Teda brali se, letos na přelomu jara a léta. Netušila jsem, že je to tak děsně složitý – aspoň si nevzpomínám. Pravda, za totáče spousta starostí neměla jak vzniknout. Šaty mi ušila maminka Frantova kamaráda (to máš ode mne jako svatební dar), zlatníka nám dohodil její manžel. Franta oblek měl.

Kytku jsem si objednala u nás za rohem a učesala mě kadeřnice, ke které jsem chodila. Namalovala jsem se sama (zhruba stejně jako kdykoliv jindy, jinak jsem to ostatně neuměla).

Svatební obřad proběhl ve Vršovicích, kam podle bydliště spadal Franta, ještě jsme to mohli mít ve Skleňáku na Praze 6 podle mne, jinde to tehdy bylo (jak jsme se dohodli) zbytečně složité. Pak se šlo na oběd do nedaleké restaurace. Tuším čtrnáct nás bylo. No a to bylo celé.

Když jsem to tuhle vykládala svojí současné kadeřnici, povyprávěla mi, jak se vdávaly její dcery. Jedna měla na svatbě asi sto třicet hostů, druhá nějak do stovky, ale protože se vdávala později a všechno bylo o hodně dražší, většina věcí se dělala doma s tím, že to bude „boho“ (konečně jsem při té příležitosti pochopila, co to slovo znamená).

Při fénování jsem vyslechla hrůzné zkazky o tom, jak vázali kytičky na klopy pro těch osmdesát sedm hostů, jak vyráběli ozdoby na stoly z šustí a suchých květin, jak třikrát zkoušela učesat dceru podle jejích představ, než se dohodly na výsledku, a učila se podle YouTube, jak ji nalíčit…

Tak tohle mě nečekalo (a uvědomuju si, že je třeba být za to vděčná). Ale jednoduché to nebylo taky.

Shánění těch pravých prstýnků a svatebních šatů bylo docela horor, strávili tím pár měsíců – to je ta nevýhoda příliš širokého výběru. To šlo naštěstí mimo nás, jen jsme je občas soucitně vyposlechli a příslušně politovali.

Mimochodem až nedlouho před datem D mi došlo, že něco vhodného musím mít na sobě i já…

Přiměřeně velké ubytování se zahradou, kde by se svatba mohla konat (a která by byla oplocená, aby tam bylo možno vypustit tři psy) našli až po strašlivě dlouhém hledání s mnoha peripetiemi. Naplánovali totiž prodloužený svatební víkend od čtvrtka do neděle. Bylo nás jen dvanáct, všichni tam tak dlouho z různých důvodů ani nebyli. Stejně mě to trochu děsilo, protože naprostou většinu těch lidí jsem měla vidět poprvé až tam.

Nakonec všechno dobře dopadlo, žádný malér, žádné faux pas, žádný uprchlý pes.

Dotyčná svatební kytice

Vlastně… dodatečně jsem ocenila něco, co v dané chvíli mohl být trapas, ale hvězdy nám byly příznivy a my se tomu všichni poněkud infantilně smáli. Prostě až po obřadu, když už se chvíli fotilo, jsme si všimli, že nevěsta nemá kytku. Tedy má, ale na pokoji…

Foto: zana