheň a opíká špekáčky, u rozcestníku se schází turisté.

Vyhlídka na vycházející měsíc

V závětrném lese stranou chystám večeři a před ulehnutím ještě vítám kamaráda, který vyrážel později, protože není šnek jak já. V noci nám nad hlavama funí vítr, ale místo máme fakt super a spí se až na ten hukot dobře. Ráno ukazuje teploměr nejnižší noční teplotu pod přístřeškem – 2,5 °C.

DEN 2:
Přemýšlím, jestli su ochotná vůbec vylézt ze spacáku. Asi ani ne. Ve spacáku je tak akorát teploučko, a vařit se naštěstí dá pěkně na dosah ruky. Vylézt ven a balit je ale v tý zimě docela zdlouhavý, když organismus není moc zahřátej pohybem. A my vyrážíme z kopce dolů, takže se moc nezahřejem ani tak:)

Procházíme obcí Mutišov – první české bylinkové obci a dozvídáme se, že záhony byly zničeny krupobitím. Příroda si někdy dělá, co chce, nezávisle na tom, co si o tom myslíme my. Dneska je pod mrakem a dokonce i Montserrat, který se tyčí na kopci v lesích nad vesnicí, barevně splývá s šedivou oblohou a těžko ho na fotkách hledat. Alespoň, že teploty kolem 0 °C zajišťují zmrzlý bahno, po kterým šlapeme, a čistý boty i nohavice.

Vlastkovec

Procházíme cyklostezkou mezi poli, až konečně za obcí Vlastkovec přecházíme na žlutou značku a do lesů. Měkké borovicové mechové lesy si ponechaly svoji hebkost a krásu i přes zimní roční období, kdyby v mechu neležela sem tam vločka, určitě by zimu z fotek nikdo nepoznal, dokud by nevzhlédl mezi opadané kmeny listnáčů. Je tu nádherně a k dokonalosti mi chybí jen lehký sněhový poprašek, který by dodal fakt zimní atmosféru.

Graselova sluj

Kolem staré známé Graselovy trojmužné předovky, sluje nebo Schillerova kamene šlapeme dál. Terén je mírně zvlněná rovinka, takže generujeme konečně dostatek tepla. Lesákům je ale asi zima, dým a kouř se valí prázdnou pasekou v místech, kde ještě v létě stával les.

Pohled na slunce zamlžen kouřem od lesáků

Peníkovský potok pak kouzlí ledové kulisy parádním fotkám, takže kvůli nim dokonce slezu z prudkého svahu dolů k vodě.

Peníkovský potok

Český Rudolec nás poctí otevřenou samoškou, a když pak šlapeme přes louky přikryté stále jednobarevným šedivým příkrovem, u studánky potkáváme pár, který u ní zrovna nechává pomalovaný kámen, a dozvídáme se, že před dvěma lety opucovali Schillerův kámen i psí hřbitov od mechového nánosu. Jen tak, že by se prý jinak doma nudili. Příjemné setkání ale brzy končí a s vodou nabranou v lahvích můžeme pokračovat dál do lesa. Na poslední kilometry se pak šedivá opona na chvíli zvedá a odhaluje západ slunce.

Západ slunce za Radíkovem

DEN 3:
Dnešní noc je klidná a docela teplá. Teploměr ráno ukazuje jen -1 °C a obloha je růžová od východu slunce. Očekávám krásnej, slunečnej den a nakonec se mi to i plní. Dokonalý krásný jaro. Sluníčko smaží a barví les do oranžova, na slunkem zalité pasece se v poklidu pasou mufloni, než si nás všimnou a odběhnou.

Mufloni, Nový svět

Na cestě k žulovému balvanu Ďáblova prdel už se docela vaříme ve vlastní šťávě, ale stoupání se vyplatí. Není tu ani noha, a přestože v létě se těžko fotí obrovská kamenná zadnice bez davů, dneska jsme tu sami. Ptáci jsou v krásném počasí dost aktivní, velká změna proti včerejšku, kdy byla příroda ztichlá.

Ďáblova prdel

Když pokračujeme k rybníku Zvůle, založeného v 16. století, můžeme zase sledovat stavy lesů po kůrovcové kalamitě, a že to není vůbec hezkej pohled. Hezkej pohled je naopak kontrast mezi sluncem zalitými prohřátými kopci a ve stínu se topícími zasněženými cestičkami, kde je ještě chladno a studený vzduch se zadírá pod prsty.

Rybník Zvůle

Rybník Zvůle se leskne a hladina modře odráží krásně prokreslenou oblohu. Vzpomínám, jak jsme se tu kdysi koupali na horkým letním vandru, a dneska mě nehne si sundat čepici nebo smočit prstík. Další zastávka je u skalního útvaru Ďáblův chléb, kde taky není ani noha. Jen jsem si na ten okamžik musela tak 3 roky počkat. Ono celkově je asi nejlepší chodit na hezký místa, když je zima, protože když je teplo, jsou všude lidi. Všude. Ale poslední dny potkáváme jen úplný minimum lidí. Místní na procházce, ať samotné, s dětma, nebo se psem. Je to vlastně super, až na to, že mi u toho pořád omrzají konečky prstů.

Ďáblův chléb

U studánky Pod vysokým kamenem dáváme pauzu. Studánka, kdysi uprostřed lesů, je uprostřed planiny, ale země kolem potůčku je pořád zelená a živá a je jí úplně jedno, jestli tu stromy jsou nebo nejsou.

Kdysi tu byl les

Dnešní cesta je prostě super. Sluníčko, krásné výhledy, sem tam fotografický sněhový poprašek a sluncem ozářené vršky stromů. Stojím na kraji pole. Za zády tmavý lesík s turistickou značkou, před sebou celou prozářenou louku, stromy, modrou oblohu s nízkými mraky… Od pusy mi jde pára, když si prozpěvuju, a naplno si vychutnávám tenhle okamžik. To ticho. Chodit někdy pár desítek metrů pozadu prostě potřebuju, abych si to mohla pořádně užít.

Krvavý rybník v západu slunce

Ale u Krvavého rybníka mi definitivně padá brada. Západ slunce a rybník, v jehož středu je romantický ostrůvek… Nemohli jsme čas a místo trefit líp. Rybník založený v 15. století je jedním z největších rybníků v oblasti, a přestože stav vody je dost nízký, pořád je to obří vodní plocha.

Západ slunce nad Hammerským potokem

Nad Malým Ratmírovem pak na hraně lesa a louky nacházíme pěkný lesík daleko od vlezlého vlhka u červené značky, vinoucí se kolem Hammerského potoka. V noci nás ruší jen opilecký křik pána, který cestou z dýchánku do noci vykřikuje, že ví, že tam jsme, že nás zabije, jestli mu ještě jednou vlezeme do chaty, a že ten náš čokl ho pěkně porafal a že ví, že tam bydlíme ve stanu… Do rána jsem už oka nezamhouřila, i když je jasný, že pán jen z opojení křičel nesmysly a nás v lese určitě nemohl vidět, příjemný to moc nebylo.

Západ měsíce nad Hammerským potokem

DEN 4:
Nejnižší noční teplota byla v noci -1,3 °C. Velký měsíc celou noc seděl nad paloukem a při snídani jsem ho mohla pozorovat, jak se sklání za obzor. V ešusu s čajem se mi odráží stromoví a já si hovím na vyvýšeném pařezu jak královna a užívám si, že se nemusím válet po zemi.

Když pak v mrazivém ránu klesáme ke značce, nacházíme v poli ztracený mobil… Komu pak asi patří? Ano, rušiči nočního klidu. Člověk, který mi svou agresivitou a opilostí zničil noční spánek, tak tomu zachraňujeme kontakty, šetříme peníze a vracíme ztracený mobil. Naštěstí tedy v zástupu syna, kterému jsme se zkusmo dovolali použitím posledních čísel. Pánovi asi praskne žilka, až mu syn řekne, že to „vandráci“ našli telefon v poli, ale my si tu čokoládu za odměnu rozhodně pořádně užili.

Hammerský potok

Jindrova naučná stezka nás kolem Hammerského potoka vede do kaňonovitého údolí hluboce zařízlého v okolních svazích. To znamená, že Vítkův hrádek je ve svahu. Jak nečekané.

Vítův hrádek

Středověký strážní hrádek ze 13. století byl vybudován Vítkem z Hradce, dnes z něj zbyly jen dva zděné oblouky lehce pod úrovní terénu. Slunce v šedivém dni stoupá vysoko nad Blažejov a dělá fotogenické kulisy kostelu sv. Alžběty z roku 1359. Zařízlé údolí drží zimu, což taky znamená mrazem ojíněnou zeleň.

Jindřišské údolí, kudy NS vede, je zlatý hřeb dnešního dne. Úzká cestička vedoucí podél suťových zalesněných svahů lemuje široký Hammerský potok a rozšiřuje se do široké cesty plné kořenů mohutných stromů. Stačí chvilka nepozornosti, a přichází scéna jak z filmu.

Hammerský potok

Čas se zastaví a zatímco letím k zemi jak pytel brambor asi ve vteřině, úplně zpomaleně a jasně si uvědomuju, jak letím přímo na obličej, na brýle a stíhám pustit hole, zakrýt si hlavu rukama a stočit se na bok. Schytá to koleno o jeden z kořenů, takže zbytek údolí najednou ztrácí půlku své krásy. Koleno natíká a přestávám být schopná použitelné chůze, takže končím v obci Bobelovka. Stejně to do Jindřichova Hradce k autobusu je převážně městem, takže žádná trága… A jedna z výhod jezdit s kamarády? Dostávám z lékárny chladivý gel a kostivalovou mast a to do ní ani sama nemusím chodit:D

Obec Světlá, Vysočina

Přejíždíme tak místo do obce Studená o kousek dál, do obce Světlá. 20 kilometrů vzdušnou čarou a ze zamračených Jižních Čech se ocitáme na prosluněné Vysočině.

Že by hezký slunný den vyhnal tolik lidí do přírody? Jsou tu davy, to snad ani není možný, kolik aut lemuje pole kolem silnice.

Javořice

Vysílač Javořice na stejnojmenném vrcholu Javořice (836 m) ční ve své výšce 160 metrů od roku 1989 vysoko nad lesy, nebo aspoň to, co z nich zbylo. Cestou ke studánce zapadáme do hlubokých rýh vyjetých v bahně těžkou technikou, teď je naštěstí bahno většinou zmrzlé a neklouže i přes sluneční paprsky, které opravdu hřejí.

U studánky Páně nabíráme chladivou vodu. Pojí se k ní pověst o tajném shromážděními evangelíků, kteří zde v dobách pronásledování nekatolíků konali své bohoslužby. Jejich úkryt byl vyzrazen a shromáždění bylo přepadeno, studánka ale přetrvala až do dnešních dní.

Studánka Páně

Od studánky k vrcholu Javořice to už je spíš průvod, než davy. A dozvídáme se, že se tu koná tradiční silvestrovský pochod. Sice přizpůsobený aktuální situaci a rozprostřený do více dní, ale lidi tu tvoří průvod snad už od studánky. Zblajzneme darovanou čokoládu a rychle pryč, od těch davů, do smrákajícího se a chladnoucího lesa. Těch 20 kiláků, to není jen změna pozice, ale taky výšky asi o 100 m výškových. Tyhle poslední kilometry jsou ve výškách nad 700 metrů nad mořem a ten rozdíl je znát hlavně na lehce větší sněhové pokrývce. Místo sem tam vločky je země posetá lehkým popraškem a mnohem víc promrzlá. Konečně tu mám ten svůj sněhový poprašek. Už mi nic nechybí, mám všechno:)

Belhám se k přístřešku U obrázku a těším se, až tam chvíli spočinu, ale je u něj dav lidí. Jen profrčíme dál a ani se nezastavujeme. Noha bolí, rozhodnutí ukončit vandr dřív je asi jediné rozumné, aby se to nezačalo jen zhoršovat. Když teď budu hodná, budu za pár týdnů zase běhat s batohem po venku. Ale teď by mi fakt pomohlo, kdybych si mohla chvilku odpočinout. Naštěstí už to ale není daleko.

Západ slunce v lese

Slunce už zapadlo, ale světlo nás provází akorát na zbytek cesty. Přístřešek Lovu zdar nám poskytuje skvělé a neobsazené útočiště, na což jsem spoléhala, a v duchu prosila dřevěný domeček, aby nás dneska na poslední noc ubytoval. A mé přání je vyslyšeno. Je škoda, že krásný přístřešek, který v roce 2013, když jsem jej objevila, čišel novotou a dneska mu chybí prkna i lavice… Vždycky mě fascinuje, že do stavby se investuje a udělá se i s obytnou půdičkou a pak nikomu nestojí ani za dodání rozbité lavičky…

V noci někdo nakukuje, ale když vidí, že je obsazeno, tak nejdou dál, za což jsem tentokrát vděčná, přestože jinak mi společnost slušných spolubydlících nevadí.

DEN 5:
Dneska nehučí sovy, neštěkají srnci a ani nás nebudí datel tlučením do stromu. Konečně se pořádně vyspím, i když měsíc svítí jako o život a bílý sníh ho odráží jak odrazka do oken chaloupky, stačí jen přetáhnout čepici víc do očí. V noci je -1 °C, takže podobně jako předchozí dny, ale připadá mi, že je mnohem větší teplo. Sice jsem ráda, že jsem se rozhodla k posledním 4 kilákům na odvoz, ale přesto si chci ten poslední den užít, rozmazlit se kafem s rozpuštěnou bílou čokoládou, vypít si svůj poslední ranní skoro litřík horkýho čaje z ešusu a hlavně nemuset balit přikrčená pod stanem:)

Svítání v lese

A poslední den se se mnou loučí nádherným východem slunce, které prosvětluje husté lesy a odráží se v zamrzlých krystalcích, kterými je poseté všechno kolem.

Poslední kilometry si vychutnávám až do Řásné, kde na mě čeká přistavený vůz. A krom toho našeho je jich tam dalších 20 a davy lidí, vyrážející dnes na další kolo rozsekaného silvestrovského pochodu… Nejvyšší čas oblast opustit hned ráno, dokud mi zážitek s čistého a tichého lesa neberou hlučný davy.

Foto: Mawenzi. Klikněte do kteréhokoli obrázku v textu a podívejte se do fotogalerie!

Osobní stránky autorky: www.mawenzi.cz