1.10.2020 | Svátek má Igor


AUSTRÁLIE: Tasmánský ďábel.

4.8.2020

Tento rozpustilý a také svárlivý savec má hrubý hnědočerný kožich a na pohled připomíná malého medvídka. Většina z nich má na prsou, bocích i zadní části bílý pruh a nebo jen skvrnu, které jsou součástí jeho noční kamufláže. Přední nohy mají delší než zadní a tak způsobem chůze připomínají divočáky, či divoká prasata.

Tasmánský ďábel je největší masožravý vačnatec na světě. Dorůstá až 75 cm délky a váhy kolem 12 kg. Jejich velikost však výrazně závisí na místě, kde žije, a dostupnosti žrádla. Hlavu má v poměru k tělu ohromnou. To proto, že tato oplývá neobyčejně silnými žvýkacími svaly. Může se pochlubit nejsilnějším skusem veškeré suchozemské zvěře na světě. Hravě drtí i pevné silné kosti své kořisti, kterou převážně bývá zdechlina.

Ďábel medvědovitý neboli tasmánský čert.

Ďábel medvědovitý neboli tasmánský čert. | foto: Colin Huang, commons.wikimedia.org

Pokud je tato poměrně velká, tak milý ďábel se prožere do rozkládajícího se těla, klokana, ovce a nebo i krávy, kde se zabydlí. Zde jen žere a spí, aby mu snad nějaký jiný ďábel takovou pochoutku nesežral. Evidentně, i když má vynikající sluch a čich, tak jeho vnímání pachu je trochu jiné než lidské. Bystrozrakem oplývá také, když je vlastně nočním zvířátkem. Přes den spí v norách a nebo dutinách stromů. Jak je cítit po prospané noci v útrobách rozkládající se zdechliny raději ani neuvažuju. Jen se divím, že v těch útrobách může vůbec dýchat.

Dnes najdeme toto roztomilé, temperamentní zvířátko pouze na Tasmánii, i když ještě před 400 lety bylo hojné i na australské pevnině. Jejich zdejší vyhynutí je připisováno domorodci přivezeným asijským psům – dingům. Novodobá vlna hrozící vyhynutím těchto rozkošných ďáblů je od počátku let devadesátých minulého století DFTD. Devil facial tumour disease, infekční rakovinné nádory na obličeji.  Tato rakovina vykazuje do 12 – 18 měsíců od nakažení 100% úmrtnost. Mezi lety 1996 – 2015 některé kolonie ďáblů vyhynuly až z 95 %. Z celkového původního počtu 140 000 ďáblíků v roce 1995 zbývalo v roce 2015 pouhých 20 000.

Ďábel medvědovitý neboli tasmánský čert.

Ďábel medvědovitý neboli tasmánský čert. | foto: Bernard Spragg, commons.wikimedia.org

Toto temperamentní zvířátko má reputaci jako značně nervozní, které rychle vzplane do zuřivého vzteku, kdy cení zuby, útočí a vydává děsivé vrčení a řev (podívejte se sem nebo sem).  Je to jeho varování před kousavým útokem. A to při různých scénářích, jako: teritoriální spor, ochrana samice v době páření, u společného žrádla a podobně. I když tak ďáblové dělají dojem, že jsou agresívní, tak to jsou pouhé rituály při žrádle a nebo obyčejný strach. Takže často řvou strachy. Zde najdete dvě další videa: https://www.nationalgeographic.com/animals/mammals/t/tasmanian-devil/

Tito ďáblíci žerou pouze maso a to, co je kolem. Tedy i vnitřní orgány, kožich i kosti. Ze zdechliny po ďábelské hostině nezbývá vůbec nic, ďáblové vše zkonzumují, velké kosti rozdrtí a na morku i kostech si pochutnají. Když mají k dispozici více žrádla, tak jako ostatní vačnatci ukládají přebytečné kalorie jako tuk do ocasu, který tak „ztloustne“.

Snad jste si všimli, že tasmánský ďábel má červené uši. To proto, že ďáblíkové, když jim je horko, se nepotí. Mají ale velice prokrvené ušní boltce, do kterých se nahrne přehřátá krev, která se tak ochladí jako voda v radiátoru u auta. Takže když potkáte ďábla s jasně červenýma ušima, tak víte, že mu je horko.

Ďábel medvědovitý neboli tasmánský čert.

Ďábel medvědovitý neboli tasmánský čert. | foto: Anne-Marie Steenbergen, commons.wikimedia.org

Maminy nosí od oplodnění mláďata 21 dnů a vrh představuje 20 – 50 jako borůvka (5 – 8 mm) velkých, holých a slepých mláďat. Tato pak vlastní silou přelezou srstí od kloaky do vaku, kde jsou jen 4 bradavky. Takže kdo přileze první, tak vyhrává a žije, velká většina umírá. Za 4 měsíce ve vaku joeys, jak se jim zde říká, vylezou poprvé na světlo Boží. V šesti měsících jsou odstavováni a v osmi jsou už úplně soběstační.

Protože na Tasmánii stále řádí DFTD a hodně ďáblů umírá, rozjel se zde konzervační program organizací „Aussie Ark“ o záchranu těchto jediných vačnatých masožravců. Chovná stanice byla založena v NSW v Barrington Tops, v horách, zhruba 300 km severně od Sydney. I když zde jsou ďáblíci od svého domova na Tasmánii zhruba 1800 km daleko a blížeji k rovníku, daří se jim tam, díky podobnému klimatu, velice dobře. V zimě zde někdy napadne i sníh, jinak občas zaprší.

V chovné stanici bylo po letošní „breeding season“ (období páření) při předběžné kontrole vaků samiček zjištěno 26 mláďat a to ještě není konec všeho. Minulý rok se zde podařilo odchovat 69 jedinců a letos doufají, že toto číslo bude vyšší.

Psáno 18/6/2020.



Kosmetika vhodná už od prvního dne od narození? Objevte sebamed Baby
Kosmetika vhodná už od prvního dne od narození? Objevte sebamed Baby

Jedním ze základních pilířů zdraví miminka je péče o jeho pokožku. Správnou volbou dětské kosmetiky lze zvýšit obranyschopnost a předcházet rozvoji...