PSI: Vousatý svět a já aneb Zase bez psích dětí

Je až neskutečné, jak to uteče. Jako by to bylo včera, kdy jsme hledali ženicha pro naši psí krásku, aby se líbil nám a hlavně aby krevně vyhovoval. Když už jsem s velkou slávou krasavce našla a krytí vyjednala, tak si Hadley usmyslela, že zase tak s háráním spěchat nebude. Ale vysvětlete to nedočkavým zájemcům, kteří čekají na štěně déle jak rok. V tomto jsem hodně chápavá, já když něco chci, tak nejraději hned a to už je dost pozdě. Takže volám sláva, koncem ledna Hadley začíná svoje ženské dny. Toto období je nejúžasnější hlavně pro Gošiho, okamžitě se Hadley stává pro něj tou největší favoritkou ve smečce. Bohužel má smůlu a na kritické dny je nekompromisně od Hadley držen mimo.

Vyhlídnutý ženich se nacházel poblíž Českých Budějovic, tudíž jsem s Hadley docházela na odběry progesteronu, aby k němu přijela v ten nejlepší čas. Nevím, z jakého důvodu se mi dějí věci, které by mě v životě nenapadly, že se vůbec mohou stát, a kterým se sice později směju, ale v tu chvíli je mi šíleně.

Iby, Hadley, Goši, Fergie

Radostně volám zprávu o hárání Hadley majitelce ženicha. Na druhé straně drátu bylo znát také nadšení, ale pak přišla informace, která to veselí uzemnila. „Vite, no, jak to říct, ten náš pejsek kryl dvakrát, ale tak nějak blbě, myslím, že bude lepší tu vaši fenku inseminovat.“ V životě jsem neměla tuto potřebu u svých holek dělat a nějak jsem se nemínila do toho hrnout. Přesto jsem si řekla, že bude lepší být na vše připraven a veškeré potřebné nástroje si sehnala. Na Youtube se „naučila“, jak se inseminace“ provádí, a s potřebným sebevědomím jsem paní zavolala, že inseminaci provedu sama. Sklidila jsem patřičný obdiv, který mi ještě dodal odvahy.

Pomalu jsme se začali s hodnotami progesteronu blížit ke dni D. V pátek byla hodnota podle tabulek taková, že se odběr má opakovat za 3-4 dny. Proto jsme se domluvili na pondělí ráno. V neděli začal Goši celkem dost jančit, takže byl oddělen a já mírně znervózněla, zda bych neměla Hadley naložit a zajet za psem. Ale přece ty tabulky, ty slavné tabulky, že jo. V pondělí proběhl odběr, krev jsem zavezla do nemocnice a už notně nervní, s ještě víc nervním Gošim za zadkem, jsem čekala na zavolání veterinářky s výsledky.

Za dvě hodinky zvoní telefon a v něm smutný hlas: „Je to asi blbý, progesteron vyletěl na dvacet, takže krytí je asi zbytečné. Ale zkusit to můžete.“ Krve by se ve mně nedořezal, mozek přestal myslet a jen jsem seděla a koukala. Petr byl zrovna ten den doma, tak se mě ptá, co a jak, jestli pojedu a co říkala. Tlumočila jsem mu to ve sprostějším vydání a měla jsem slzy v očích. Veškeré přípravy přišly nazmar. Měla jsem poslechnout své tušení a jet včera.

Po asi půlhodině přemýšlení jsem se rozhodla. Když nepojedu, budu si později vyčítat, že jsem to alespoň nezkusila. Tak jsem honem naházela věci do auta, šupla psy do přepravek a vyjeli jsme směr Jižní Čechy. Majitelce psa jsem zavolala z auta, že jsme na cestě, to, že by se měla inseminovat fena, která je de facto po ovulaci, jsem taktně zatajila. Petrovi jsem řekla, aby na mě moc nemluvil, byla jsem nervózní a naštvaná dohromady, takže mlčeti zlato.

Při příjezdu na místo nám paní otevřela bránu na zahradu a Petr říká, že raději zůstane v autě. Nemá tyto „psí věci“ moc rád. V tomto případě jsem ho ihned uzemnila a řekla mu, že neexistuje a musí při inseminaci asistovat. Bude držet kelímek a vodítko. Vzala jsem fenu, dala Petrovi „nádobíčko“ a paní pustila našeho ženicha. Hadley byla nadšená, ona má přece své dny a konečně má i chlapa.

Ten přiběhl velmi opatrně, později jsme se dozvěděli, že předchozí fena byla neskutečná semetrika, ale když poznal, že Hadley je velmi přátelsky i jinak nakloněná, okamžitě se ujal své úlohy. Naskočil na Hadley, Petr připraven v ruce s kelímkem, já v dřepu u Hadley a paní u psa. Během pěti sekund nastalo to, co nikdo z nás nečekal, a hlavně majitelka psa tomu ani nevěřila. Došlo úplně k pohodovému spojení. Bylo asi minutové ticho, které přerušil Petr s dotazem: „Tak už můžu jít do auta?“ V tu ránu ze mě spadla všechna nervozita, špatná nálada a nastala pohoda.

Na druhý den ráno jsme provedli překrytí, spíš ze zvědavosti, jak to půjde. Bylo to jak přes kopírák, do pěti sekund spojení. S dobrou náladou a hnusným počasím během cesty jsme se vrátili domů. Co čekat z takového krytí? Možná jedno, dvě štěňata. Krytí sice bezvadné, ale progesteron šíleně vysoký. Necháme se překvapit, řekla jsem.

Za 25 dní mi na veterině spadla brada. Na ultrazvuku je štěňat plné břicho, těžko se dají spočítat, oznámila mi veterinářka. Nevadí, říkám, přesný počet není třeba, hlavně že jsou tam, děti moje.

S porodem Hadley nijak nepospíchala, i když ke konci už nemohla skoro chodit a jen funěla. V ložnici jsem týden před předpokládaným datem porodu nachystala porodní bednu, aby si na ni Hadley v klidu mohla zvyknout. Všichni psi v bedně spali, jen Hadley ji totálně ignorovala a trvala na tom, že bude nadále spát v posteli vedle mě. Smířila jsem se tudíž s tím, že porod proběhne zde.

Na to už jsem zvyklá, ani jedna z mých fen nezačala porod tam, kde bylo určeno. Vždy zcela mimo, jednou venku, to je ta lepší varianta, pokud máte v ruce čistou hadru, pak na gauči, někdy do pelíšku, ale vždy mimo porodní bednu. Tak to proběhlo i nyní, chválabohu byla ušetřena moje postel, protože Hadley porodila ve dvě ráno, a to do svého pelechu. To, co následovalo pak, bylo daleko horší, než kdyby porodila v mé posteli.

Na svět přišlo první štěňátko, já radost obrovskou, Hadley tak vyděšená, že okamžitě, jak ten mimozemšťan vylezl, vypálila z pelechu na druhou stranu pokoje, sedla si a nevěřícně na to něco koukala. Vzala jsem nachystané osušky, štěně jsem očistila a vysušila. Bylo hodně životaschopné a hned hledalo, kde by bylo něco k pití.

Vzala jsem štěňátko a jdu k Hadley, abych ho přiložila k cecíku. Hadley vytřeštila oči a začala lítat po ložnici, jen aby byla ode mě a od té malé příšerky pryč. Když jsem viděla, jaký binec po ní všude zůstává, šly na mě mdloby. Ale zatnula jsem zuby, abych na ni neřvala, a klidným hlasem jsem ji zavolala k sobě.

Naštěstí přišla, sedla si do bedny a můj povel zůstaň, vyslovený už hnusnějším tónem, ji nedovolil se pohnout. Přiložila jsem štěňátko k cecíku. Hned se přisálo a začalo pít. Hadley byla zhnusena a snažila se alespoň vtáhnout břicho do sebe, když už jsem jí nedovolila odejít. Tak jsme vydržely asi pět minut, než začala znovu rodit. Říkám si, sláva, druhé štěně jí snad přepne mozek a začne se chovat jako matka.

Druhé štěně opět nechala v mé péči. Až jsem dokončila vše potřebné, zkusila jsem položit obě mimina do bedny, aby si je Hadley v klidu očichala. Ta ovšem začala štěňata zahrabávat pod prostěradla, jen aby to malé černé kvíkající bylo pryč. To už ten pohlavek Hadley přiletěl. Štěňata jsem vysvobodila, vzdychla a už notně naštvaným hlasem jsem přikázala, aby si laskavě lehla, a štěňata jsem přiložila k cecíkům. Hadley evidentně trpěla, ale poslechla.

Za chvíli začala rodit třetí štěně. Já, už připravena na stejný postup jako s těmi dvěma, vzala jsem osušky a v pozoru čekala. Mimčo vykouklo a… A Hadley se mozek přepnul na režim JSEM MATKA. Najednou začala sama štěně čistit, a i když to nerada vidím, tak překousla i pupeční šňůru. Pomohla jsem jí štěně dosušit a ve snaze odebrat mokré prostěradlo jsem odsunula štěňata na kraj bedny. Hadley již s přepnutým mozkem dostala najednou strach, kam že to ty její miminka strkám. Začala je sunout k sobě a mě odstrkovat od nich. Ten kámen, co mi spadl ze srdce, byl slyšet kilometry daleko.

Dál už porod probíhal, řekla bych, předpisově. Já byla jen asistent, Hadley si vše obstarala sama a já případně dosušila a doupravila délku pupeční šňůry. Petr přišel kolem šesté nahlídnout, jak nám to jde a kolem jakého počtu se pohybujeme. Zrovna šlo na svět šesté štěně. Kolem sedmé hodiny jsme skončili v počtu osmi kousků, 3 kluci a 5 holčiček.

Když jsem s chovem začínala, pročetla jsem kdejakou chytrou knížku. A jak běží čas a zkušenosti naskakují, zjišťuji, že je většinou vše úplně jinak. Tak třeba se píše, že fena svá štěňata prvních čtrnáct dní opouští pouze na nezbytně nutnou dobu, a to když se jde vyvenčit a najíst. Štěňata měla necelý týden, když se v noci vzbudím a Hadley spokojeně oddychuje vedle mě. Přece se nebude mačkat se štěňaty v bedně, kde ji cumlají a kopou, když má půl metru od nich měkkou velkou postel :-) A jít s námi na procházku? Není problém. Přece si nenechá procházku ujít. Když jsem ji vrátila od dveří zpět ke štěňatům, nechápavě koukala.

Ale abych ji zase jen nepomlouvala, sotva některé štěně písklo, už byla u něj a zjišťovala, co se děje. Ostatní psi se nemohli přiblížit, ani z několika metrů nahlídnout, hlídala si mimina jako ostříž. Jednou se podařilo babičce Fergie proklouznout ke štěňatům, Hadley byla zrovna na chvilku na zahradě. Fergie miluje štěňata a dost trpěla, že za nimi nesmí. Byla z toho úspěchu v takovém rauši, že si nevšimla příchodu Hadley, a kdybych včas nezasáhla, asi bych jela na veterinu na šití. Prostě některé věci se nedělají.

Kolem třetího týdne už začala být prckům bedna dost malá, a tak se přestěhovali o patro níž do velké ohrádky. Hadley byla dotčena, že musí v noci běhat z horního patra dolů mimina nakrmit, tak se snažila čas krmení co nejvíc oddalovat. Několikrát se stalo, že jsem se v noci vzbudila, štěňata kňučela hlady, ale matka si spokojeně spí, ani to s ní nehne. Musela jsem ji vzbudit a poslat dolů, aby laskavě šla krmit. Ještě že byla tma a její zhnusené pohledy jsem neviděla. Taky se občas stalo, že Hadley sice seběhla dolů, ale začala kňučet taky. To z postele zdvihlo zase mě, protože jsem věděla, že štěňata udělala bobek při vstupu do ohrádky, a to naše milostivá nemůže přežít, aby vstoupila na pokakané území. Takže já musím nejdřív uklidit a pak ona nakrmí.

Zbytek smečky se dostal ke štěňatům ve čtyřech týdnech věku. Bylo úžasné sledovat, jak každý z nich jinak reaguje na ta malá stvořeníčka. Goši nejdřív dělal, že ho vůbec nezajímají, ale po očku je sledoval, a když nebyl nikdo nablízku, tak k nim šel a opatrně je očichal. Fergie je jak kvočna, nejraději by je měla všechny pod sebou a nikomu je nepůjčila. Nejúžasnější je Iby, což jsem tak nějak předpokládala. Je ještě puberťák, takže ve styku se štěňaty se proměnila v takové větší štěňátko. S našimi psy proběhla krásná psí socializace a ještě dnes, kdy na odjezd čekají tři lumpíci, se dospěláci starají o jejich výchovu a zábavu.

Měla jsem obavu z lidské socializace. Přece jen karanténní opatření zde byla a já nevěděla, jak zajistit štěňatům tolik potřebný styk s cizími lidmi. Nakonec jsme měli návštěv víc než za minulé vrhy bez karantény. Budoucí majitelé štěňat neváhali a jezdili i ze vzdálenějších míst. Také z naší vesnice se za štěňátky sem tam někdo zastavil, takže prckové, když z dálky zahlídli výskyt osoby, vesele vrtěli ocásky a očekávali svou návštěvu.

Dnes, při dopisování tohoto článku, bude odjíždět šesté štěně. Všem jsme našli báječné rodiny, skoro každý den mám emailovou nebo sms zprávu, co mimina dělají. Některá budu vídat častěji, některá odjíždějí dál a uvidím je méně často, anebo alespoň na fotografiích. Ale to je prostě chovatelský život.

Foto: Petra V. Klikněte do kteréhokoli obrázku v textu a podívejte se do fotogalerie!

www.fortunamoravia.eu