PSI: Zpráva o odchovu deseti malých černoušků

První článek o štěňatech flat coated retrívra z konce ledna 2020 najdete zde.

Jo, slibte článek. A pak můžete sedět u počítače a lámat si hlavu, co jste ještě nepsali, abyste se pořád neopakovali.

Protože dost čtenářů nechovalo, rozhodla jsem se popsat, jak takový odchov vlastně probíhá.

Takhle to vypadá teď u nás v kuchyni.

O výběru ženicha a porodu jsem psala. To vše je teprve začátek. Vysloveně mě překvapilo, kolik lidí si myslí, že se o vše postará fena a člověk se jen kochá. Je to poněkud složitější.

První dva týdny dobrá fena obstará vše. Naše feny jsou skvělé matky, mají dost mléka a pečlivě štěňata čistí a opatrují. V této době se jen perou špinavé hadry z bedny (pokud neodchováváte na slámě, ale to v kuchyni opravdu nejde) a krmí fena.

Vy krmíte fenu. Krmí se hodně, opravdu hodně. Prakticky kolik její zažívací trakt snese. Odhaduji to tak na 2,5-3násobek běžné denní dávky. Především maso, mezi to granule, protože hrnce skoro nestačí. Přesto je hubená, vylínaná a vypadá pomalu jak týraná.

Dva týdny.

Ve třetím týdnu začnou štěňata nejen otvírat, ale i užívat oči a nožičky a začne jim být máma málo. Jakmile začnou v noci nebo i přes den řvát a hemžit se, mají nejspíš hlad. Přikrmovat začínám mlékem pro štěňata, což je dost drahá záležitost. Prvně se s ním mimina setkají z lahve. Je to jako přikrmovat lidského kojence.

Kdysi jsem v pominutí smyslů koupila lahvičku pro štěňata. Nesmysl. Fleťata by spolkla dudlík i s lahvičkou. Máme tedy běžnou kojeneckou lahvičku a dudlík. Protože z lahvičky krmíme jen pár dní (skutečně 2-3 dny), máme stejnou už na 10 odchovů. Některá štěňata pochopí hned, jiná bojují, protože přece jen dudlík není máma. Touto dobou už začínají i docela slušně chodit a v podstatě se mění před očima.

První krmení.

Ve třech týdnech je začínáme učit na misku. Nejprve jen po dvojicích, protože štěňata mají tendenci se v mléce buď koupat, nebo topit, obvykle nevědí, co je principem věci. Takže namočím prst do mléka, dám štěněti olíznout a když se snaží na prst přisát (tvarově by celkem odpovídal), tak ponořím prst do mléka. Někteří pochopí rychleji, většinou ti drobnější, protože mají větší hlad.

Postupně přecházíme na mléko s kaší. Po zkušenostech jsem zavrhla kupované kaše pro štěňata a vařím jim. Rozmixuji kuřecí prsa, případně jiné vhodné maso a smíchám s trochou krupicové nebo jáhlové kaše. Doplním mlékem (začínám kondenzovaným) a vodou. Nemělo by to být ani moc hutné (to se pozná průjmovitou stolicí), ani moc řídké. Chce to trochu zkušenosti, ale vše dělám odhadem. Ve třech a půl týdnech už baští 4x denně. Do toho vylézají z bedny a zkoumají nejprve kuchyni, později i další dostupné prostory.

Focení nám nejde (3 týdny).

Z pudu sebezáchovy je nepouštíme do obýváku. Tam také nacházejí asyl staré feny, i matka je s nimi už jen na krmení. Zatímco do 3 týdnů likvidovala všechny exkrementy matka, od přikrmování to nechává čím dál víc na nás. Takže máme stále připravený kbelík a mop a utíráme a utíráme a utíráme. Člověk by nevěřil, kolik a jak velkých loužiček dokáže takové štěně vyprodukovat. A vše vynásobte deseti...

Když je mezi vařením, praním, krmením a vytíráním čas, je to nesmírně příjemné. Štěňata se už projevují, začínají si hrát, mají první sociální kontakty.

Od 4 týdnů jsou štěňata pohyblivá (někdy až moc). Umějí si hrát, tahají vše, hrají si mezi sebou. A vše doprovázejí hlasitě. Tento vrh je naštěstí v noci hodný, nebudí nás. Zvětšuje se jim akční radius. Ještě jsou pro ně překážkou schody, ale už jsou schopni uklouznout a skutálet se z jednoho, dvou schodů. Pak řvou, když nedokážou vylézt zpět. Proto když nejsme doma, jsou zavření v kuchyni. Ta spoušť se dá vytřít, při renovaci jsme se štěňaty počítali a dali zátěžové lino.

Venku (pět týdnů).

Podle počasí už chodí mrňousové na chvíli ven. Tedy přesněji, jsou vyneseni, máme částečně podsklepený dům, takže do přízemí je asi 10 schodů. Máme tedy tělocvik: vynést 10 štěňat, hlídat na zahradě 10 štěňat, i když s tím pomáhají holky, a zase odnést zpět 10 štěňat. Jelikož mají už od 2,5 do 3,5 kg, člověk tento výkon nepřehlédne.

Mají jen krátké aktivity, takže občas je i klid. Užíváme si ho, většinou věším prádlo, vařím a podobně.

Smečka naštěstí funguje dobře. Ginny už je stará dáma (12), tak se jim pokud možno vyhýbá. Už ji obtěžují. Derry občas dělá hlídací babičku, někdy si s nimi i hraje, ale začíná trochu vychovávat. Nemá virtuozitu staré Áji, ale snaží se. Skye byla od začátku zvědavá, co to je. Zprvu jen to očichat, trochu se jich bála. Postupně zjišťuje, že to vypadá a chová se jako pejsek. A že by se s tím asi dalo hrát.

Tak budeš se fotit, nebo ne?

Lehá si k nim, nechává se okusovat. Někdy uteče, už i zavrčela, ale je velice jemná. I když dá na štěně tlapu, přimáčkne ho jen mírně, štěně ani neřve. A to řvát umí, tuhle jsem o jedno zakopla, jen jsem do něj strčila, že upadlo, nešlápla, nekopla, ale řvalo dost hlasitě. Ale dospělé potřebují místo, kam se před tou bandou schovat. Nejspokojenější jsou, když píšu. To jsme všichni za bariérou, štěňata na nás nemohou a holkám nic neuteče, když jsem s nimi.

No a do toho hledáte nové majitele. Snažíme se vybírat zodpovědně, přece nedáme své drobečky komukoliv. Tak už mám trochu systém otázek, kdy z potenciálního majitele vytáhnu, jaké má podmínky a představy. Ideální je, když se přijedou podívat, to je prokádrují i holky. Za těch 10 vrhů se nám stalo 2x, že se i přijeli na štěňata podívat a holky se odtáhly. Takoví lidé naše štěně nedostanou. Letos jsme kvůli podivnému jednání vysloveně odmítli dva zájemce ještě ve stadiu prvních rozhovorů. Už vím, že naše štěňata udám celkem bez problémů a nemusím je dát komukoliv.

A víte, co si o tom myslím?

Další zábava je vyřizování papírů. Kolem chovu je dost administrativy, já jsem zvyklá vše vyřídit co nejdříve. První zájemci do 10 dní věku štěňat si mohou vybrat i jméno, podle předepsaného písmene. Pak pošlu registraci vrhu a ostatní se musí smířit s tím, že v papírech bude námi vybrané jméno. Říkat pejskovi mohou jakkoliv, nakonec naše Skye je Jolly Roger.

Většině zájemců je to jedno, výjimky znamenají několik mailů, ale nakonec se s tím smíří. Všichni chtějí fotky. Jenže fyzicky se štěňata nemění tak rychle, takže nefotíme denně. A řada momentek ukazuje jen mizející pozadí štěněte nebo rozmazané šmouhy, nebo hlavu jednoho schovanou za zadkem druhého. Prostě pokud mají fotky aspoň něco ukázat, vyjde tak jedna z dvaceti. Blahořečím digitálu.

Jak štěňata rostou, řádí čím dál víc. Perou se, běhají venku a pomalu se jim rozšiřuje prostor a zkušenosti. Nejprve venku zakopávali o nerovnosti (anglický trávník nemáme, holky by ho stejně rozhrabaly) teď už je vyhledávají a bojují v různých vyhrabaných dírách pod keři. Mezi sebou i s gravitací, a že ta je pořádně dokáže potrápit.

Jsme všude.

Obrovská zábava je, když jim ten velký člověk přestýlá pelech. To se tam musí na něj vrhat, tahat ho za svetr, kousat do paty a vůbec všemožně překážet. Člověk hudruje, ale nic neudělá. Štěňata se učí i kontaktům s jinými psy. Občas, když jsou moc dotěrní, je matka nebo některá jiná fena výchovně štípne a štěně pak ječí a nechá se rádo konejšit v náručí člověka, kde žaluje mně i světu na těžký život.

Když má člověk to jemné chlupaté klubíčko v náručí, zapomene na stovky loužiček, hromady prádla a práce a jen se kochá tím krásným pocitem, dokud štěně nepookřeje a nepokusí se ho kousnout do nosu. Ale někdy se mrně přitulí a užívá si to, stejně jako já. Asi proto jsem chovatel.

Foto: Eva Ž. Klikněte do kteréhokoli obrázku v textu a podívejte se do fotogalerie!

Stránky autorky: www.chstercius.cz