Předchozí díl najdete zde.

My už jsme starší lidé, co mají rádi svůj klid. Nemíníme si komplikovat život výchovou štěněte, i když dorůstající dogoušek Yoda musí být velké potěšení. Určitě bychom si nedokázali zpestřit život třetím psiskem jako PetraK.

A tak jsme tuze spokojeni s tím, že nám osud vtělený do několika z vás nadělil Kess. Ona sice pořád vypadá nějak neuspořádaně, a zase je tu dost lidí, kteří na mne hartusí, když ji označuji za morčopsa. Údajně je to móc krásnej pejsek, tak ať nekritizuji a raději se sama podívám do zrcadla…

Jak s ní tak od toho podzimu 2020 žijeme, je zcela jasné, že ten psík je závislák, a to na doteku lidské ruky, jak překvapeně konstatovala jedna dcera. Její potřeba býti na klíně anebo se nechat hladit – poklepávat – škrabkat, to je neuvěřitelné.

Byli jsme na návštěvě u jedné známé, která už sama psa nemá, ale stará se mladejm o jejich psy na střídačku. A prý že pes už je moc velký závazek a je to moc práce a že je to moc starostí… Ale když jsme odjížděli, tak po odpoledni stráveném s naší společenskou čubičkou byl verdikt jednoznačný: „Tak takovýho psa bych teda brala.“

Konec června je u nás ve znamení oslav, rodinných i přátelských. A tomu Kess rozumí, čím víc rodiny, tím líp. Ale přeci jenom bylo horko a lidí hodně, a tak jsem najednou Kess našla zalezlou v pelíšku – což je dost neobvyklé, když vedle je naše postel, kde má svou deku a spí s námi v nohách postele. No ale poselství bylo jasné – tohle je „můj domeček“ a tady na mne nikdo nesmí. Dětem jsme vysvětlili, že tam je to „její“ a tam na ni nikdo sahat nebude. Kupodivu jsme to museli vysvětlit i některým dospělým, což mne upřímně překvapilo, že je taková samozřejmost nenapadne!

A když jsou společenské události, tak se také cestuje. To je ovšem pro naši drahou psici pořád stresový moment. Když odjíždí z chalupy, začne se klepat už v okamžiku, když vidí, že manžel balí počítač. Pak následuje plížení kolem baráku a snaha vydat se na procházku, kamkoliv mimo směr k autu. No my jí to nijak neprotahujeme, prostě po několika velmi důrazných povelech nastoupí před otevřený kufr auta a šup, sedí v pelíšku a buď se bude klepat, nebo se nebude klepat. Její věc.

A zrovna když jsme odjížděli od té známé, co by brala psíka jako je Kess, tak naše zvíře bez jakéhokoliv zaváhání hupslo do otevřeného kufru, uprdelilo se v pelíšku za obdivného jojkání naší kamarádky a čekalo, až si to všechno ještě vypovídáme. Protože to bylo nadlouho a bylo horko, vyhnala jsem Kessinu ještě ven, kdyby se chtělo čurat. Nechtělo se a Kessina si zas sama skočila do auta a už chtěla jet. Tak sakra jak je to s tím cestovatelským stresem?

Já si myslím, že když se jede „odněkud“, tak že stres není. Ale když se z domova jede „někam“, tak to stres je. Je to vůbec možné? Aby jí to takhle myslelo?

Kess se opaluje

A taky se musím pochlubit, že Kess se (asi díky svému původu brněnské kavárenské povalečky – zdravím, Kristíno!) umí vzorně chovat v restauracích. Umí nějak rozlišit, když je potřeba dřepět na vyhrazeném místě na zemi, a kdy se jí povolí volný pohyb a setrvalé obtěžování hostů. V místní hospodě na chalupě obtěžuje především známé chalupáře, ale nepohrdne ani saskými turisty. Naopak v hospodě, kde se manžel zastavuje na jídlo cestou, vzorně a dekorativně spočívá na vyhrazeném místě, což je odměněno miskou odřezků. Předpokládám, že ty odřezky dostane naservírované ještě před tím, než manželovi donesou hlavní jídlo, chichi…

A ta horka, co tu teď máme, to snáší velmi dobře. Občas sice funí s otevřenou tlamičkou a vidíme ji, jak často pije, což je u ní dost vzácné, ale vyvalit bříško na slunce, to miluje.

Kess má opálené břicho - detail

Rozloží se na záda jak paní radová na pláži v Řevnicích, roztáhne tlapky a chrní. Občas si blaženě podrbe záda o trávník a zase spí. Pak se celá malátná odsune do stínu, ale za chvilku se zase peče. A nezůstalo to bez následků! My jsme s hrůzou zjistili, že ona se nám opálila!! Její původně růžovoučké bříško a hrudníček jsou tmavě hnědé, skoro do černa. Jak teď pár dnů prší, trošku jí to vybledlo, ale pořád je to krasavice opálená.

Hele, co s tím? Nemůže jí to nějak ublížit? Cecíky má černé, hrudník taky – nevím, jak to na té fotce vypadá, ale fakt zčernala… Já se za to nestydím, já prostě jsem rasista – bude ta naše Kess zase běloška?

Foto: Zuzana Š.