Sorbonovi je sedm měsíců. Je velký, urostlý a troubovitý. Miluje psy, miluje lidi. Zvláště malé lidi, protože k těm se řadí. Mezi ně patří. Ale to jsem už psala.

Hodně chodíme po venku, pohybujeme se mezi lidmi na ulici i v hospodě a naopak mezi stromy v lese. Mezi mladými psy na cvičáku. A sbíráme zkušenosti.

Cvičák 5. 10. 2014

Pokud se rozhodne, že neposlechne a půjde někam, tak jde. Neudržím ho. Naštěstí je to jen výjimečné, stalo se nám to pouze na tom cvičáku a dokonce si myslím, že to nebyla ani jeho ani moje chyba.

Většinou zažíváme komické situace. Jdeme po cestě, naproti paní s kočárkem.

Ha, malé děcko, běžím ke svým….

Paní vlídným hlasem říká: „Nojo, ty jsi mazel, pocem, pohladím si tě.“ A následně hlasem mocným: „NEOLIZUJ MI TO DÍTĚ!!!“ Omlouvám se, táhnu Sorbona pryč, ale naštěstí se všichni smějeme.

Se psy to máme různě. Kolem jednoho plotu, za kterým zuřivě štěkají dva hafíci, chodí Sorbon nevšímavě. Dříve se mě ptal, proč mu ti dva nadávají, a tvářil se ublíženě. „Jsou to pitomci, Sorbone, kašli na ně.“ Tak kašle.

Kolem dvou zlých rotvajlerek v obrovské zahradě neprojdeme bez zastavení. Sorbon poskakuje na všech čtyřech současně jako pimprle, ale ani nehlesne. Nikdy jsme je nepotkali na volno, tak nevím, co by nastalo.

Sorbon 13. 11. 2014

Zato potkáváme Šreka. O tom jsem psala, ještě než se Sorbík narodil. Chvíli to vypadalo, že se snad budou kamarádit, ale zřejmě se tak nestane. Už jsou stejně velcí, možná je Sorbon větší, ale dospělý Šrek má málo pochopení pro jeho přitroublé hravé chování. Takže ho trestá. A hele! Sorbon se naježil a zastavil. Tak ho radši vedu pryč.

Halloween. Večerní procházky za tmy. U nového domu ještě bez plotu svítí dvě vydlabané dýně. Co to je? Tady přece bydlí dvě malé holčičky, které běžně vybíhají z domu, aby Sorbona pohladily a pochválily. A to on moc rád. Takže vběhne do zahrady pro pohlazení a tady toto. Viktorka s Eliškou nikde, asi je sežraly tyhle zubaté hlavy. Buf, buf!

Já se postavila do pozoru, protože jsem štěkání ještě neslyšela, Sorbon je úplně tichý. Je možné, že to je jeho hlas? Jiný pes tu není, takže opravdu tohle dunivé hřmění je on. Jo. Už mi vrčí za zády, protože hrdinství bylo dost, hlavy si z toho nic nedělají, je lepší se schovat za paničku.

Sorbon 11. 10. 2014

Černý pes v černé tmě jaksi není vidět. Tak dostal obojek s oranžovým světýlkem. Chvíli honil odraz po silnici, ale nijak ho to nezneklidňuje. Tím svým vážným postojem k životu to přijal jako rozmar jeho lidí. Když to chtějí, budu svítit.

Jdeme ztichlou vesnicí, kolem nás se míhá bludička. Oranžové světýlko je dobře vidět. Ale co je zase tohle za atrakci? Blíží se věnec modrých, blikajících bludiček. Hezká podívaná. Oranžové a modré se pomíchalo. On je to Šrek se svítícím obojkem! Dá nám práci je rozmotat. Asi je pryč čas her a malin nezralých.  

Foto: autorka