Koncem loňského roku jsme s Benem osiřeli poté, co Jessie zaplatila daň nejvyšší za svou svobodymilovnou povahu. Ben nijak zvlášť netruchlil, naplno si začal užívat jedináčkovství a pouze se plynule přesouval mezi miskou a gaučem vnitřním a venkovním. Spoléhala jsem marně, že s nastoupivším jarem se povede lenošného gerontíka víc rozhýbat. Benovi se nechtělo ani k plotu, veškeré dění jistil ze spodního plácku a sem tam, aby se neřeklo, blafnul na tlačný remorkér na Labi.

Mně Poděska chyběla hodně, nutno však připustit, že vědomí, že denně nemám nervy nadranc z jejích potrhlých nápadů, mělo taky cos do sebe. S počínajícím jarem zasněno nad zahradnickými katalogy, s vidinou oku libých rozkvetlých záhonů, nezdusaných rozjívenými stodolami... Ech. Do reality mě vrátily opakované návraty domů, během nichž spokojeně oddechující, často i dřevorubecky pochrupující Benýš nezaznamenal, že odemykám dveře necelé dva metry od jeho hlavy. Začalo být zřejmé, že poklidně idylická éra nemůže trvat dlouho a zpohodlnělému osazenstvu je nutno zvednout morálku novým přírůstkem.

Pohyb v blízkých psích útulcích sleduji průběžně tak nějak ze zvyku, nikdo pro nás vhodný se po mnoho týdnů neobjevil, takže jsem, doznávám, že z lenosti dost neochotně, obrátila pozornost ke štěňatům.

Vlčka portrét, autor Louk

S plemenem byla poměrně jednoduchá volba. Do stodolních rozměrů už se mi jít nechtělo a když jsem si probrala zadání, tj. střeďáka, se kterým je dobrá domluva, dokáže hlídat a má respekt, byl německý ovčák, má stará láska, nasnadě.

V sympatické chovné stanici kousek od nás se zrovna nedávno štěníci narodili, jenže ouha, devět z deseti sourozenců už bylo zadaných a volný jen poslední chlapeček. Po chvíli váhání, nejen kvůli Benovi, tedy zamluven on. Do odběru chyběly ještě nekonečné dva týdny, během nichž mi chovatelka vyšla vstříc a nabídla uvolněnou fenečku. Dokonce bylo posléze na výběr ze dvou fenek. Světlejší holčička působila na fotkách převelice akčně, i zvolila jsem proto, velmi spokojena se svým instinktem a prozíravostí, její tmavší sestřičku, která se jevila výrazně rozvážněji.

Vlčka a pampelišky, autor Louk

Nastal den D. V rodném hnízdě se ještě vyskytovalo devět sourozenců, kteří byli vypuštěni do velikého výběhu. Osm roztomilých pidi vlků se na mě nadšeně vrhlo a ohlodávalo. Jen ta má vyvolená, individualistka zatrachtilá, si nevzrušeně vykračovala v dáli a nikterak se neobtěžovala věnovat komukoli z lidí pozornost.

Nejednou jsem si od té doby vzpomněla na prvotně určeného chlapečka i světlou vlčku a říkala si co by kdyby. Děkuji Petře K za vyléčení z pochyb. Její škodolibá poznámka, že jest úplně fuk, kterého vlkošedého pracáka z tohoto hnízdečka vylosuju, zabijou mě všichni, byla zjevně na místě.

Svérázná holčička odlovena, zmáchaná vodou z obrovité cisterny, u které se jí obdivuhodným způsobem povedlo otočit kohoutkem. Ještě podrbání obou rodičů piraněk, jež byli velmi přátelští, zřejmě samým štěstím, že se těch malých otrapů konečně zbaví a vydali jsme se na cestu k domovu.

A tak na Cvrliky přibyla osmitýdenní vlčka. Ostřílený mouratec se při pohledu na nový přírůstek jen znechuceně zašklebil a věděl své. Trouba Ben absolvoval první chvíle seznámení trpělivě a dobrotivě, mylně doufaje, že katastrofická přeháňka se rychle přežene. Druhý den ráno pozvolna začal chápat rozsah živelné pohromy a jeho mimořádná trpělivost začala vykazovat první trhliny. Žádný div. Jeho huňaté lokny se okamžitě staly a zůstaly hlavní atrakcí. Ne, zatím ji ještě kupodivu nezardousil, děvečku naši neúnavnou, jisté však je, že by mu nikdo definitivní sebeobranný zákus nemohl vyčítat.

Ben a vlčka, autor Louk

Vlkodlačí příšera je z vrhu J a zůstalo jí jméno původně určené pro brášku, tj. Jeremy. Neustále komentuje veškeré dění, takže sem tam nazývána Kvíkem, někdy Džeremájo či malý vlku, nejčastěji je však titulována výrazy nepublikovatelnými. Svým působením snad úplně nejvíc připomíná mnohorukou bohyni zkázy Kálí. S neuvěřitelnou hbitostí a elánem se komíhá prostorem a kudy prosviští, tam zůstává spoušť. Tu mimoděk ucvakne květ tulipánu či hyacintu, onde proděraví oděv, překlopí lavor s vodou, roztříská květináč, naškubne achilovku, zahučí do jezírka... a než se méně akční jedinec stihne vzpamatovat a zareagovat, vidí jen rozmazanou šmouhu v dáli. Jídlem a spaním jakožto nudnými činnostmi opovrhuje a odbývá jen v míře nezbytné, vždyť přece na světě je tolik zajímavějšího...

Chjo, stejskalo se mi po Jessfíglovi, stejskalo. Ale nemusel za sebe poslat celou bandu fíglů zakuklenejch do jednoho kožichu. Pokud se vlkodlačí příšera neotráví konvalinkama nebo ji nezahubí Ben v oprávněném hysteráku a uchovám-li zbytky hlavně duševního zdraví, příležitostně se zase ohlásíme.

Roztomilá vlčka, autor Louk

Další fototografie k nahlédnutí zde:  http://louk.rajce.idnes.cz/Jeremy_01/