Asi všichni známe rčení „Jsou na sebe jako pes s kočkou“. A že tím není myšleno milé, kamarádské a pohodové soužití, je také jasné. Na návrh Liky jsem zkusila napsat něco o svých zkušenostech se sžíváním koček s kočkami a psy navzájem.

Moji asi vůbec první zkušenost opravdu tragického seznamování koček si Ti z Vás, co četli vyprávění o „siamáčkovi Filipovi“, nejspíš pamatují. Pro ostatní: v dětství jsem usmlouvala rodiče k pořízení kotěte. Od chovatelky jsme tedy zakoupili kocourka. Byl velmi temperamentní, netoleroval cizí lidi, škrábal, kousal… Nejvíc asi mne; dnes už vím, že chyba byla hlavně v mém „nedospělém“ chování – když jsem si s ním chtěla hrát, nedala jsem na to, že on zrovna náladu na hraní nemá. A naopak, když pak náladu měl, nechtělo se zase mně. Takže po nějakém čase naši rozhodli, že Filípka dáme na vesnici. Projevil o něj zájem kamarád mého bratra, odvezl ho k sobě domů – na motorce, zastrčeného v bundě na prsou. Neuplynula snad ani hodina a byli oba zpět. Kamarád poškrabaný, zajódovaný až nad lokty. Filip vyděšený. Seznamování ve „vesnickém“ pojetí totiž proběhlo Filipovým vypuštěním mezi „domácí“ kočky. Pak už kamarád řešil jen, jak dostat kočky od sebe. A další šanci už Filipovi nedali, chlapi se poradili u piva a místní myslivec Filipa zastřelil.

Moje druhá zkušenost patří do doby, kdy jsme měli už deset let nalezence kocoura Adélu. Ten byl vlastně kompromisním řešením přání dětí mít doma psa, protože manžel byl proti. No a pak po letech s pořízením štěněte souhlasil. A tak se naše rodina rozrostla o malého westího kluka. Myslím, že v tomto případě bylo dost důležité, že kocour byl už starší, štěně malý prcek. Načetla jsem si nějaké informace, jak postupovat – jedna rada zněla, že je dobré, když je „přírůstek“ domácímu členu smečky představen spící; tedy tak, aby si domácí mohl nováčka jen tak zlehka očuchat… 

Adéla, Scotty, Terka

Pro Scottyho jsme si tehdy jeli z Prahy do Českých Budějovic autem, ale i tak byla cesta v horkém srpnu náročná, takže toto se nám podařilo splnit do puntíku. Scottík byl unavený ze všeho nového kolem, z odloučení od mámy, „nových lidí“, tudíž usnul, nevzbudil se a spinkal; a Adéla kolem chodil a „oťukával“ to malé bílé, tiše oddychující klubíčko. A snad opravdu proto, že v tomto případě šlo o příchod „mimina“, vlastně neproběhla žádná dramatická situace. Navíc Adéla, do té doby divoký, často škrábající kocour, s tím, jak se dělili o pozornost, najednou docela zkrotl a uklidnil se.

Když bylo Adélovi patnáct a Scottymu pět let, donesla dcera půlroční kočičku Terezku – instinktivně jsem si říkala, že pokud nechám všem prostor k úniku a vzájemné seznámení proběhne pod dozorem, mělo by vše dobře dopadnout. Tentokrát přece jen došlo na mírné cenění zubů, syčení a prskání. Tedy kdyby byla nezačala syčet a prskat Terka, Adéla ani Scotty by neprudili. Oba byli zvyklí, Adéla na psa, Scotty na kocoura; jenže ta malá černá kočička si prostě začala. Takže jsem jim ji nejprve ukazovala držíc ji v náručí, později jsem je nechala přičichnout, umožnila ústup. V prvních dnech, týdnu, dvou, jsem je spolu nenechávala samotné. V době, kdy jsem byla v zaměstnání, jsem ponechávala Terinku zavřenou o samotě v jiné místnosti, než druhé dva. A pak jak se pomalu poznávali, stávali se z nich kamarádi.

V r. 2010 mne bývalá kolegyňka požádala, jestli bych jí nepohlídala, v době jejího pobytu v lázních, kočičku Šišku II. Souhlasila jsem. A při vzájemném seznámení Scottyho, Terky a Šišky jsem postupovala stejně. Šiška byla sice bázlivější, takže první dny u nás trávila spíše schovaná pod postelí, za skříní; nakrmit se odvažovala večer nebo až v noci; ale po pár dnech nebyl problém, aby spolu všichni tři spali u mne v posteli. Podobně to probíhalo i s dalšími mnou hlídanými kočičáky, Elliotem, Šiškou III, stejně tak po příchodu Maggie, Ozzyho a Quickse.

Čekání na mlsek

Abych ale nelíčila jen samá pozitiva. Každé zvíře je osobnost, každé může v podobných situacích reagovat samozřejmě jinak. Šiška se více bála, trvalo jí déle se osmělit. Terezka, jak jsem psala, zprvu projevovala nedůvěru, strach… Jinak je sama o sobě hodně žárlivá a tak trochu hysterka. Což se zřejmě podepsalo i na jejím chování ve chvílích, kdy byla smečka „rozšířena“ o hlídaného nováčka. Tu a tam se stalo, že mi počůrala odložené oblečení, kabelku… Také si začala vykusovat srst na vnitřní straně stehen až na holou kůži – vet potvrdil, že je to projev psychiky, nervozity z nové situace, obav z možné ztráty přízně… ale i toto vždy po několika týdnech odeznělo.

Ozzy, Kanadský Sphynx, je hodně kontaktní, nezapře v sobě mužského, takže holky neustále „otravuje“ – Maggie většinou zůstává na místě, drží a brečí; Terka ho odradí už zpočátku prskáním a ceněním zubů, Ozzy se raději stáhne. Na druhé straně Terka přímo zbožňuje westíka Quickse, vyhledává každou příležitost, kdy se o něj může otřít, ducnout do něj hlavičkou, nebo ho dokonce i „umýt“.

Ozzy s Quicksem

Osobně si myslím, že hodně důležité je dát zvířatům možnost úniku, aby nebyla zahnána do prostoru metr krát metr, kdy v podstatě nezbývá nic jiného než útok. Moje kočiny mají k dispozici škrabací a šplhací strom a jinak využívají i nábytku, komody, skleníku, po kterých se prohánějí a skáčou, a kde se pak uvelebí, aby nerušeně shora pozorovaly cvrkot kolem. Třeba pro Maggie je v bytě nejoblíbenějším místem odpočinku televize.

Dále doporučuji určitě nenechat zvířata samotná, sobě napospas, aby bylo možné jejich seznamování případně „trochu řídit“. Také to chce čas a trpělivost. A určitě i to, že zachováte klid a k seznámení přistupujete pohodově, s laskavým, vlídným slovem ke všem zúčastněným čtyřnožcům. Alespoň mně se toto vše vrátilo v podobě jejich spokojeného soužití. Dost možná, jsem ale měla jen štěstí na výjimečně tolerantní a pohodové jedince…

Zůstat v klidu se mi osvědčilo i při náhodném setkání psů během venčení. I když je Quicks relativně malého vzrůstu a většina psů je o dost větší než on, přibližuje-li se k nám cizí pes, nechávám Quickse „volně“ na vodítku. A dosud se mi nestalo, že by mezi psy došlo k potyčce. Pravdou je, pokud jde o cizího psa „ostřejší rasy“, že musím držet svoje pocity na uzdě a prozatím se mi to i daří. Rozhodně jsem se v těchto situacích nedopracovala do fáze, kdy bych Quicka vzala do náručí… asi nejhorší možné volba. Pokud se domnívám, že by setkání přece jen nemuselo projít hladce a toho druhého psa zahlídnu včas, volíme jinou cestu, tak abychom se vyhnuli.

Ozzy a Quicks

 Foto: autorka