Aaachhh!

Vydechla jsem si v pátek před Velikonočkama, když jsem za sebou v kanclu zabouchla dveře. A letěla dolů do vestibulu, kde jsem měla spicha s kolegyní, která mě popovezla domů, abych nemusela do socky.

„Booožeee, tys tak hodný pááán, já mááám fakt dovolenooouuu!“ volala jsem v duchu do prostoru. Kdyby to nebylo blbý, řvala bych to nahlas, ale to by se asi v práci trochu divili. Byla jsem ščestím bez sebe, protože jsem před sebou měla celých 10!!! 10!!! dní VOLNA!!! Takový bohatstvííí. V tuhle dobu pro mě ještě stokrát cennější, protože prostě uteču tý covidový hnusobě ve společnosti.

Cestou domů jsem viděla něco, co ešče nikdá. Pole plný... čápů!!! Nebylo samo úplně jako plný, ale ty ptáci se počítali na desítky. Opravdu. Tolik pohromadě jsem jich vážně ešče nikdá neviděla. Nejvíc před pár lety při návštěvě Peti AP v Ostravě. Tam k mýmu překvapení značný počet čápů okupoval lampy veřejnýho osvětlení podél silnice. Taky dost zajímavý obrázek. Teď jich tady ale byly fakt mraky. Elegantní ptáci, který stejně jako krkavce oblibuju, se procházeli po poli sem a tam, či postávali a pravděpodobně si dávali odpočinkovou pauzičku po dlouhým letu z teplých krajin. Jaro je fakt tady!!!

A taky jo. Bylo krásný počasí a já teda musím říct, že to přesunutí dovolený o týden dopředu, který jsme oproti plánům museli udělat, se ukázalo jako naprosto geniální! Protože po celých těch deset dní bylo naprosto lůkcůsně. Taky to vedlo k tomu, že zcela samovolně došlo k pozastavení stavebních prací a až na malou výjimku se pobývalo pořád jen venku a plnýma douškama se užíval prohřívající se vzduch a neskutečnej řev ptákůch :D. Za což jsem byla kvůli panu staviteli vděčná. Neb jeho přemluvit k přerušení stavebních prací je nemožný. Já ho chápu, ale taky chci, aby furt jen nestavěl, aby si taky dělal něco, co není jen povinnost, i když povinnost, která ho tak jako baví. Ale fšicí víme, že všeho s mírou. Fšicí, krom jeho teda.

Překvapil už při příjezdu domů, kdy navrhnul, že pro tentokrát prostě ohaříky jen vypustíme na zahradu, sedneme si tam s nima a dáme si kávičku. Jooo! JO! Tomu říkám supr zahájení dofči. Bylo krásně. Odpolední sluníčko hřálo a veškerá zvěřina se šmrdolila kolem nás. Rumoušek se posléze rovnou i nasáčkoval k nám na lavici, aby ho nááááhodou, náááhodou v tomdle nepředešel Mouses. Ten ale neměl čas. Krom toho, že se po kastraci až tak nemazlí, což je teda škoda, musel nutně útočit na Taliprtku, která provozovala to jediný, co ji baví – sčítala myše.

A my si jen tak seděli a čučeli a povídali si. A Rumoušek nás ovíjel jak liána :D . Dobře bylo a to nejen tohle páteční odpolko. Večer jsem pak špuntla prosečko a při venčení pozorovala nádhernou oblohu osázenou diamanty hvězd. Všude kolem byla tma, ticho a jen občas z pastvin zabučela nějaká kráva nespavec, jinak vůůůbec nic. Dovolená začala!

A pokračovala čím? Šichtou.

Byla to slušná šichta, ale já se nevzdávám.

Vzala jsem si totiž za svý, že když je teď to velkovolno, zlikviduju obří hromadu starý posekaný trávy a tlejícího listí, která tady trůní evidentně několik let a kam jsem já s podzimem ještě další vrstvu listí přidala.

Měla jsem tak představičku – a Brtnik mi to i tak nějak i odsouhlasil –, že toho bude tak cíírkáá na tři vozejky za autem. Jo, jooo, představičku :D :D :D Jehehééé. Škoda teda, že jsem to nevyfotila, mohli jste si taky zatipovat, kolik toho bude. Říkala jsem si, že to za sobotu sfouknu... :D :D

Posilnila jsem se na to bohatýrskou snídaní, kterou jsem nazdobila plátky mrkve a s radostí posypala čerstvě vypěstovanou řeřichou.

Snídaně před šichtou

Pro začátek jsem nesypala ani nějak vehementně, aby se mi Brtnik nevyděsil. Von jak vidí na talíři něco zelenýho, tak to bojkotuje. Jéénže já sem kulišák, takže to začasto propašuju POD obložení, rovnou na máslo a ešče, aby se toho nemohl zbavit, to do toho másla zamažu :D :D . MUSÍ!!! přece jíst i trochu zdravě :D (nebožák, takhle s ním ta jeho ženská hnusně manipuluje! :D )

Nicméně řeřichu mám kráásnou, krásnou a mám jí mnoho. Zasela jsem si ji do fungl nový kameninový dvojmisky pro králíky, kterou jsem při letním třídění toho, co vyhodíme a co zanecháme, uschovala do garáže. Teď jak se mi hodí!! Neseju semínka nikdy na vatu, jak se to běžně dělá, protože... hele nesmějte se mi, jo?? :-) ... ale protože mi to přijde vůči těm semínkům blbýýýý :D . Proč – když už je vzápětí sežeru – proč by si nemohly ten krátkej život užít v hlíně, a ne někde umělohmotně na vatičce. Že jo. :D :D No, takže mi na stole trůní miska pro králíky, kde mi roste řeřicha jako blásen.

Snídaňka byla pohodová a společnost nám u ní dělal i Mouses, který jako obvykle ráno nakráčel k nám. Má tu totiž teď nový objekt zájmu :D :D :D I když počátky seznamování byly ponejprv takové rozpačité a spíš si držel odstup. Teď, pokud ho potřebuju udržet v domě a nečelit při tom co pět minut stížnostem, že „Mrrňááuu!“ potřebuje ven a courat sem a zpátky, stačí... pustit tohle :D

Klikněte na tento odkaz.

Ač na tomto kratičkém videu jeví ostych, tak v současný době je to něco jako oblíbený kanál Néšnln džijógrafik. Jakmile pustím svýho novýho pomocníka, okamžitě je jím fascinován a buď ho doprovází při jeho činnosti a nebo ulehne poblíž a pozoruje ho. Dávám tomu tak tři, čtyři neděle, než na něm začne jezdit. :D :D

Zde Rumíček nespouští z Mousese zrak

Mimochodem, tuten nový pomocník byl původně pořízen, aby mi v současný době, kdy času na chalupu je značně, ale značně méně, než bývalo, vypomohl s úklidem tam. Abych se o to víc mohla věnovat zahradě, zatímco on bude uklízet. Podlahy jsou tam vhodný, a i když nepřekoná všechny prahy, tak ho s radostí čas od času prostě přenesu, ale já budu moct opečovávat záhony, který to potřebují. Drahá polovice opět tvrdila, že to je blbost. Leč k mému překvapení ho obratem, když dorazil k němu do práce, i nabil, aby mohl Vilda hnedle fachat, jak ho doveze dom.

Vildou vysavač laškovně pojmenovala Peťa, kterážto si ho dle mých recenzí vzápětí pořídila taky. Robůtek je totiž značky Vileda :D Takže jméno je nasnadě :D V jednom nejmenovaným řetězci ho mají za skvělou, fakt nízkou, cenu. Pan Vilda jest velmi jednoduchý na fungování a taky je takovej jako spíš bojovník, než náš před časem již pořízenej robůtek – pražskej Pepík Emil Brouček. Toho by podle mě ty podmínky, kde nyní funguje Vilda, zničily. Přeci jen jsou v Domečku jinačí záludnosti, než v bytě.

No nicméně tedy hnedle v pátek byl přístroj vypuštěn do arény a nejen že ukázal, že se práce nebojí a zvládne dokonce i koberec s trošku vyšším chlupem, ale zastane taktéž funkci kočičího animátora. Když to první den takhle šécko zmáknul, bylo rozhodnuto, že tedy bude uklízet nejen na chalupě, kam bude převezen, až tam pojedeme (Maya se teď okamžitě, ale O-KAM-ŽI-TĚ!! přestane smát, jo? :D ) , ale že ho začleníme do prací i tady v Domečku, když mu jde i ten koberec a bude bojovat na dvou frontách. Může se to zdát někomu krapet rozmařilý, mít tyhle vysavače dva, ale když máte uklízet na několika místech najednou, tak to zkrátka jinak nejde. No a v budoucnu bude prostě jeden doma a jeden na chalupě a převážet se nebude nic.

Takže si tak pěkně uklízel a... my mohli fšicí vypadnout ven. Aaach to bylo krásně. Jarní větřík, jarní sluníčko a jarní zahradní práce. Brtnik mi přistavil ten vozík a sám se vysápal po žebříku do výšek. Naše dva ořechy potřebují prořezat a ošetřit, protože se o ně léta nikdo nestaral. Ten zadní, v horším stavu, dostal před časem základní záchranu a teď bylo zapotřebí to dokončit. Tak se z Brtnika stal datel a šel mu čistit mnohačetný rány. Tiše jsem se radovala z toho, že zahradničí a nevěnuje se stavbě. Jsem tomu moc ráda, protože prostě je zapotřebí taky dělat věci jen pro radost a ne z povinnosti. Však není kam spěchat, střechu nad hlavou máme, bydlet se dá, tak co. Nejsem z těch ženskejch, co budou chlapa popohánět. Navíc chlapa, co se popohání sám. Byla jsem fakt ráda, že jsme tam takhle všichni spolu.

Já popadla vídle a byla vděčná za svou pradávnou průpravu při kydání koňskýho hnoje. Páč ono se to nezdá, ale když to neumíte vůbec, je to mnohem větší dřina, než když se s vidlema umíte ohánět. I tak si dáte do těla. Naplnila jsem první vozík a... jako by se nic nestalo!!! Jako fakt nic moc neubylo. Brtnik připojil vozík a spolu s ním mě hodil do vesnice ke kontejneru na bioodpad. A já si to, co jsem naházela do vozejku zase pěkně celý vyházela do kontejneru :D . Neb to jinak nejde. Do konťasu vjet a sklopit to tam – aspoň třeba z větší části – se nedá. Je to vysokej konťas a otevřená je jen jedna a to horní část. Výborný :D :D Makala jsem jako blbá a za půl hodiny to měla zase sundaný. Povolala jsem Brtnika, ten došel i s čoklema, připojil vozík, čokle jsme hodili do kufru a tradáá, jelo se domů. A já zase nakládat.

Popravdě, ani po naložení druhýho vozejku se mi nezdálo, že by ta debilitní hromada nějak výrazně zmenšila svůj objem. Při odvážení druhý fůry Brtnik naznal to, co jsem si od začátku myslela. Že je zbytečný a nulová úspora času, aby chodil sem a tam, když mi vyložení trvá tak krátce. A přiložil tak při vykládání ruku k dílu. Ani jsem se nezpěčovala, páč jsem toho začínala mít plný brejličky a v hlavě mi zněla Peti výstraha, že když už jsem odvykla, zmasakruju si při takovým postupu záda.

Nicméně mi to nezabránilo v tom, abych posléze s nastávajícím večerem nenaložila ten ukrutnej vozejk ešče jednou! Tak, konečně jsem mohla říct, že jsem s tím zahejbala. Vozík už nikam nejel a na zpáteční cestu si počkal do rána. Brtnik pravil, že jsem magor a já si na to šla připít prosečkem. Sednout si chvíli na zápraží, čumět na hvězdy, zapálit si svíčku ve veliký lucerně, co jsem si přivezla před časem z balkonu v Prahé, a vychutnávat si zasloužený bublinky.

Společnost mi pod hvjézdama dělali ohaříci, který si spokojeně chodili po zahradě a... bylo nám všem fajn. A já mohla bejt hrdobec, že jsem naložila tři a složila jeden a půl vozíku. No a pak... pak... pak přišlo něco mocinky moc důležitýho. Protože v tu sobotu bylo 27. 3. a to je přesně den, kdy se na svět vykulil můj roztomilej zrzatej brouček s flíčkem na hrudníčku, abych ho, jak kdysi pravila Ajšová – poznala, že je můj. Můj Rumíček. A co bych to byla za pánčičku, kdybych mu oslavičku neudělala, že jo... jako já nepředpokládám, že vás to bude nějak brát a budete se na to koukat, ale tak natočila jsem to, stejně jako při všech jinejch psoslavách narozenin :-) . Je to dlouhý, zkrátit to neumim :D

Takže se koukněte na tento odkaz.

Dárky a dortik, si oslavenec převzal na chodbě, aby se mu do toho náhodou zbytek smečky nesomroval. Nejsou to i díky rekonstrukci, pravda, reprezentativní prostory, takže na ně nehleďte, ale myslím, že jemu je to jedno, hlavně, že medvídci byli a dortik. O obojí se s těma dvěma potom i rozdělil :-)

Všechno nejlepší, Rumíčku!

Rumíček je gurmán, takže se na to nevrhne jako hovado, až si dort vzpříčí v krku, ale vychutná si to.

Což uvidíte na tomto odkazu.

A když už jsme v těch pohyblivejch obrázkách, hodím sem ešče záběr ze společnýho mejdanu, kdy došlo na „rozbalování“ dárkůch :D Pofšimněte si, jak se Tali začne opičit :D

Klikněte na tento odkaz.

Ráno jsem kupodivu vstala a nebyla ani moc zdecimovaná!! To mě potěšilo ale velice, velice moc. Takže jsem si po další opulentní snídani a kávičce vyhrnula rukávy a šla do toho znovu. Tentokrát nejdřív vyložit a pak nakládat. To už bylo trošku ale znát, že jsem den před tím něco podobnýho dělala, takže ke konci toho prvního nedělního vozíku už jsem byla taková pomalejší jako.

No a to mě čekaly ještě další dva!! Chápete to?? Celkem to bylo šest vrchovatejch vozejků!! Ne tři, který zmáknu s prstem v nosíku, ale dvakrát tolik. A to jsem při tom ještě odebírala to, co bylo už takový jako do podoby humusu zetlelý, nakládala si to na kárku a vozila to vyhazovat do kompostéru. Při třetí kárce, kdy jsem tu bedýnku zvedala, mi přišlo, že to je horší než to nakládání na vozejk :D :D .

Každopádně, každopádně jsem to nakonec celý vylikvidovala a vzniknul krásnej a vhodnej a nejvhodnější plácek na... hádejte :p . Můžete do příště :D

Foto: Petra K. Osobní stránky autorky: https://zrzavec.com.cz/