29.3.2024 | Svátek má Taťána


ZANINY CESTY: Svratka - sochy jako kešky

29.8.2018

Ke svojí velké škodě jsme už velmi dlouho nebyli na Svratce. Nebo ve Svratce? Mluvím o tom městysu ve Žďárských vrších; kdysi jsme tam jezdili často – v dobách, kdy tam z Prahy vypravovali přímý autobus. Když ho zrušili a stalo se z toho cestování pomalu na celý den, našli jsme si jiná místa.

Na Svratce je krásně

Letos mi tak nějak přišlo, že bychom se tam zase mohli vypravit. Přiznávám, že mne inspirovala tahle stránka. Obrovské betonové sochy pana Olšiaka jsme už před pár lety viděli, tedy jen pár z nich. Líbily se nám.

A tak jsme se je letos vydali hledat (hledat je správný výraz, z nějakého důvodu je na místě nijak neoznačují, žádná šipka, ukazatel, nic). V tom odkazu v předchozím odstavci je uvedená GPS, rovněž na aplikaci mapy se sochy dají najít… ale prostě musíte trochu hledat. Jako ty kešky.

Přijeli jsme v neděli a rovnou jsme se vydali podívat na hotel, do kterého jsme kdysi ještě s malým synkem jezdili, a na golfové hřiště, jedno z nejstarších v republice (bylo uvedeno do provozu v roce 1949 a na jeho vzhledu se podílel třeba i Jiří Trnka a Adolf Hoffmeister). A taky na Karlštejn – ne na ten středočeský, to by bylo dost z ruky. Tady se tak jmenuje malý lovecký zámeček, toho času bohužel v rekonstrukci.

Golfové hřiště na Svratce

V pondělí byl den soch. Odjeli jsme do Tří Studní (to je prosím vesnice), kde v osadě Yukon měl být Výr (byl) a dva Krboví mužíci (nejspíš byli taky, ale nenašli jsme, pršelo a zřejmě byli na soukromém pozemku). Obešli jsme oba rybníky – Medlovský i Sykovec, měly u nich být další kousky. Ty jsme našli. Obrovská socha káněte byla velmi příhodně umístěná u hospody, kde jsme se schovávali před deštěm.

Rybnik (nejspíš Sykovec)

Vůbec jsme na Vysočině párkrát zmokli a – i když místní naříkali, jaké je sucho – přišlo nám, že krajina vypadá svěže a zeleně.

Na další sochu jsem se těšila. A Hejkal Pepino vypadá přesně tak bláznivě, jak jsem si ho představovala! Nedaleko jsme potkali i Houby, velikánské (a bohužel jediné, které jsme letos viděli). Marně jsme přitom přemýšleli, jak se takové betonové sochy dělají. Odlít do formy? A jak se dělá ta forma… Nemluvě o tom, že to jsou mnohometrákoví obři…

Hejkal Pepino

Na úterý byly sochy taky naplánované, ale nejdřív baroko. Jeli jsme do Žďáru nad Sázavou a zamířili na Zelenou horu.  U kostela nás opět zastihl déšť, a zatímco jsme se schovávali v ambitech, nějak jsme se trefili do skupiny návštěvníků s průvodcem, takže i nějaké poučení bylo (sami bychom na prohlídku nešli – byli jsme uvnitř před několika lety, když byl areál po rekonstrukci. Teď ostatně probíhá další).

Kostel svatého Jana Nepomuckého na Zelené hoře ve Žďáru nad Sázavou postavil slavný architekt Jan Blažej Santini Aichel ve svém typickém stylu baroka ovlivněného gotikou. Do Žďáru ho pozval opat zdejšího cisterciáckého kláštera Václav Vejmluva, který mu pak zadal i řadu dalších staveb ve městě i okolí.

Dolní hřbitov

Třeba tzv. Dolní hřbitov, který nechal postavit při blížící se morové epidemii. Ta se pak městu jako zázrakem vyhnula. Hřbitov bohužel otevírají jen o víkendu. Ale ve městě je třeba ještě statek Lyra, obrovská stavba prý s půdorysem lyry. Nezbývá mi než tomu věřit, když člověk stojí před ním, neposoudí to…

Ale čekaly nás sochy! Nejdřív u Pilského rybníka Hraniční kámen. Ono to tedy na historické hranici tak úplně není, ale zase to místo u vody je krásné. Potom dva další kousky, ty jsme viděli už při minulé návštěvě – Mamlas a Hamroň. A nový Kůň tahající povoz z bahna – je vtipně umístěný u jezdeckého areálu (a u silnice, jedna z mála snadno nalezitelných soch). Skončili jsme zase ve Žďáru, cestou jsme ještě narazili na sochu Charlieho Chaplina před vinotékou U Charlieho.

Kůň tahající povoz z bahna

Nejméně příjemné počasí bylo ve středu – byl opravdu silný vítr, fičelo, že jsme se neslyšeli (většinu cesty jsme samozřejmě šli proti větru). Mířili jsme ze Světnova k rybníku Velké Dářko, z kterého vytéká řeka Sázava. Ale spíš než Sázavu jsme hledali závětří. A taky něco k jídlu, jenže restaurace U Hrocha ve Škrdlovicích byla zavřená (kašna s hrochy je naštěstí před ní).

Velké Dářko mají v oblibě surfaři – v tom větru jich jezdilo jen pár nejzdatnějších, ti méně šikovní se prsili na břehu v neoprenech a koukali, jestli je obdivujeme. Obdivovali jsme hlavně další sochu, rozcestník Dařbuchu. To už i pršelo.

Rak

V dešti jsme došli do Račína, kde mají na břehu krásného rybníka s lekníny sochu Raka. Museli jsme počkat, až odejde skupinka s čtyřmi malými dětmi, které všechny potřebovaly na raka vylézt (předpokládám, že kdyby do něj chtěly mlátit kameny, tak jim to milující rodiče dovolí taky, ale to už bych nevydržela a něco bych řekla).

Poslední úterní socha byla Josefína, obrovská dívčí hlava v obci Hluboká na cestě do Krucemburka. Tam je pohřben Jan Zrzavý a měla tam být jeho pamětní síň. Hledali jsme ji poctivě, ale nenašli a vzhledem k tomu, že na náměstí nebyla živá duše, ani jsme se nedoptali.

Čtvrtek byl den bez jediné sochy! Ale výlet to byl skvělý – konečně se uklidnil vítr a bylo hezky, ne moc horko, ale taky ne zataženo jako celý začátek týdne. Došli jsme k Milovskému rybníku po naučné stezce, která kromě jiného vysvětlovala, proč tady byla v 19. století sklářská huť (větrná kalamita způsobila polomy, rozšířil se kůrovec a vrchnost  okamžitě reagovala a začala situaci řešit – stavět provozy, které dřevo potřebovaly. Hm hm…)

Přírodní rezervace Meandry Svratky

Nejhezčí byla ale přírodní rezervace Meandry Svratky. Svratka v údolí kličkuje úplně zběsile – a dá se tudy projít, zejména asi v suchém období. Nás čekala ještě cesta přes kopce se skalními útvary, které si pamatuju ještě z dob, kdy jsme po nich lezli se synkem.

V pátek byly na řadě poslední sochy – Kavka v Sazomíně a Želva v Obyčtově. Mezi ty dvě vesnice jsme vklínili ještě Ostrov nad Oslavou, kde Santini postavil hostinec (rekonstruuje se) a kde je hezký železniční viadukt, který se nám ale nepovedlo nějak rozumně vyfotit. Viadukty nejsou ten typ stavby, co se fotí snadno…

Želva

Z Obyčtova jsme se mohli vrátit do Žďáru (po hlavní silnici, děkuji, jednou stačilo), nebo dojít do Nového Města na Moravě. To se nám zdálo lepší, ale bylo to docela daleko, navíc se udělalo tradiční letošní horko, slunce se do nás opíralo ze všech sil a nikde hospoda. Vlastní pití došlo brzo, jídlo jsme optimisticky nenesli. Do NMnM (jak jej označují v místních autobusech) jsme došli hladoví a žízniví, ale aspoň to nejcentrálnější centrum jsme si prošli (a spíš náhodou našli úplně poslední Olšiakovu sochu – maličkého patrona hasičů sv. Floriána u příslušné budovy).

sv. Florián

A to byla celá naše sochová anabáze, pak už se jelo domů.

Foto: Zana. Další obrázky si můžete prohlédnout tady na Rajčeti.

Zana Neviditelný pes