Bouřková fronta mizela z jihu na sever a já ji stíhala ve vlaku jen s mírným zpožděním. Naštěstí. V Třinci na nádraží už nebylo po dešti ani vidu, ani slechu a jen mokrá vozovka a kaluže dávaly vědět, že se tudy přehnala bouřka.

Červená nás rychle vede z města ven, do promáčené zeleně a hned v cíli prvního stoupání potkáváme kluky z Maj:day, kteří čekají na závodníky, a tak si dáváme stavění čtverce z trojúhelníků. Za závodní limit 2 minuty to teda rozhodně nestíháme, ale s nápovědou se daří. Stoupáme dál a brzy mám úplně promočené boty. Celkem silná mlha nás provází ve stoupáních i nahoře na vyhlídkách, ale sem tam je přece jen něco vidět, takže se kocháme a jsme i přes mokré nohy rádi, že nepaří slunko a po pařácích posledních dnů je konečně fajn počasí na výlet.

Jako odměnu za nastoupaných 600 metrů si dáváme osvěžení v chatě na Čantoryji. Jen co si odpočineme a posilníme se, mlha se trochu zvedá a kousek dál vidíme velkou hospodu, kde by asi měli i něco pro mě. No nevadí, čaj s ledňákem jsou taky fajn sváča a teď už se těšíme na rozhledy z rozhledny Velké Čantoryje (995 m n. m.), postavené v roce 2002.

Slezské Beskydy

Díky zvedající se mlze opravdu něco málo vidíme, takže načasování parádní. Máme tu zhruba 13 km a je po čtvrté hodině. To vychází i s pauzou na postup zhruba 2,5 km/h a trochu se bojím, že tímhle tempem to v půlce budem muset utnout, přestože pocitově pořád makáme a nějak se neflinkáme. Pokračujeme dál po červené, pěkně dolů z kopce k nástupišti lanovky, kde potkáváme davy Poláků… tady je něco špatně. Jasně, jdeme po červené na opačnou stranu... takže zpátky na správný směr a už po hřebenu kloužeme v blátivém svahu dolů. Sbohem, těžce nabrané metry.

Na Krkavici (na mapách cestou a rozcestnících též Trkavici, Křkavici atd.) ale jde cesta celkem hladce a je lemovaná bezpočtem schronisek, neboli turistických chat pro turisty. Nechybí samozřejmě ani jedna pěkná mamutí zkratka a tak se prodíráme vysokou mokrou trávou, kapradím, mokřady a do nohou nás šlehá maliní a ostružiní, zato pěkně obsypané pro nenasyty, jako su já.

Hele, kus rovné cesty, tady by šlo to. A taky jo, ráno jsem byla celkem spokojeně vyspaná. Akorát poznámka pro příště, pokud váhám mezi tenkým a teplým spacákem, protože je hraniční teplota, tak příště vzít ten teplejší:)

Ráno vstáváme a dokonce vidíme mezi stromy a mraky občas probleskovat paprsky. Balzám pro duši ve voňavém lese. Navigačně jednoduchá část nám rychle utíká a kocháme se parádními výhledy do okolí, v obci Bukovec dokupujeme vodu a samozřejmě ledňáka a za Komorovským Grůněm nás čeká další zkratka k památníku posledního vlka, zastřeleného v Beskydech. Po bojovce v lese, kudy krom srnek a výjimečně lesáků asi nikdo nechodí, potkáváme červenou, která by nás mohla zavést k cíli, ale zřejmě tu taky krom zvěře nikdo nechodí, a tak si užíváme ničím nerušený klid. Když je čas vyrazit, není moc na výběr a jehličnaté stromky mojí výšky holt musíme prorazit jako tanky… v uších mi zní píseň „jedeš a jedeš, jedeš jako tank, nic tě nezastaví…” a je to pravda, valíme se dopředu a nic nám v cestě nebrání, akorát moje paměť mi brání si vzpomenout si na další slova krom refrénu:)

Zelená značka je naše spása bohužel jen ohledně terénu, protože ten masakr nahoru na Gírovou je teda solidní předzávěr výletu. Na Gírové zrovna jak na potvoru nemají turistické vizitky, co sbírám, že prej čekají od pátku na poště a budou až zítra. Chachá. Já tu byla někdy v roce 2007 poprvé, takže se obávám, že příští návštěva s touhle pravidelností vychází na rok 2027. No tak snad příště teda.

Závěrečné klesání do Mostů u Jablunkova už je celkem pohodě i pro kolenáře, protože je rozložené do pěti kilometrů, a najednou čekáme na vlak a tenhle parádní víkend někam strašně rychle utekl…

Foto: Mawenzi. Klikněte do kteréhokoli obrázku v textu a podívejte se do pěkně fotogalerie.
Osobní stránky autorky: https://mawenzi.cz/