KOČKY: Potýkání se struvity z pohledu laika

Na podzim 2019 potrefila Čendíka značná čurací nepříjemnost – struvity. Do té doby jsem jeho chození na malou třeba čtyřikrát denně neřešila, říkala jsem si – je drobný, má drobný močáček, tak holt chodí častěji. Jenže postupně začal chodit třeba i šestkrát denně, ale jinak žádné známky potíží nejevil. Podotýkám, že kameny nebo písek v močáku jsem u koček už zažila, takže jsem projevy znala: dlouhé hrabání a přešlapování v bedýnce, otáčení, dřepání a furt nic... Tohle Čenda neměl.

Mám přehled o tom, když jdou kočky na bedýnku – milují, když jsem poblíž. A tak jsem si onoho podzimu jednoho dne všimla, jak se Čenda vydal čurat na jednu bedýnku, chvilku dřepěl, pak se zvedl, očistil se a šel. Vždycky to hned uklízím, ale tady jsem žádnou hrudku steliva nemohla najít, ani sebemenší. Hm. Čenda za pár minutek přešel k jiné bedýnce, a to už jsem z něho nespustila oči. Žádné složité manévry, prostě si tam dřepl a dřepěl. A dřepěl. A dřepěl. Stopla jsem si to a dřepěl 11 minut. Když konečně vstal – spíš vyskočil –, šla jsem výdobytek zkontrolovat a byla tam jen pidihroudička.

Hned jsem věděla, kolik uhodilo. Takže telefonát na veterinu, abych měla zajištěno, že mě vezmou (měli operační den), a když uslyšeli, o co jde, slíbili, že mě vezmou okamžitě.

Čendu promačkali, no nic nepustil, přitom močáček měl velikost meruňky, jak si dodnes pamatuji. Nechali si ho tam. Zavedou mu katetr (pod sedativy) a provedou příslušné testy. V kočičí nemocnici zůstane nejméně do zítřka. Achich.

Čenda na prkně - žehlicím s ovčí dekou. Srpen 2020

No nazítří bylo hnedle jasněji – zprávy byly dobré i horší. Ta dobrá byla, že se močová trubice dala prošťouchnout na první pokus a bez poškození. Horší zpráva byla, že moč je plná struvitových krystalků. Kocouři na to prý dost trpí. Kdyby se s tím nic nedělalo, struvity by nakonec rouru ucpaly a Čendíkovi by museli možná ufiknout pindíka. Tak tohle bylo na mě moc – kulky klidně, ale pindíka?

Dávala jsem tedy bedlivý pozor při výkladu, jak takové katastrofě zabránit. Musíme snížit pH moči, která byla 7,5. takže Čenda nafasuje speciální dietu (tady jsem jen vzdychla, z dřívějších případů jsem věděla, že struvitová dieta kočkám moc nejede) a k tomu pastu Uropet. A za čtrnáct dní přinést moč na kontrolu. Kdyby se mi ji nepodařilo odebrat, mám přinést celého kocoura a oni už si s ním poradí. Na můj přímý dotaz jak, tak prý buď katetrem pod sedací, což neradi, anebo tenkou jehlou skrz břišní stěnu, prý je to šetrnější než sedace. Aj vaj, sice věřím, ale jsem odhodlaná udělat vše pro zdárný domácí odběr, i kdybych mu k tomu měla pískat.

Kocourka mi přinesli v přepravce už přichystaného jít domů a vymydleného (na můj naivní dotaz jsem se dozvěděla, že po katetrizaci byl inkontinentní a zmáčel se). Voněl jako celý ovocný sad, no Suzinka z něj byla celá divá. Musela jsem je doma separovat, Čenda přece jen ještě nebyl ve formě a Suzinka po něm jela jako slepice víte po čem, až jsem nakonec v zoufalství pořídila feromony od feliveje „Přátelé“, a ty doopravdy pomohly.

Na kontrolu jsem moč nosila zpočátku co čtrnáct dní, ale od počátku se mi dařilo pH srazit a struvity vymizely, takže jsme mohli zkusit měsíční intervaly a opatrné laborování s dietou. Totiž – pro Suzinku ta struvitová dieta nebyla dlouhodobě (tj. víc než dva měsíce třeba) únosná, ta měla pH naprosto v pořádku. Musela jsem tedy při krmení bedlivě hlídat, aby se Suzinka nažrala, a když od misky poodešla, ihned ji pevně zaklapnout, protože Čenda je santusák a strašně rád dojíždí zbytky.

Spokojený zív. Čenda v srpnu 2020

Takže jsem začala s veterinou smlouvat a nakonec svolili, abych začala Čendovi přidávat normální žrádlo a k tomu samozřejmě Uropet.

No, bohužel se to neosvědčilo, pH okamžitě stoupla a začaly se zase dělat struvity. Takže opět pouze dieta a spousty Uropetu. A Čenda ho posléze odmítal brát. Uropet mi tekl po prstech a Čenda utíkal. Co s tím? Uropet není zrovna levná záležitost, a když ho navíc do něj nedostanu...

Dostala jsem tedy účinnou složku Uropetu, práškový methionin. Propočítala jsem si totiž, kolik bych potřebovala Uropetu, abych do Čendy dostala dostatek methioninu, aby to k něčemu bylo, a vyšlo mi, že jednak bych jednu tubu spotřebovala za pár dní, a jednak bych ji do něj musela hlavně dostat. Takže práškový methionin byla levnější možnost, a jelikož mám doma i poměrně jemné váhy, nemusela jsem laborovat metodou pokus-omyl s mírou zvanou „na špičku nože“.

Metoda poprášení žrádla se neosvědčila. A co se naopak osvědčilo, bylo zapracování methioninu do maltózové pasty. Stačí hrudka jako oříšek na prst a Čenda ji zblajzne jako nic – 3x denně, podotýkám, a celkové množství methioninu je cca 130 mg. Čenda se přiřítí, už když slyší drobné cinkání lžičky o váhu a šroubování pasty, takže tohle jsme nakonec vychytali.

Co jsem nevychytala já, byla jeho dieta. V průběhu jara jsme se dopracovali k vyváženému stavu – Čenda měl základ v dietě a dovoleno dojíždět žrádlo po Suzince (a ona po něm), takže jsem nemusela být věčně na stráži u jejich misek. PH se mu drželo na 7,0 a struvity na nule. Jenže přes léto jsem zpychla a začala mu, loudilovi roztomilému, přilepšovat od stolu – tuhle šunčička, tamhle libové kuřátko, tadyhle kousek sýra... ono se to nezdá, ale to zhoršení byl teda fofr, methionin nemethionin. Naštěstí ještě neměl potíže, ale při kontrole v listopadu měl zase struvitů jak naseto a pH opět 7,5. Spravila to opět přísně dodržovaná dieta a k tomu ty stálé dávky methioninu, a za měsíc bylo všechno zase v ókeju. Když jsem se však chtěla vrátit k režimu nehlídaných misek (bez přilepšování od stolu), už mi to Čendův metabolismus neodpustil a struvity zase zastruvitovaly.

Takže pokorně hlídám u misek a už neexperimentuju. Leda s výběrem příchutí struvitové diety :D

Příště napíšu o některých humorných stránkách této anabáze. Mezitím můžete zkoušet jazykolam „struvity struvitovaly methionin nemethionin“. :D

A přeji všem co nejlepší zdraví!

Foto: Lika