Jednou večer se stalo, že bohyně Héra odmítla vařit, protože měla svého manžela Dia zrovna fakt plné zuby, a Zeus měl hlad, proto musel řešit, kde by se asi tak najedl.

Nejjednodušší to bylo u lidí, ale protože Zeus měl ještě v čerstvé paměti to, jak s ním lidi s Prométheovou pomocí (jen ať si teď visí na skále, pacholek) chtěli „vymést podlahu“ ohledně obětovaného býka, nechtělo se mu za lidmi chodit a říkat si o kus žvance – byl vládce Olympu a měl koneckonců svou hrdost. Pozval tedy božího posla Herma a delegoval ho do této nepříjemné povinnosti.

Hermes měl zrovna taky volný večer, takže mávl rukou, jakože „nech to na mně, Die“. Vyhlédli si bohaté údolí, kde viděli spousty udržovaných statků a dvorců, takže logicky předpokládali, že když se převlečou za poutníky, tak se majitelům statků snad nezkrátí žíly, když jim dají najíst. Ale chyba lávky! Hermes marně lítal od domu k domu, marně prosil o trochu jídla pro sebe a svého spolupoutníka. 

Zeus zatím čekal u lesa a Hermes k němu dorazil s nedobrou zprávou, že dneska budou o hladu, a jestli by nebylo lepší se proměnit zpátky v bohy a prostě těm lakomcům nějaké jídlo vzít, anebo ve špajzu na Olympu by ještě měla být nějaká ambrózie od včerejška, tak...

Ale Zeus neztratil optimismus a zeptal se Herma, jestli se byl ptát opravdu všude. Hermes Diovi odpověděl, že vynechal jenom jeden vcelku nuzný dvorec s rybářskou chatrčí u jezera. Tam to prý na žádnou extrovní žranici nevypadá a bohové přece mají božský hlad. Zeus se usmál a vyzval Herma, že zajdou i tam. 

Boží posel pokrčil rameny a vydali se na cestu. V rybářské chatrči žili dva stařečkové, rybář Filemon a jeho žena Baukis. Otevřeli, když Hermes zabušil na dveře z hrubých prken, a nejen že neodepřeli poutníkům nocleh, ale ještě, ačkoliv měli sami málo, snesli hostům k večeři všechno, co se dalo.

V tomto případě Baukis postavila na stůl mísu vařeného zelí a Filemon sundal z trámu uzené skopové. Baukis také přinesla ze zahrádky ředkvičky. I víno se našlo, byť kyselé, nevalné chuti. Večer plynul v družném rozhovoru a Filemon a Baukis, jak už nebyli nejmladší, tak si až za dlouho všimli, že vína ve džbánu nejenom že neubývá, ale že z kyseláče ze studených kopců se stává prima sladké Mavrodafne z prosluněných strání kraje Nemea.

Zeus, zakrývaje si ústa dlaní, pochechtával se a čekal, kdy si toho Filemon a Baukis všimnou a co budou říkat. Reakce stařečků byla docela efektní – zabědovali, když pochopili, že jejich skromnou chaloupku navštívili bohové. Filemon popadl nůž a zavřenými dveřmi vyběhl ven, aby zařízl husu, kterou by upekli a předložili vzácným hostům. Hermes se lekl, aby si rozrušený Filemon tím nožem neublížil, tak vyběhl za ním, aby jej zadržel a přivedl zpátky do chatrče. Našel ho v oblaku peří zuřivě zápasícího s husou.

Zeus vstal od stolu a držel řeč v tom smyslu, že s ostatními obyvateli vesnice se vůbec párat nebude, protože jsou to lakomci nepřející, a nechal celou vesnici zalít jezerem, všichni se tam utopili jako koťata. Na břehu jezera pak vyrostl nádherný chrám a Filemon a Baukis se stali jeho správci a za svou dobrotu už nikdy netrpěli nedostatkem.

Na rozloučenou se jich Zeus ještě zeptal, co by si přáli, než bohové odejdou. Stařečkové jen chtěli dožít svůj život společně, tak aby nikdo nemusel pohřbívat svého druha. A to se jim taky splnilo, když po nějaké době nadešel jejich čas, oba se proměnili ve stromy u vchodu do chrámu a stáli tak blízko sebe, že se mohli navzájem dotýkat větvemi. Tak hodní stařečkové zůstali navěky spolu i po smrti.