Máme tu na prázdninách čtyři vnoučata z Prahy a tak jsem se jich zkusila zeptat, o čem bych měla dnes psát. Když jsem z důvodu nedostatečných znalostí vyloučila pokémony, dinosaury a bagr, zbyly mi stromy. O těch sice toho taky moc nevím, ale mám je ráda. A tom, co lidé mají rádi, dokážou třeba i básnit. Mé ambice ale tak daleko nesahají, není čeho se bát.

Z okna svého pokoje vidím samé jehličnany. Úplně vlevo jsou dvě těsně vedle sebe zasazené vzrostlé borovice a do nich zamotaný znatelně mladší stříbrný i běžný smrk. Stromy si kdysi sousedi vysadili před plot své části zahrady. Vpravo zase stojí velký smrk v opuštěné vedlejší zahradě. Je vidět přes holé větve velkého ořechu jen v zimě a brzy na jaře, později ho zcela zakryje listí. Uprostřed výhledu je vysoký smrk, jehož kmen se dělí do čtyř částí. Ani to nebylo pořádně vidět, když jsme se nastěhovali, jak byl hustě zelený. Během doby však začal postupně zasychat a dnes už je jeho větší část bez jehličí. Na vině bude nejspíš břečťan, který kmen obrůstá. Na fotce to není příliš zřetelné, ale břečťan se vyšplhal až do místa, kde se strom začíná rozdělovat. Možná časem, pokud by majitelé smrk nechali stát, by mohla být koruna zase stále zelená, kdyby se břečťanu podařilo vyšplhat se až nahoru.

Smrk, 2017

Je mi toho stromu líto. Skýtal domov desítkám, možná dokonce stovkám ptáků. Stále na něm rádi sedávají, a pokud je něco vyruší, když jsou na krmítku, letí se ukrýt právě tam. Každá větvička pak končí ptáčkem, jako by to byl nějaký obří vánoční stromeček, který už kdysi někdo zapomněl odstrojit. Ještě kousek dál, v zahradě dalšího domu, vyrůstají další smrky. Ale už jsou příliš daleko a je jich pohromadě víc, nemohou nahradit tento můj oblíbený solitér. Až ho jednou pokácí, bude mi moc chybět.

Smrk, 2022

Mým nejoblíbenějším stromem v okolí je již zmíněný velký ořech. Na podzim mě dokáže pozlobit závějemi listí, ale bohatě to vynahradí svou krásou po celý rok i svým stínem. V těchto dnech stín dopadá na mé křesílko u jezírka už někdy po druhé hodině, v létě je to nejpozději před čtvrtou hodinou. Když jsem zahradu vymýšlela, asi jsem k tomu přihlížela spíš podvědomě. Teď si pochvaluju, jak báječně to vyšlo, protože si mohu vzít šití nebo čtení ven už odpoledne.

Miluju stromy a líbilo by se mi mít v zahradě staletou lípu nebo ořech a pod stromem lavičku. Ale moje zahrada je na to příliš mladá a příliš malá. Proto i všechny stromy, které jsem tam vysadila, budou i v dospělosti malé a nízké. Maximálně vyrostou do tří čtyř metrů, ale i na to si ještě budu muset počkat. Přesto už teď začínají táhnout zahradu vzhůru. Tedy, nemám na mysli právě teď v zimě, protože neolistěné větve se při pohledu na zahradu spíš ztrácejí, ale už v loňské sezóně bylo poznat, že v zahradě jsou i stromy.

U pergoly mám katalpu, nejmenší odrůdu Nana, která by měla vytvořit kulovitou korunu na dvoumetrovém kmínku. Je to první strom, který jsem do své zahrady vysadila už na podzim roku 2017 ještě předtím, než jsme se sem nastěhovali. Na začátku jsem u ní měla opěru, ale po dvou letech se ulomila a už jsem jinou nedávala. Během letošní zimy, nejspíš vlivem stálých silných větrů a vichřic, se strom začal nahýbat ve směru od východu k západu. Nezbylo mi nic jiného, než kolem něj odkrýt drn a opatrně vykopat co nejvíc půdy, abych zjistila, co se vlastně stalo a jak se to dá napravit. Překvapilo mě, že pod zemí je jeden výrazný silný kořen, směřující na sever. Možná to je způsobeno tím, že na druhé straně stromu je půda chladnější, protože tam dopadá stín ze střechy pergoly. Ostatní kořeny byly mnohem slabší a díky tomu se mi nakonec podařilo katalpu šetrně částečně uvolnit, trochu přizvednout a hlavně narovnat. Přímo pod katalpou jsem navíc objevila docela velkou dutinu, vytvořenou zřejmě krtky. Ti také hned po dokončení záchranné práce vytvořili hromádku zeminy v místech, kde je kolem kmene katalpy uhrabaný kruh půdy. V něm je také zatlučená nová opěra kmene a já doufám, že se kmen znovu nenachýlí.

V zahradě mám vysazených několik okrasných stromků a větších keřů a v zadní zahradě několik stromků ovocných. Čím víc rostou, tím víc si uvědomuju, jaké je to štěstí mít možnost zasadit si strom. Škoda jen, že jsem to nemohla udělat mnohem dřív. Že se nedočkám jejich dospělé velikosti. Ale uvidí ji a bude se z ní radovat někdo jiný, stejně jako já se raduji ze stromů, které vysazoval někdo, kdo už tu není.

Každý strom v sobě nese silné poselství. Poselství daru, jenž můžeme dát lidem, kteří přijdou po nás. Jsou to stromy a nezničená příroda, je to umění a architektura, ale také hrdost, čest a sebeúcta. Nás jako jednotlivců i jako národa.

Foto: Vave. Osobní stránky autorky: http://www.vaverika.blogspot.com/