Kocour Rek, náš Kater Chen mi dva a půl roku po dopsání posledního měsíce fotoroku 2022 hodně zestárnul.

V květnu letošního roku tomu bylo šestnáct let, co se narodil kocourovi nejstarší dcery mého manžela (Odkaz). Neznám kočičí horoskop. Náš kočičí bejček se celý život rval jako blbe(j)ček a na tělesný kontakt měl svůj vlastní názor. Nosit se nechal možná kdysi jako koťátko, v dospělosti nám byl za zvednutí jeho veličenstva připraven procvaknout ruku a orvat předloktí. Mazlit se chodil na klín jen k osobám sedícím nebo ležícím. Doskok osmikilového kocoura na břicho spícího člověka patřil dlouhá léta k nevyžádaným nočním rituálům.

Před pár lety začal kočičák divně dýchat. Jako by vzduch do plic vháněl silou a stejně hlasitě i vydechoval. Zvukové efekty se ztrácely, když předl nebo když spal. Na kontrole při očkování proti vzteklině pan dochtor nic zvláštního nepozoroval a kocour se netvářil, že by ho dýchání nějak trápilo. Žral jak zjednanej (žrát spisovně jako zjednaný je divné, že?) a v ulici vládnul stále stejně silnou, nekompromisní packou všem zvířatům bez rozdílu kožichu.

Kater Chen, letní pozice na balkoně

Kdy přesně jsem si všimla, že místo osmikilového kocoura máme doma kocoura hubnoucího, už nedokážu určit. Protáhnul se mu čumák, zadní nohy zešpejlovatěly, zmizely prsní svaly, pas se mu propadnul a dýchání se opět o kousek zhoršilo. Když letos na začátku léta přišel čas očkování, pouštěl kocour hrůzu na zvěrolékařku z jistoty zázemí přepravky jako vždy. Jen už to nebyl ten temný zvuk Popokatepetlu před výbuchem, už to znělo jen jako Papinův hrnec.

Kocour dostal injekci a spot za krk. K bližšímu zkoumání dýchání a teploty nebyl přátelsky naladěn, svolil jen k jemnému pohlazení, načež zmizel do hlubin přepravky. Dle paní doktorky má astma. Vzhledem ke kočičákovu věku a jeho odhodlání bojovat do posledního chlupu s kýmkoliv, kdo by na něj chtěl sáhnout jinak, než on dovolí, jsme se dohodly, že Bubíka vyšetřovat nijak nebudeme. Sedaci nebo narkózu by už asi nepřežil, stresem bychom ho nepoléčily. Vyfasovala jsem odčervovací prášky a pár pilulek kortikoidů s tím, že máme počkat týden, a pak kocourovi dávat každé ráno před snídaní čtvrtku tabletky.

Kocour žral celý den jak prokopnutý a pil jak duha. A v noci se začaly dít věci. První várka neztráveného žrádla skončila u mne v posteli a druhá na koberci. Asi očkování, usoudila jsem. A druhý den ráno vydala očividně hladovému tvorovi klasickou porci žrádla. Po návratu z práce na mě čekal doblitý koberec a nešťastné zvíře.

Že by pořád očkování? Tak zkusíme jiný druh kapsičky. Lepší, dražší. V noci skončilo zase všechno na peřině. Vyvrženiny nikdy nesmrděly po žaludečních šťávách. Po bližším ohledání jsem zjistila, že kocour žrádlo vůbec nekouše, kapsičkové kusy „masa“ i granule polyká celé. Nikdy v tom nebyla tráva nebo chlupy.

Granule a kapsičky šly do spíže a do ledničky a mrazáku se nastěhovalo masíčko. U řezníka jsem kupovala za pár peněz vepřové odřezky, ze kterých jsem vypreparovávala maso. Nová strava zafungovala a já za pár dní konečně nasadila kortikoidy. Ani po týdnu se dýchání nezlepšilo a já dle dohody zvýšila dávku na půlku tablety denně. Zdálo se, že si to všechno sedlo, když mě jedné noci opět vzbudily blivé zvuky. V blitcích tentokrát nebyly celé granule, ale tvrdší kousky z masa, kusy šlach. Maso žaludek obral, zbytek poslal zpět.

Kocour už skoro nechtěl žrát. Sedávala jsem s ním u misky a k papuli mu podávala na jemno nakrájené libové masíčko. Chvíli to vydrželo, ale po čase se horor opakoval znova a já v noci polomrtvá uklízela postel. Kocoure, poslední pokus! Flákota krásného červeného libového hovězího. A... a vono jo. Prý tohle může a je ochotný do sebe něco dostat.

Kater Chen tu něco hledal tak usilovně, až ho to zmohlo

Jelikož se dýchání nijak nelepšilo, kortikoidy jsme po konzultaci s doktorkou vysadili. Kocour je na hovězí dietě a už si i začíná vybírat. Žere jen červené maso. Musí být na jemno nakrájené a pokud je v misce maso odstáté, olezlé nebo zhnědlé, nedotkne se ho. Sem tam pozře vitaminovou pastu, někdy ji jen tak převalí z jednoho koutka huby do druhého a nechá vypadnout ven.

Po pár měsících zábavného hledání vhodné stravy máme doma kocoura, který váží jen pár kil. Většinu dne prospí, záchůdek používá na čůrání, na velkou chodí buď ven nebo vedle záchodku. Chlupy z něj padají při sebemenším dotyku, ale srst se nezdá být nijak zvláště neudržovaná nebo dokonce nezdravá. Dostal status seniora se zvláštní péčí a všechno smí. Například na stůl, kam si buď vyskočí, nebo ho tam opatrně zvedneme. Kocour si sedne před někoho z nás, přitiskne si temeno na naše rameno a přede.

Tož tak my to tu teď s gerontíkem vedeme. Někdy je lépe, jindy hůř. Přeji si, abychom poznali včas, že je už nejhůř a aby v tu chvíli byl kočičák a i my doma. Mňau!

Aktualizace: hovězí maso nechce, krůtího nebo kuřecího se ani nedotkne. Sedám si s ním k misce a snažím se ho krmit z ruky. Chvíli pomáhalo omatlat maso játrovou pastou a teď je to zase všechno fuj. Tři dni nežral. Včera mu hlídací sousedka nasypala granule a ... kocour je slupnul jak malinu. Dnes jsem zkusila napatlat na kousek kuřecího štávičku z kdysi odmítané kapsičky... a to zvíře papá a nezvrací! Nenudíme se...

Foto: Eva Schlittermann. Další obrázky si můžete prohlédnout níže v klikacím okénku nebo přímo zde na Rajčeti.