Kdo knírače jednou opravdu dobře pozná, pravděpodobně si je navždy zamiluje. Říká se, že první pes zůstane člověku nadosmrti v srdci, a pro mne to tedy rozhodně platí.

Vyrostla jsem s kníračem a láska k němu časem přerostla v lásku a obdiv k plemeni jako takovému. Když pak můj první knírek ve věku více než 15 let odešel do psího nebe, věděla jsem, že určitě nebyl posledním fousáčem mého života. Než jsem si však mohla pořídit dalšího, uplynulo dlouhých 10 let, během nichž mi dělali společnost dva úžasní pejsci jiných plemen.

Na jaře 2015 se mi však konečně splnilo přání a fousisko se stalo opět součástí mého života. Když jsme si Edu přivezli domů, v brzké době jsem s ním seznámila postupně všechny nejbližší sousedy a příbuzenstvo, aby byli v obraze, že je u nás nový pes.

Všichni vzali nového člena naší rodiny bez problémů na vědomí, avšak reakce jednoho známého mě doslova šokovala: „Ježíši, co sis to pořídila! Máš malý dítě, to se nebojíš? Vždyť knírači jsou strašně uřvaní a vzteklí, navíc úplně pitomí – nedá se to ani vycvičit!“ Bylo toho podstatně více, co jsem si od něj vyslechla na adresu kníračů, přičemž závěrem svého proslovu mě ještě politoval „že to si teda něco užiju!“

Marně jsem se tehdy snažila vysvětlit, že všechno je jen o přístupu ke psu a každý se dá vychovat a vycvičit. Protože jsem se ale následně setkala i s dalšími negativními reakcemi na knírače obecně, cítila jsem jakousi potřebu své oblíbené plemeno ospravedlnit, a proto vznikly následující řádky, jak knírače vidím já...

Střední knírač je ze všech typů kníračů nejstarší a jako plemeno byl ustálen již koncem 19. století, ačkoli jeho kořeny sahají ještě hlouběji do minulosti. Původně to byli formanští psi, drželi si je rovněž sedláci na statcích, kde ve stájích a chlévech pilně hubili hlodavce, ale i střežili dvůr. Museli to proto být psi po všech stránkách velmi odolní.

Protože v Čechách se plemeno stalo běžně chovaným a poměrně rozšířeným již počátkem 20. let minulého století, patří tak knírači ke psům, které dle vzhledu obyčejně poznají i „nepejskaři“. A právě z řad lidí, kteří se kynologií nezabývají a psa buďto vůbec nemají, anebo jen jako „hlídače na zahradu“, pak často pocházejí kategorické soudy podobné tomu výše citovanému.

Lidé si totiž často utvoří zkreslenou představu jen na základě jediné zkušenosti. Když jsem známého posléze vyzpovídala, proč vlastně považuje knírače za hloupé a uřvané, dozvěděla jsem se, že proto, že jeho soused má psa, který nikdy vlastně cvičen nebyl, tudíž si „dělá, co chce“, a protože bývá dlouhé dny na zahradě sám, štěká a vyje. K závěru, že jsou knírači vzteklí, pak dospěl známý poté, co se ho pes jednou pokusil kousnout, když mu přes plot chtěl strčit něco k jídlu, aby přestal štěkat. A že se nedají vycvičit, mu řekl sám majitel psa, (zřejmě proto, aby nemusel dále řešit neustálé žádosti, aby psa naučil být aspoň chvíli ticho).

Takovým způsobem vzniká mnoho pomluv a chybných úsudků o různých psích plemenech, které se pak šíří jako infekce mezi lidmi a některé z nich třeba od pořízení konkrétního plemene i odradí.

A jací jsou tedy střední knírači co do povahy doopravdy?

Standard plemene uvádí jako základní povahový rys „živý temperament spojený s rozvážným klidem“, což může na první pohled působit rozporuplně. Z toho, jak jsem zatím měla tu čest knírače poznat, však musím potvrdit, že uvedený popis „do puntíku“ sedí. Kníři dokáží „vystartovat“ v případě potřeby doslova z 0 na 100 a stejně rychle se zase hodit do pohody, když uznají, že o nic nejde.

Pod oním „živým temperamentem“ si já představuji přátelskost, ochotu aktivně se účastnit veškerého dění ve smečce (rodině), při správné motivaci nadšenou a rychlou spolupráci s člověkem, vytrvalost v akci a velkou potřebu vhodných podnětů k zábavě, aby se nenudil. (Jinak si zábavu najde sám, což se pak majiteli nemusí příliš zamlouvat :-) Kníračům je rovněž vlastní cosi, co by se dalo nazvat „smyslem pro humor“.

„Rozvážný klid“ zase chápu jako dobrou odolnost vůči stresu, schopnost se snadno tzv. „otřepat“ a přizpůsobit nastalým změnám, zachovat „chladnou hlavu“ i v některých vypjatějších situacích. Dobře socializovaný a vychovaný knírač je rovněž sebevědomý, nebojácný, hrdý a nemá potřebu si na ostatních psech cokoli dokazovat.

Je zcela oddaný svému člověku a jeho rodině, do níž je však ochoten přijmout kohokoli dalšího, komu se rozhodne důvěřovat a komu věří jeho smečka. K cizím lidem je ovšem ostražitý, ale ne nepřátelský – pokud se cizí osoba chová ve vztahu ke knírovým lidem neutrálně či přátelsky, zachovává tento postoj i pes. Je dobrý hlídač a schopnost střežit své teritorium a chránit své lidi má do určité míry vrozenou. Pokud je tedy vhodně veden, může být výborným obranářem.

Co se týče hlasových projevů, disponuje knírač opravdu širokou škálou zvuků od kňučení, ňafání, bručení, vrnění, mrmlání, vytí až po ostré a hluboké štěkání budící takový respekt, že to za plotem, skrze nějž není vidět, může v kolemjdoucích evokovat pocit přítomnosti mnohem většího psa, než jaký za ním opravdu je. Se svým repertoárem tak knírač patří rozhodně mezi hlučnější plemena, nicméně při hlídání není zbytečně uštěkaný. (Za plotem „ohlásí“ kolemjdoucí, ale když přejdou, pes ztichne).

A výcvik? Ten, dle mého názoru, není vůbec tak obtížný, jak s oblibou říkají zejména majitelé pracovních plemen psů, kteří se o střeďácích vyjadřují jako o tvrdohlavých či paličatých. Knírač je bezesporu velká osobnost, a proto od něho skutečně nelze očekávat slepou poslušnost jako např. od německého ovčáka. Výcvik proto není ani tak obtížný, jako spíše poměrně náročný na čas a trpělivost majitele, protože knírač se učí velmi rychle, když chce, ale jeho ochota spolupracovat s člověkem musí vycházet vždy z jeho vlastního přesvědčení o smysluplnosti dané činnosti, přičemž smyslem je samozřejmě osobní zisk :-)

Protože je knírač pes velmi odolný a hrdý, jak už jsem zmínila výše, rozhodně se nevyplatí zkoušet na něj parforsní metody výcviku. Co opravdu nesnáší, je nátlak. Pokud se opravdu cítí být proti své vůli někam „manévrován“, dává to jasně najevo, a pokud člověk nechce rozumět, klidně se za „svá práva“ popere i s páníčkem.

Většina střeďáků má v genech žravost, ale i relativně výrazný kořistnický pud a vlohu pro aport, což se dá (vhodně rozvíjeno) při tréninku dobře využít. Pes se tak může naučit spolupracovat nejen za pamlsky, ale třeba i za přetahování o oblíbenou hračku a možnost si ji poté „ulovit“. Stačí prostě „jen“ přijít na to, co je pro našeho knírače tou nejlepší odměnou, a je-li to jen trochu možné, využít toho. Pokaždé to, v návaznosti na zrovna prováděnou akci, přitom může být něco jiného… tu pamlsek, tu hračka, pomazlení, nebo třeba i – z pohledu člověka – lumpárna, jakou je třeba možnost vyhrabat díru ve hromadě písku a lehnout si do ní :-) (Oblíbená aktivita našeho Edy).

Nejsem rozhodně odborníkem na výcvik, ba naopak se v této oblasti cítím stále začátečníkem. Troufám si však tvrdit, že nejen na „fousaté“ zkrátka mnohem více platí výchova a výcvik formou „domluvy“ – laskavý, klidný a trpělivý přístup, kdy psa postupně přesvědčíme, že spolupracovat s námi se mu opravdu vyplatí. Prostě slovy, podle mě vynikajícího trenéra zvířat RNDr. Františka Šusty, PhD.: „Trénink je rozhovor, ve kterém i váš pes má co říct“. Protože knírač se s námi snaží komunikovat neustále, je jen na nás, abychom s ním našli společnou řeč.

Knírač zkrátka bude svému člověku bezmezně oddaný, pokud si spolu vybudují vztah založený na důvěře, lásce a vzájemném respektu. Pes pak svého člověka přirozeně chápe jako nadřízeného člena smečky. Měli bychom však, podle mého názoru, mít stále na paměti, že v přírodě, ve smečkách divokých psovitých, nikdy nevydrží ve vůdčí pozici ten, kdo pouze velí. Skutečným vůdcem je ten, kdo svou smečku nejen úspěšně vede k vytčeným cílům, ale především ji chrání a poskytuje jí tak pocit jistoty a bezpečí.

Pokud jde o možnost využití, i když není střední knírač veden FCI jako pracovní plemeno, mnoho kníračů se přesto uplatňuje v různých oblastech sportovní kynologie, jakož i v opravdu užitečných profesích jako je záchranařina či pachové práce u policie. Osobně si myslím, že se s kníračem dá provozovat cokoli, co mu poskytne dostatek různorodých podnětů a akce k vybití jeho velké energie, ale že bychom mu měli dát možnost si vybrat. Snadno se totiž pozná, který pes něco dělá jen proto, aby se svému člověku zavděčil, a který proto, že ho daná činnost opravdu baví a těší.

A jaký je ten můj knírač?

Eda je naprosto typický střeďák :-) Velmi akční, nebojácný, sebevědomý, kamarádský, veselý, s velkou chutí do práce (míněno cokoli, co se spolu zrovna učíme či si jen tak hrajeme), velmi žravý a hrozně „ukecaný“. Velmi rád dává najevo potěšení z mazlení mručením a vrněním, anebo doslova kvílí, když mu není zrovna dopřáno jít si hrát s kamarády „teď hned“… Štěká také, ale víceméně jen když hlásí něco „podezřelého“. Když štěkají psi kolem, přidá se jen tehdy, pokud má pocit, že se ho „to“ také nějak týká (např. někdo jde i kolem našeho plotu). Venku občas „pisklavým ňafáním“ vyzývá některé kamarády ke hře. Pokud ale zjistí, že by je poštěkáváním spíš odradil, okamžitě ztichne. Hlučně si hraje jen s pejsky podobného ražení jako on :-)

Už cca ve třech měsících také Eda prokázal, že má vlohy pro hlídání a že se nebojí ani o samotě. Byli jsme zrovna na chalupě, seděli uvnitř u kávy a Eda byl na zahradě. Zaslechla jsem zvenku štěkot a šla se podívat, co se děje. Za dveřmi stála sousedka (přinesla nám domácí vejce) a Eda seděl před ní, štěkal a odmítal jí pustit dovnitř. Když jsem se s ní přivítala, Eda okamžitě pochopil, že nebezpečí nehrozí, a nechal se klidně od sousedky podrbat.

Eda také miluje plavání a vodu obecně. Má rád výzvy – s oblibou zdolává všemožné překážky různým způsobem. Nebojí se výšek (řekla bych, že si je naopak záměrně vybírá, z čehož mám jako člověk se slušnou akrofobií často „husí kůži“).

Už od štěněte si strašně rád hrál a nadšeně se vrhal do všeho „po hlavě“. Občas sice „narazil“, ale protože je – lidově řečeno – „splachovací“, pokaždé se rychle otřepal a nijak citelně ho to nepoznamenalo. Této jeho schopnosti si velmi cením, neboť to nesmírně usnadňuje soužití v naší rodině. Když jsme si Edu přinesli domů, bylo mu 9 týdnů a mé dceři 5 let.

Ta malá fousatá skartovačka si o holčičce dlouho myslela, že je to „kořist vhodná k ulovení“. Jenomže holčička se nedala, neboť je to také „beraní kebulka“, tudíž jsem musela stále krotit současně dvou i čtyřnohé škvrně. Fousisku šlo však kupodivu mnohem snadněji nastavit „pravidla hry“, než 5leté slečně, prožívající zrovna své období jakési „ první dětské puberty“ :-)

Dnes jsou fousisku čtyři roky, dceři devět a mají spolu krásný vztah. Dokonce již v poslední době pozoruji, že fousisko začíná slečnu respektovat nejen jako člena rodiny, ale i jako „nadřízeného“ člena rodiny. Cvičí spolu pro radost a mohu dcerce svěřit už i konec Edova vodítka.

Eda

Když jsem se nedávno zase setkala s tím známým, co dříve knírače tak pomlouval, nesmírně se divil, jaký může být knírek milý a zábavný společník a kamarád dětí. Když viděl, co vše si naše fousisko nechá od dcery líbit (nutno poznamenat, že týrat se navzájem jsem je nikdy rozhodně nenechala a nenechávám), sám uznal, že všechno je opravdu jen o přístupu ke psu a co jej dokážeme (nebo nedokážeme) naučit. V jednom ale přece jen měl hned od začátku pravdu, i když to tenkrát myslel jinak: Soužití s Edou si skutečně užíváme! :-) Je to srandista, šašek a parťák do nepohody.

Jsem na knírače opravdu zatížená, hrozně mě baví jejich smysl pro humor, s nimi se fakt člověk nenudí. Vždycky když už máte pocit, že je fakt znáte, dokážou vymyslet něco, co vás přesvědčí o tom, že to zdaleka není pravda :-))

Eva Zvolánková a Eda

Foto: archiv autorky.