Běžný psí život: do auta, do hospody a zase domů

Předchozí díl najdete zde.

Vloni v září jsme si přivezli od Kristiny S. takové vykulené mrňavé stvoření, rozježené a pěkně přítulné. No ta přítulnost, ta zůstala. Zvířátko bylo vzorně vychované a poslušné a postupně se tu u nás pevně usadilo, skoro se nebojím použít výraz, že se nám tu děvenka pěkně uprdelila.

Kess a Bertík na klíně

Stále ještě přebývá většinu týdne s páníčkem na chalupě, kde se ovšem musí topit lokálním topením a kde je občas tedy pěkná zima. A tak přijdou na řadu oblečky, proti dešti i proti chladu. Kess se vždycky tváří strašně naštvaně, když to na ni navlíknu, a chodí, jako kdyby měla nohy dřevěné, ale pak si zvykne a pádí a hopsá v barevné bundě jak šílenej králík.

Ať si Kristina S. říká, co chce, Kess je v podstatě kavárenskej povaleč a je především spokojená v teple. Pěkně pod kamny, ve kterých se topí, občas si lehne na dlažbu za kamny, to když už se jí pomalu přehřívají vnitřní orgány. Pokud neprší nebo nesněží nebo moc nefouká, má procházky ráda a taky má ráda „akce“ – tedy výlety a návštěvy. Když se chystáme na větší vycházku, Kess všechno pozorně pozoruje, jiskřivá očička nás sledují na každém kroku a pak se pejsek včas vynoří z nějakého pelechu, aby se na něj snad nezapomnělo. A celá se vrtí a klepe… To není zimou, to je prostě duševním pohnutím. I když by to byla jen cesta do hospody a domů, je to prima událost.

Molly a Kess v hospodě

Kess má zvláštní vztah k autu – nerada cestuje, či spíše nerada nastupuje do auta. Ale pozor, nerada cestuje TAM. Když se jede ZPĚT, to je jiné potěšení. A taky asi jeden malinkej psík dopředu neví, kam se to vlastně jede a jestli se tam nebude muset zůstat, zatímco páníčkové si vyrazej’ jinam.

Takže když sbalíme věci a jdeme k autu, Kess se viditelně klepe, courá se jak starý revmatik a ještě navíc se občas schová za dům nebo vyrazí někam jakoby na vycházku. Nechceme jí dávat vodítko, chceme, aby to nějak překonala, a tak dostává jasné povely, které končí slovy: „Tak už si sakra nastup HOP.“ A psík hop, skočí na své místo v kufru, na deku, a když je teďka sychravo, tak psa další dečkou přikryji. A pes se při jízdě přestane klepat a vůbec nijak neprotestuje. Jen to prostě chvilku trvá, než se k tomu autu přišourá.

Když jedeme zpět, z návštěvy či výletu, hrne se do auta naprosto samozřejmě, vůbec žádný problém nemá. A když jsme na vycházce, já, Kess a obvykle ještě nějaká další společnost, tak si na konci přivoláme manžela s autem. Přijede, domů nás dopraví a pak i kafíčko uvaří!

A Kess se už naučila, že jakmile panička vytáhne mobil a zastaví se, bude taxík. A když se auto blíží, musím Kess držet u nohy a hlídat ji, aby se nevrhla nadšením pod kola. V kufru auta je první, bez jakéhokoliv povelu. Kdybych potřebovala něco naložit, tak mám smůlu, nejdřív se tam nacpe Kess. Prostě pootevřu kufr a pes tam skočí jak šipka, ani nečeká, až to víko pořádně zvednu! A vůbec jí nevadí, že všechny ostatní psy k ní naskládáme taky. Pokud některý ze psů cestou protestuje (pudlice Molly v tom vyniká), tak to Kessinu nechá chladnou. Tak cestuje ráda nebo ne? Já nevím!

Molly a Kess nevyfotitelně akční

A svůj zvláštní vztah k autu předvedla Kess tuhle, když manžel nasedl do auta a odjížděl a já jsem s Kess šla zrovna ze vrátek, že půjdeme na procházku. To bylo nějak moc akcí najednou a Kessina se rozběhla za autem jak šílená. Pádila, že by to auto snad předhonila! Její páníček a její auto, jede to pryč a na pejska se zapomnělo, tak to vypadalo.

Běžela jsem za ní a pískala a volala, až se zvířátko zastavilo a ohlédlo. A já jsem viděla tu paniku v očích a strach, že je opuštěná, a zároveň si čubička uvědomila, že já jsem neodjela. A tak se zase rozběhla ke mně a začala kolem obíhat taková ta vítězná kolečka, jako že svět je úplně fajn.

A šly jsme spolu po cestě a na konci cesty, naproti nám, se objevili známí, co k nám šli na kafe, a poplácali si rukama na stehna a zavolali na Kess a ta se mohla štěstím přetrhnout a běžela k nim a pak ke mně a takhle jsme si ji notnou chvíli pouštěli jak autíčko.

Výsledek? Pes totálně vyvenčenej, my skoro nic nenachodili a pak přijel manžel s autem zpět a Kess ho šla přivítat a taky kolem něj proběhla několik vítězných koleček a svět byl na svém místě, jak má být.

A poraďte mi: máme ji dávat na vodítko, když ji chceme dovést k autu? Nebo ji nechat, ať to překonává sama? Předpokládám, že v takovém případě je na místě ráznost, povel a žádné chlácholení nebo přemlouvání, co?

Foto: Zdena Jůzlová