Předchozí povídání najdete zde.

Pes potřebuje: tvrdou ruku a... a měkkou postel a důslednost a výchovu a hry a procházky a zábavu a pravidelnost a mazlení a plyšáky a psí kámoše a svoje pelíšky a výlety a spoustu lásky a taky mlsíky, aby ty granule nebyly tak nudné… A taky rodinu a přátele, kteří psíka „ohlídají“, když si páníčci chtějí někam vyrazit.

Naše první zkušenost se psem byl Camus, od kamarádů sousedů, zvaný Kamíček. Byl to německý pinč, tzv. stájový, měl svou tvrdou hlavu a žádnou výchovu. Sousedka chtěla psa s vlastním názorem, tak jí to osud dopřál, i nám s nimi, protože Kamíček trávil aspoň třetinu svého života s námi. Byl to prima důvod, proč chodit na vycházky. A taky jasná ukázka toho, že nevychovaný pes je zlo pro vlastní i cizí. Venku obvykle nosil košík, protože sousedé nechtěli riskovat nějaké konflikty. Dost na tom, že kousl jak nás, tak své páníčky a taky sem-tam někoho na vodáckém tábořišti. On to byl plašan, co nejdřív vyletěl, rafnul a pak se začal divit, co se to vlastně děje… Naštěstí nás měl fakt rád, přímo nás miloval, ale i tak byl díky NEvýchově nevyzpytatelný. Dokonalou poslušnost předvedl, když manžel ztratil trpělivost a při šestém neposlechnutí s ním smýkl tak, že pes jen čuměl a po zbytek dne to byl náramně poslušný pejsek. Bohužel mu to nevydrželo.

Když Kamíček nebyl, ztratili jsme pozvolna důvod chodit na ty vycházky. Tak rodina usoudila, že takhle tedy NE, tudíž přišla naše slečna Bony, česká strakatá čuba. Tam byl oceán lásky, čuba milovala svého páníčka, nesmírně ho milovala, ovšem mě poslechla, protože věděla, že když neposlechne, bude zle, neb panička se vztekne a vysvětlí povel ručně a stručně. Páníček s ní jezdil na cvičák, nejdřív do psí školky a pak na normální výcvik. Je to už 25 let a Bony byla v té době se svými puntíky na tlapkách dost exot. Ti mladí muži na cvičáku se smáli a říkali si „Pocem vole budeš cvičit králíka“ – český strakáč je značka králíka, víte…

Bony

Bony rozvalená v křesle, ještě v mladších letech.

Bony v Novohradských horách, na přelomu roku 2019/20.

Leč Bony cvičák milovala a získala lásku i těch psů. Znali se od štěňat a když ze psů vyrostli nerudní starci, co pro jistotu chodili na vodítku, pro Bonynu to byli pořád milí kámoši a oni se taky mohli uvrtět, když k sobě připajdali. Ovšem Bony byla rozhodně čuba s vlastním názorem a někdy dalo dost práce, abych si já prosadila svůj. Milovala skoro celý svět, zejména kámoše borderkóliáka Brita, se kterým byly řadu let nerozlučná ranní destrukční četa. Tihle dva potřebovali každé ráno pravidelné cvičení povelů, aby nevymýšleli šílenosti. A doma pak zas dávku plyšáků a míčků, aby bylo co ničit.

Když Bony dožila, znovu jsme zredukovali vycházky na minimum a namísto za psí krmení začali utrácet peníze za kino. Jenže nám osud podstrčil Kess, českou střapatou čubičku, kterou vychovala paní KS, když ji původní majitelé jaksi nechtěli. Na naší Kess platí úplně všechno, co píšu na začátku, kromě té tvrdé ruky.

Kess jarní

Nesmíme na ni křiknout. Tuhle chybu udělal manžel asi po třech týdnech, co k nám přibyla, a Kessina zareagovala tak, že na to nezapomeneme – padla na břicho, odplížila se na pelech a ustrašeně koulela očima a hleděla, odkud asi přiletí nějaká rána. Zato měkká postel, to je něco pro Kessinu.

Opravdu už musím vstávat? Není ještě ani devět. Kess

To vlastně ani není pes, začínáme ji považovat za součást povlečení. Díky tomu, že je vzorně vychovaná (což je zásluha paní KS), s ní můžeme prakticky všude. Pořád pro ni zůstává strašlivým stresem přesun z bytu či chalupy do auta. Pes se scvrkne a klepe se a doplíží se k autu. Pak si skočí na pelech do kufru auta, stres pomine a hurá výlet, hurá rodina, kam psíka odložíme na hlídání.

Brit a Kess, leden 2021

Brit a Kess, leden 2021

Kess má setrvalou potřebu, aby ji někdo mazlil, hladil, drbal, a jakmile sedíme na zápraží na chalupě, usadí se mi na nohou. Kess je můj pes, miluje mě nejvíc, ovšem když se chystám sama odjet z chalupy, tedy přistavím auto a zabalím počítač, přestávám pro ni existovat. Jako bych už tam nebyla. Vůbec ke mně nechce, drží se manželovi u nohou nebo mu sedí na klíně, jen jemu, nebo si zaleze do pelechu. Dřív to nedělala, až poslední rok, začíná si prosazovat vlastní názor. Ostatně proč ne, bude jí na podzim už deset let.

Kess na pelíšku

Je to živý tvor s vlastním názorem a má své místo. Nezapomenu na poučení, kterého se mi dostalo, když jsem před třemi lety objednávala rezervaci v jedné hodně drahé, sakra drahé restauraci, pro celou širokou rodinu na povánoční oběd. Na závěr jsem se zeptala, jestli si mohu vzít malého pejska, co je slušně vychovaný a zůstane, kde se mu řekne. Z telefonu se ozvalo zaburácení: „No pro-sim-vás?! Vždyť je to člen rodiny, přece ho nenecháte doma?!?!“

A to vám pak není zatěžko nechat slušné dýško, chichi…

Foto: autorka. Podívejte se do pěkné fotogalerie :-)