Dnes vás čeká krátký příběh o tom, jak vesmír nenápadně poslední roky připravoval Mawenzi na okamžik, který 16. 10. 2021 přišel.

Kdo mě zná dýl, ví, že jsem dlouho byla dvojpsí. To se změnilo, když Timík alias Vokoun odešel za duhový most po komplikacích po operaci střev ucpaných trávou. Fakt si nevybral zrovna standardní psí nemoc, ale rozhodně si vybral rychlý a nečekaný odchod, kdy trochu nežral a pak najednou nebyl.

Tim byl 99% vlčí špic – vypadal jako krásný exemplář vlčího špice, leč v útulku, kde skončil jako vyhublý pes bojící se lidí po odchytu na ulicích, a nikdo o jeho minulosti nic nevěděl. Tak pro nás vždy byl vlčím špicem. Vzali jsme si Glena, domů jsme si odvezli Tima. Glen jako Hlen, to prostě nešlo. Nevím, proč jsme ho tenkrát vlastně pojmenovali Tim, ale prostě nám to přišlo jako dobrý jméno pro psa. S jedním okem vypadal trochu jako pirát, ale jinak to byl nakonec hodný psí medvěd, který si zvykl na život doma a mezi lidmi.

Tim přišel do domácnosti s čerstvým miminkem feny vlčího špice Feri a tak měli oba perfektního parťáka. Feri měla koho okusovat, valchovat a žmoulat za ucho, když neměla zrovna náladu na lidskou společnost, a Timík vedle ní jistě ze začátku hledat oporu, kterou nikdy nezažil v lidech. Ti dva k sobě přimkli okamžitě, ačkoli se později ukázalo, že Feri jiný psy spíš jen toleruje, ale nesmějí na ni koukat, pít ze stejné misky vodu, nedej bože dostávat drbání nebo dobroty.

Mezi psí kamarády jsme jezdívali, ale tak nějak Feri 100% tolerovala vždycky jen a pouze Vokouna. Ten jediný s ní mohl sdílet misku nebo mohli bez nehody žrát vedle sebe a tisknout se ke mně v noci každý z jedné strany.

Nesouvislá odbočka číslo 1: Lapinkoira.

S pořizováním štěňátka Feri a hledání po internetech jsem v roce 2009 narazila na psí fórum a špicařku Mayu, jež byla majetkem vlčího a středního špiče. Když vlčí špic odešel za duhový most, pořídila nejen smutnému parťákovi štěňátko lapinkoiry… u nás poměrně mladého a neznámého plemene (Mayin  článek na Zvířetníku najdete zde). Mix špice a ovčáka, tedy z obou ras to nejlepší. Pohybová nenáročnost špice, který se zabaví štěkáním na dvoře, a povahová snaha ovčáka spolupracovat s člověkem a udělat mu radost. Přestože se ceny lapinkoiry pohybovaly dost vysoko, vlčí špice bych za to měla tak dva, jsem se rozhodla, že moje další štěně bude lapinkoira. Ať to stojí, co to stojí. Prostě lapinkoira a přes to nejede vlak.

A pak najednou v roce 2017 Vokoun odešel za duhový most a Feri ho dlouho hledala, smutnila po něm a parťák, se kterým bok po boku vyrůstala a žila necelých 8 let, jí moc chyběl. Během pár týdnů se ale z Feri stal naprosto spokojený psí jedináček, přestože ještě něco se změnilo. Ze psa, který vždy někde polehával v blízkosti toho druhého psa, se najednou stal psí ocásek. Feri se vždycky tak nějak přirozeně účastnila pohybů po domě, ale šla se jen podívat, jestli fakt ležím ve vaně, nebo jestli věším prádlo, a po kontrole paničky mohla jít odpočívat na některé ze svých oblíbených míst. Teď z ní byl regulérní ocásek. Ležela před vanou, dokud jsem se neumyla, ležela před pračkou, dokud nebyla úplně prázdná, ležela pod sušákem a čekala, až pověsím poslední ponožku. Ze začátku jsem se musela naučit ji v našem malém domečku nezašlápnout a nepřerazit se o ni, když se mi nečekaně zapletla pod nohy.

Nesouvislá odbočka číslo 2: Charlie.

Moje fena se měla vždycky jmenovat Charlie, jenže problematika PP a nePP psů mi tenkrát nebyla úplně známá a pak, když přišlo na věc a já už byla trochu znalejší a čekala jsem svoji papírovou fenečku, rozhodně se písmeno F neslučovalo se jménem Charlie. Charlie – Frankie, což se nelíbilo muži – a nakonec zkomolenina Feri, po vzoru ženského jména Mercedes zdokonalená na Feris.

Naše Feri teda za jméno vděčí zkomolenině ze jména Charlie, což se mi prostě vždycky na psa líbilo.

Na přetřes přišla myšlenka na dalšího pejska. Pomalu a plíživě. V roce 2017 ještě neuzrála a bylo „moc brzo”, páníček psa nechtěl hned, že si napřed Feri musí zvyknout… a tak jsme si zvykali všichni. Primárně na život s jedním psem, jednodušší a taky levnější.

Feri

Vývoj událostí v posledních měsících, potažmo i letech dospěl k rozhodnutí, že pokud v mým životě bude další pes, už nechci štěně. Už chci jen staršího psa z útulku, kterej nebude vyžadovat tolik chození a aktivit, bude rád, že je v teple domova. Pro mě totiž bylo hrozně nekomfortní pořád hlídat, jestli ve vlaku či busu není pes, jestli v hospodě mají psa na vodítku, jestli v lese neběhá pes bez majitele… Vzhledem k vysoké reaktivitě Ferinky a labilitě její povahy jsem už párkrát skončila s prokousnutou končetinou, protože sem si nevšimla, že k ní zezadu běží pes, a ona se po něm ohnala a ejhle, moje noha v cestě a jiné veselé příhody. Vlastně jsem s ní ven jezdila ráda, ale cizí psi byli vždy zdroj stresu nejen pro mě. A pokud si pořídím štěňátko lapinky, tak jedině až bude Feri taky za duhou, protože spokojenýmu jedináčkovi dostávajícímu se do let už by divoké štěně nemuselo udělat takovou radost jako mně. A jezdit ven s reaktivkou a divokým štěnětem… bez auta závislá na tom, zda mě řidič s dvěma psy vezme… Pokud Ferince pořídíme parťáka, tak psa, který spokojeně prochrápe víkend a nebude mít Feri za zlé, že 30 kiláků má v kalendáři na sobotu jen ona.

V útulku v Jihlavě se objevil pejsek. Vlčí špic Fido po zemřelém majiteli. Myslím, že měl tenkrát asi 5 let, byl spíš submisivnější a lekavější, se starým pánem toho moc nenachodil. Jihlavský útulek mě nadchl péčí o psy a znalostí jejich povah, trocha jiná liga než Polná, kde jsme si brali Vokouna. Nebyl problém si psa půjčit a vyrazit na procházku. Feri psa vcelku ignorovala, takže procházka to byla příjemná, ale pak jsme psa vrátili a jeli za příbuznými. Manžel neměl jistotu, a když se konečně rozhoupal, pejsek už spal v cizí postýlce.

Pak se objevil další vlčí špic ze Třebíčska. Pes měl zhruba 4 roky a paní ho dávala pryč z důvodů změn lidí v domácnosti a nový člen nějak psa nemusel. Manžel s paní dlouze telefonicky hovořil, poté jí darování psa, který dělal radost celé rodině, rozmluvil, a když jsme jeli na dovolenou do jižních Čech a tedy třebíčskem, domluvil alespoň návštěvu a podívání na psa. Pes to byl hezký a hodný, s Feri se trochu zlobili na zahradě, ale evidentní agrese z její strany nebyla. Na návštěvu přišla i sestra paní s manželem podívat se na toho zachránce jejich oblíbence, kterého měly rády i jejich děti. Nakonec všechno dobře dopadlo, a když jsme rozptýlili poslední obavy, například co se psem, pokud by chtěli jet k moři, a my nabídli možnost letního bytu, setkání skončilo velice hezky a všichni vlastně byli moc rádi, že neexistuje reálný důvod, proč psa dát pryč.

Nesouvislá odbočka číslo 3: Útulkáč.

Feri někdy kolem roku 2018 začala mít problémy s dýcháním, jehož příčinnou bylo od mala přítomné měkké patro, které ale začalo psa viditelně omezovat až ve vyšším věku. V roce 2018 slavila Feri 9 let a to je vlastně předěl psího důchodce, takže nebyl problém jí přizpůsobit režim tak, aby mohla jen ležet v posteli, být drbkaná na bříšku a celý dny mít přes léto veget a studenou podlahu. Ven a na výlety tak chodila hlavně mimo sezónu. Ale ono se na výlety mnohem líp chodí v létě, a tak se z aktivního psího parťáka stal prostě psí domabél a já začala jezdit ven primárně bez psa. A ono to vlastně nebylo špatný. Ono to bylo super a osvobozující, mohla jsem jít v zimě promrzlá do hospody na polívku, nestresovat, jestli mě poslední spoj z kotěhůlek vezme se špinavým mokrým psem, nebdít hodiny ve vlaku, jestli do vlaku nenastoupí někdo se psem a nepůjde kolem nás… Moje rozhodnutí nepořizovat si štěně dospělo do fáze, že už prostě nikdy nechci štěně. Divoké hravé štěně s potřebou pohybu takovou, jaké jsem odvykla. Možnost při týdenním vandru ve fakt příšerných bouřkách, který lámou stromy a odhazujou auta, rychle na bookingu online za 20 minut mít ubytko a na blesky se dívat z okna a ne se klepat pod celtou v lese se psem, kterej je v hysteráku, protože z postele ta bouřka vypadá jinak… Můj názor, že útulkáč, kterej se buď nikdy nepodívá mimo kotec, nebo si zlepší život tím, že bude mít postel a vycházky byť bez velkých výletů, se tak definitivně upevňuje.

A tak jsme si spokojeně vegetili až do roku 2021. Za 4 roky s jedním psem si člověk navykne na tu pohodu, míň starostí… prostě jeden pes je dostatečnej a víc jich potřeba není. Když mi pak na jaře 2021 pokousal Feri na zádech volně ložený vlčák, a měla to škaredý a dlouho se to hojilo, byla jsem ráda, že poslední roky s blbým dýcháním nechodíme od jara do podzimu ven, kde je na ni moc vedro a neudýchá to a že vlastně nemusím tolik čelit nezodpovědným majitelům prostě jen proto, že už je z Feri totální domácí povaleč, co ven chodí jen mimo léto. Otázka druhého psa vlastně ani nevisela ve vzduchu. Už několik let bylo jasný, že u nás dva psi prostě nebudou.

Na chvíli se v létě 2021 na bazoši objevil krásný kříženec špice, jehož paní musela do nemocnice bez šance na návrat… Na internetu byly fotky, jak ho drbou na bříšku a jak leží smotanej na gauči. Ukazuju ho muži, prostě jen jako že je hezkej, protože sleduju špice v nouzi na FB a vím o zajímavých psech, ale my už psa prostě neřešíme a nechceme. A jemu se pes líbí. Komentuje to slovy „už umí ležet na gauči a umí ukazovat bříško”, takže už umí všechno, co potřebujeme. Byla jsem docela v šoku, když manžel na psa zavolal s tím, že se zeptáme. Pes už byl udaný, ale po několika letech tak na stole ležela otevřená otázka. Chceme teda psa?

A pak v září 2021 přišel čas řešit na říjen dovolenou, na naši oblíbenou chalupu, kam už jezdíme roky. A paní, že má plno… přeplánovali jsme dovču na listopad a ejhle, až odjedou poslední hosté, chalupa se začne rekonstruovat. Co teď… taková podpásovka, to nás zaskočilo, navíc listopad není typickej měsíc pro dovolenky. Mrkla sem na internet a našla jiné ubytování, kam mohl pes a mělo oplocenou zahrádku. A ono by to i v tom listopadu ještě šlo! Všechno jsme domluvili a…

... objevil se pes. Paní z vážných důvodů potřebovala umístit vlčího špice s PP (3 roky) a velkého bílého špice s PP (5 let), klidně samostatně. Pár telefonických hovorů a sondování u manžela. Na psa se netvářil. Zeptala jsem se na ubytování, jestli můžeme přijet se dvěma psy a majitel svolil, z cestovky, která zprostředkovává pronájmy, mi obratem jako odpověď přišla i nová faktura. Tak jsem ji zaplatila.

A protože Murphyho zákony fungují skvěle, zaplacená dovolená za dva psy znamená, že jsme se do jižních Čech na velkého bílého špice nejeli ani podívat. Mladí papíráci z rodiny, ty si vždycky někdo vezme. A my vnímali velké ALE. Nebyl to správný pes, byl moc mladý.

Nesouvislá odbočka číslo 4: Starý pes.

Dohodli jsme se s manželem během anabáze s velkým bílým špicem, že pokud náhodou druhý pes, musí to být starší pes, protože Feri je hodně citlivá a spolehlivě pozná vandro batoh či outdoorový kalhoty a domáhá se vodítka a chce mi dělat společnost. Že by psa, co chodí místo ní na vandry, úplně neustála. Přece jen jí bude za dva měsíce 12 let… A to jí nemůžeme udělat. Jedináček může být doma v posteli, když není na vandru. Ale Feri nemůže být doma, když je na vandru vetřelec. To nejde. A mladej pes má prostě jiný nároky. Jak je splnit a neudělat paní domácí zle? Starej pes by to řešil. Ale páníček řekl, že žádnýho starocha, co brzo umře, nechce. Že jedině mladýho. A mladej k Feri prostě nepřicházel v úvahu.

A tak jsme otázku druhého psa zavřeli.

Na měsíc.

Píše se 13. říjen 2021 a moje špicí známá v majetku lapinkoiry dává na fóru zprávu o psovi, co si prožil svoje a nachází se v záchytných kotcích.

1) lapinkoira

2) Charlie

3) v útulku

4) 9 let

Inzerát na Charlieho

Nemůžu se ani soustředit na práci, volám do útulku, zpracovávám manžela, zjišťuju od lidí od lapinkoir…

Pes asi žil dlouho ve stodole, protože majitelku zastihla smutná a těžká situace a prostě někdy se to zvrtne, a než to člověku dojde, škody jsou napáchány. Putoval do nového domova, kde zavřený v kleci schovaný před šikanou dalších psů trávil čas, než se ho někomu zželelo a umístil ho dočasně do venkovního kotce, než nalezne trvalejší řešení. A tak se Charlie ocitl v kotcích Javornických čumáčků, kde podstoupil veterinární ošetření i kastraci. Je bázlivý, psy neřeší. Otázka náročnosti pohybu paní z útulku zaskočí. Prý si ho v neděli půjčují místní na procházku, jinak je v kotci. Od paní, co vidí do chovu lapinek v Čechách a které se telefonicky dotazuju a na rovinu jí říkám, že pes by nebyl denně na dlouhých procházkách, mám pro změnu informaci, že pes možná na procházce ani nikdy nebyl a možná nezná ani vodítko.

Můj manžel pracuje většinou o víkendech, ale 16. 10. měl volno a chtěl mě odvézt za Olomouc, ať se nemusím složitě kodrcat vlaky… Olomouc je od nás přece na půl cesty do Javorníku! Na Charlieho se jet podívat váhal, ale jakmile jsem mu přetlumočila všechny zjištěné informace, jeho zájem okamžitě opadl.

Nechápu, jak se to stalo, ale v sobotu 16. 10. jsme se na Charlieho jeli podívat. Asi muž spoléhal na to, že mám v hlavě i mozek a že když sem řekla „aspoň podívat”, neznamená to druhej hladovej krk doma.

Plán byl takový: pokud venku budou s naší hysterickou labilkou nesnášející psy v pohodě, zkusíme ho dát do auta, a pokud by se nám líbil, tak uvidíme.

Seznamování

Charlie a Feri

Feris Zimní sen & Elliot „Charlie” Od Křemílka spolu ladí

Feri a Charlie byli tolerující se dvojka od první vteřiny. Tak zkusíme test s autem. Tady se hned ukázal zádrhel. Charlie do auta nechtěl, vzít do náruče se nedal, uhýbal, chňapal. Prostě bázlivý pes. Nechtěl se nechat ani moc pohladit a poskakoval kolem, jen na paní z útulku už byl evidentně zvyklý a reagoval na ni hezky.

Nakonec Charlie neochotně nastoupil bočními dveřmi a párkrát se prošel do auta, z auta, do auta, z auta. Naložili jsme je oba do kufru, odjeli 5 minut daleko, vyvenčili je a naložili zpátky do kufru pro návrat k útulku.

Charlie

U útulku Charlie, roztomilej bázlivej medvídek, odmítl vystoupit. Pak zavrčel, když se sáhlo na vodítko. V tu chvíli jsem si rozhodně nebyla jistá, co si mám myslet. Vrčící pes v autě, který odmítá vystoupit? Na to asi nemám… Na paní z útulku taky nezareagoval zrovna ukázkově, byla zaskočená, že Charlie vrčí, prý to nikdy neudělal. Co teď?

Vrátit psa bez újmy minimálně na psí duši aktuálně nešlo. Byl v autě a nechtěl ven. Podepsat ale adopční papíry psovi, který vrčí na manžela? Do toho se mi upřímně dvakrát nechtělo. Neměli jsme tedy jinou možnost, než to prostě zkusit. Prostě si ho půjčit a odvézt domů:)

Doma vystoupil z auta jakoby nic, že to je přece nejpřirozenější věc na světě, a nechal si od paní domácí, nesnášenlivé vrčounky na ostatní psy, ukázat bez mrknutí oka celé její království. Ona ho v něm krásně uvítala, s odměřeným pohledem ověřila, že se nesouká na postel, a souhlasila, že na podlaze může zůstat.

Charlie

Dnes – píšu to po týdnu – 24. 10. 2021, je Charlie ještě pořád na výletě a pomalu a zodpovědně pracujeme na tom, aby si celá domácnost navykla na nový režim a Charlie se už nikdy nemusel vrátit do útulku.

Charlie nemá rád úzké prostory, vrčí na Feri, ale ta to jako nejhodnější paní domu přechází bez povšimnutí. Jinak je Charlie lekavý, ale zvědavý pejsek a navyká si na režim života v bytě, že po snídani a večeři se chodí venčit mimo obytné prostory, že granule nemusí vdechovat a zvracet, když je vedle další pes, že ruce na hlazení jsou vždycky dvě, nachystaný pro dva pejsky. Že i v kufru se dá jezdit ve dvou. My si zase navykáme na jeho signály, aby nemusel kálet a čůrat po podlaze, že jeho vrčení na vrznutí dveří není adresované mně ani páníčkovi. Nechá se hladit hřebenem po srsti a podařilo se ostříhat pár dredů kolem obojku. Jinak neposedí, je to pytel blech, ale věřím, že postupem času se naučí česat, opečovávat srst i na zbytku těla (dredy má hlavně na břiše, nohou a za ušima), že se naučí základní dovednosti pohodlného žití v bytě a uvidíme, co dál.

Feri a Charlie

Aktuálně naše dvojka vlčí špička Feris Zimní sen (2009) & Elliot „Charlie” Od Křemílka (2012) vypadají jako dva psi, co se narodili pro společný život pod jednou střechou :)

Foto: Mawenzi a její archiv. Klikněte do kteréhokoli obrázku v textu a podívejte se do potěšující fotogalerie!

Osobní stránky autorky: www.mawenzi.cz