Je podzim. Mokrý podzim. Koronavirový podzim s prací z domova. Předpověď slibovala na čtvrtek krásné počasí. A tak jsme si naplánovali cestu, která je pro nás schůdná jen brzy zjara, či na podzim.

Na parkovišti na Smědavě jsme byli první. Sluníčko nikde – ne že by ještě nevstalo, ale navzdory předpovědi se schovávalo za mraky. Je zima – pět stupňů a nevlídné vlhko. Nightovi navlíkám slabý kabát, přeci jenom prostydnout mu záda nesmí.

Nudááááá - po cestě jde psík přímo vzorně

Vyrážíme po silničce k Černé Smědé. Je to nově vybudovaná vodní plocha na místě, kde kdysi byly podmáčené Suchopýrové loučky. Night kráčí jak psí důchodce. Pomalu, otráveně. Přemýšlíme, že to snad otočíme zpátky k autu. Výrazně ožil ve chvíli, kdy jsme opustili cestu a vyrazili lesním průsekem na vrchol Plochého vrchu zvaného Quarré.

Konečně měkko pod tlapátky - klackohrátky 1

Nezvyklý název připomíná, že se na tomto místě setkávaly hranice čtyř panství. Dnes je Quarré přírodní památka. Zajímavé vrchoviště (druh rašeliniště), které jako jediné v Jizerkách má zdroj vody pouze ze srážek. A protože letos je rok konečně srážkově normální, pohled na rašeliniště byl radostný.

Pokud je sněhu málo, můžeme sem nakouknout zjara, hned jak nás sníh pustí. Později ne. Tato místa pak patří jiným obyvatelům hor – tetřívkům, kteří na vrchovištích rádi hnízdí a potřebují klid. A nejen tetřívkům. Night je sice vzorný – zvěře si nevšímá – ale v době mláďat ať už oblečených do peří či do kožíšku na některá místa opravdu nechodíme.

Občas ještě nadšeně oběhne tryskem kolem nás

Nightovo chování se s opuštěním značené cesty změnilo neskutečně. Začal řádit, až jsem ho musela mírnit. Ze strachu, že mu pohyb vadí, jsem se skokem dostala ke strachu, že si pohybem ublíží. Tahal klacky, házel si je, řádil, pobíhal, provokoval nás ke hře.

Podmáčený průsek není cesta pro každého. Jsou tam místa, kde když se zastavíte na pěšince vyšlapané v jasně zeleném mechu, po chvilce botky zmizí. Potopí se. A tak brzy neřešíte, jestli se kaluži vyhnout a nebo jí projít. Na vlhkosti ponožek se už nic nezmění. Psa mírním – musí si dávat pozor i on, kam šlape. Jezírka na napití zde umí být hodně hluboká.

Zelený kámen

Při klesání od vrchoviště je krásný pohled na Zelený kámen. Náš další cíl. Zdolat skalnatý vrcholek není složité, ale tentokrát si to odpustíme. Výhledy do dálky nejsou a navíc foťák vypovídá službu. Spoušť zareaguje tak na každý desátý pokus. A je to stále horší a horší. Náladu nám zlepší teplá káva a Tatranky. Psík je nadšen, konečně svačina (aby si snad někdo nemyslel, že je tam bufík – není – sváču nosím s sebou).

Ani mokro v botách nevadí

Od Zeleného kamene až zpátky k přehrádce na Černé Smědé jdeme opět mimo cesty. Krásné stezníčky uprostřed průseků rovných jak podle pravítka (já vím, že jsou podle pravítka) milujeme. Vysoká do podzimních tónů obarvená tráva se střídá s jasně zelenými podmáčenými mechy. Všude jsou stopy jelenů, ale nemáme štěstí. Ani kmotru lišku, kterou jsme tu potkali na jaře, nevidíme.

Zpátky u Černé Smědé

Poslední kilometr musíme po silničce. Night jde výrazně svižněji, než ráno. Foťák dofoťákoval. A tak není fotodokumentace z parkoviště, kde Nighta přepadla krásná patnáctiměsíční maďarka Agnes. To bylo energie v jednom rezavém ohařím kožíšku. I po rampičce do auta k nám chtěla nastoupit…

Návrat na Smědavu - ani Jizera z mraků nevykoukne

Dvě a půl hodiny podzimní krásy na horách. Málo? Moc? Tak akorát. Jediné, co mě trošku naštvalo, bylo sluníčko. Vylezlo, když jsme nastoupili do auta.

Foto: Xerxovi. Klikněte do kteréhokoli obrázku v textu a podívejte se do fotogalerie.