PSI: Rozkošná flekatá potvora*

Naši mladí se odstěhovali z Prahy a pořídili si pejska. Po dlouhém bádání došli k závěru, že chtějí dalmatina, protože je to sportovní pes, běhací, aktivní a zdatný.

Nějak v půlce července si přivezli fenečku (musím říct, že i mně se ze štěňat, jak jsem je viděla na fotkách, líbila nejvíc). My jsme ji v reálu viděli asi o deset dní později, čili cca ve dvou měsících. Velmi nás před příjezdem varovali, že se cizích lidí trochu bojí, ale bylo to dobré. Když jsem si jí nevšímala, začala být na tu divnou osobu zvědavá a přišla sama.

Klasické štěně, řekla bych dosti zubaté a drápaté. I když občas vypadá jak andělíček, zejména když spí. Jinak má velmi jasné představy o tom, co chce (např. vlézt do myčky), a je v tom velmi vytrvalá.

Kuk

Při téhle první návštěvě se zdálo, že nerada jezdí autem a o procházky moc zájem taky nemá. Nevím, jestli to bylo horkem, ale trochu to vypadalo, že si naši mladí pořídili domaseda.

O nějakých deset dní později už k nám přijeli s aktivnějším štěnětem, udělali jsme tu okruh i s nějakým převýšením a šla hezky, jen ke konci se snažila všechny přesvědčit, jaký by to byl príma nápad vzít štěňátko do náruče a nést (naši mladí jsou necitové, měla smůlu). Ani u nás doma nevypadala, že by ji cizí prostředí nějak vyvedlo z míry. Spolykala jogurt s nastrouhaným jablkem a vypadala, že usne. Ale to už ji naši mladí honem vedli do auta, aby to spaní nějak šikovně využili.

Meggie dostala mrkev

Třetí setkání bylo největší zážitek. Vlastně jsme přijeli na otočku na seznamovací oběd s rodiči synkovy slečny. Přijeli jsme asi o dvě hodiny dřív, takže jsme si psí slečnu trochu užili. Od minule vyrostla (9,5 kg v 11 týdnech). Vypadala docela vyrovnaně a spokojeně, což ovšem skončilo okamžikem, kdy dorazilo auto a z něj vystoupili naši hosté s vlastním štěnětem.

Skoro současně s našimi si pořídili jezevčici.

Naši vyšli za vrátka se s nimi přivítat, Meggie zůstala s námi vevnitř. Nevím, jestli to nebyla chyba, každopádně po otevření vrátek se roztomilé štěně proměnilo v mrňavého vlkodlaka, který se vrhl na prťavou jezevčici. Malá černá hlavička se perfektně vešla do široce rozevřené černobílé tlamy. Puntíkatý andělíček při tom vydával zvuky typu „zakousnu, zardousím, roztrhám, sežeru“.

Přihlížející ztuhli, ono to tak docela nevypadalo jako hra. Víceméně je pak paničky od sebe odtrhly a přesunuly za plot, abychom nebudili pohoršení.

Na zahradě vraždění pokračovalo, ale trochu méně naštvaně a začalo se ukazovat, že černá Cibinka taky není úplná oběť. Velmi zdatně využívala, že Meggie normálně podběhne… pravda, zakousnout se jí do krku by dokázala, jen kdyby si k tomu dalmatinka lehla, ale nohy, ocas a případně uši byly její. To už víc vypadalo jako – sice poněkud drsnější – ale hra. Občas sice některá vykvikla (což mělo za následek yděšené kvokání paniček), ale už se víc honily, než rvaly.

Meggie a Cibi

Někdy tou dobou Meggie, která dopoledne nespala, odpadla a Cibi jsme vzali na louku, abychom ty dravé šelmy nějak oddělili. Cibi potěšeně běhala v polovysoké trávě, chvílemi z ní byl vidět jen ocásek.

V téhle fázi jsme odkráčeli na vlak domů. Podle pozdějších zpráv z bojiště se to (očekávaně) utřepalo a posléze spolu obě štěndy spokojeně spaly.

Teď koncem srpna má prý štěňátko jedenáct kilo. Už se těším, až ji zase uvidím.

*) K názvu mě inspirovala Marička, která chtěla článek o rozkošném flekatém štěňátku.

Foto: Zana