PSI: Kess (4)

Předchozí díl najdete zde na tomto odkazu.

Je to čtvrt roku, co žijeme společně s tou neučesatelnou čubičkou Kess. Dřív jsme měli strakáče, naše Bony byla český strakatý pes, teď holt máme STŘAPÁČE. Nemám ráda otázku Co je to vlastně za rasu? No ledacos, někdo v tom vidí irského teriéra, někdo dokonce kus briarda a někdo ji považuje za border teriéra. Víte co – je to fuk. Je to moc milej pejsek a nás má ráda. My ji taky.

Kess, po čtvrtroce v novém domově

Musím přiznat, že trošku přibrala, protože její bystrá hlavička umí vyhodnotit zvuky domácnosti a neomylně se přitře k nohám, když by se mohlo něco podávat. Etuda „malej ubohej hladovej pejsek“, to umí. Skočit návštěvě na klín, vrazit hlavou do šálku kávy (sousedovi Zdeňkovi polila takhle čistou košili před cestou domů) anebo vyrazit z ruky zbytek koláče, to jí jde moc dobře.

A začala s námi mluvit! Manžel chtěl dohrabat zahradu, dokud bylo sluníčko, ještě mu zbývalo pár koleček, jenže Střapáč chtěla jít TEĎ. Tak kolem něj poskakovala, běhala k vrátkům a zpět a mrmlala a kníkala, že na odpolední procházku se chodí teď. Tak holt vyrazili, co jiného. A nebylo to tak, že by se neuměla vyčůrat na zahradě, to ne. V noci, nebo když prší, tak to ani k vrátkům nedojdeme.

Naučila jsem ji hroznou věc: na otázku Fakt bys chtěla – moc bys chtěla? se naučila štěknout. Znáte to, máte v ruce misku s krmením a ptáte se psa, jestli si dá, takové to tázavé kývnutí hlavou. No tak Kess velmi hlasitě sdělí svůj názor. Na tak mrňavého psíka má pozoruhodně hlasitý projev. A dokonce si občas něco hudrá ze spaní, to je fakt legrační.

Divím se, co ten její mozek velikosti malého slepičího vajíčka chápe – musíme si dávat pozor na to, co po ní chceme. Manžel vyrazil se sousedkou na nákupy, a když ji přivezl k ní domů, dali se ještě do řeči; čubička si to tam pročuchávala, a pak manžel povídá pejskovi: Tak ´dem domů. Jó to byla chyba – Kessina vyrazila zadem ze dvora a doběhla k zadním vrátkům naší zahrady. Tak za ní musel dojít, přivolat ji a vydat správný povel: Jdeme do auta.

Kess s páníkem

Její vztah k autu je – odpusťte to slovo – ambivalentní. Když se někam jede, je to príma, bude akce a to naše Kess ráda. Ale někdy se po nástupu do auta začne klepat jak osika, přehozená deka přes psa nepomůže. Jindy, třeba když si přivoláme páníčka na konci výletu, aby si pro nás přijel, tak se vrhne do auta jako blesk a je to v klidu.

A fakt je drzá. Loudila mi u snídaně a já nechtěla dát, tak jsem ji poslal na místo. To znamená – tedy já se domnívám, že to znamená – buď deka pod kamny nebo pelíšek. A ta drzá holka se jen tak točila dokolečka před pelíškem, nechtělo se jí tam, a nakonec hupla na gauč, kde taky přes den může spát. Fakt pořádná drzost.

A nespí v posteli! Kristíno, nespí v posteli. Má své plyšové pelíšky, má je ráda, a do postele skočí, až když se začneme po ránu vrtět. To jsem si tak odskočila z horní ložnice dolů do koupelny a pak jsem se vrátila nahoru a chtěla se přitulit k manželovi na rameno. Nešlo to, bylo obsazeno. Na zádech se tam rozvalovala Kessina a nějak nechápala, proč do ní šťouchám a proč ji tahám za packy. No vyhodila jsem ji, jistě. Ale teď mi došlo, že ani nevím, jestli to páníček tak chtěl…

P. S., které došlo po uzávěrce:

Kess se stala opravdu domácí paní, jak žije s manželem na chalupě a já za nimi jen dojíždím… Ale oni se budou muset na zimu vrátit do bytu (doufám) a ona si zas bude muset zvykat na nové psy a nové vycházky, a to jí škodolibě přeju, protože už začíná zkoušet standardizaci vycházek: když ráno, tak jdeme TUDY. Když dopoledne, jde se TUDY. Odpoledne se chodí TUDY. Já to pletu, a ona stojí na rozcestí tím SVÝM správným směrem a tváří se, že nechápe, když chci jinam… Je to možné? Po čtvrtroce pobytu? Takhle se aklimatizovat?

A trošku přibrala, nutno přiznat, ale jistě to nebudou jen špeky, jistě to bude i zimní srst, co jí tam nadouvá bůčky.

Škoda, že jsem si nemohla zdokumentovat jednu legrační historku: byly jsme na návštěvě u jednoho známého, bohatý pán, pěkné nové dřevěné židle s tlustými polštáři – leč opěradlo těch židlokřesel má vzadu díru. No a milá Kess si – naprosto suverénně v úplně cizím prostředí – vyskočila na židli u stolu, vzala to s rozběhem, načež plynule pokračovala na tom tlustém polštáři skrz tu židli až na zem. No snažili jsme se jí nesmát, ale nešlo to. Já se smála ještě hodinu potom.

Foto: přátelé Kessinky