Jak se to stalo? Nechceme to zakřiknout. Ale je to supr!

A asi milijoun dalších věcí bych mohla k tomuhle tématu ještě napsat do nadpisu článku, primárně určenýho pro Zvířetník.

Protože mi Lika, když jsem jí posílala článek o humáčích a bufetu, v odpověď napsala:

„Když už tě mám na drátě – nákukem jsem zaznamenala, že Docentka Talířová se významně vylepšila – mohla bys mě prosím nasměrovat na článek, který to tak nějak popisuje? To by stálo za uveřejnění, taková událost!“ (Jeden z předchozích článků o Talince např. na tomto odkazu.)

A má pravdu. Jenže. Já vlastně úplně přesně nevím, co se stalo. Vím, kdy se to stalo. A z legrace jsme si s Brtnikem říkal, že se Tali bojí, abychom ji taky nezahrabali do jámy. Jako Bubinku, která 11. června 2024, přesně na den dva roky poté, co k nám přišla, vydechla naposledy (ale u Petry K. se jí žilo náramně, např. článek zde). Tali, na rozdíl od Rumíčka, který už tuhle zkušenost měl, to nezažila. A jak je to pometlo obecný, tak na tohle je vnímavá. Bylo vidět, že to s ní hlo. Že vnímá tu situaci. Chovala se úplně jinak, než je člověk u ní zvyklý. S tichou vážností. A taky s pochopením pro to, že mám smutek na duši. Zatímco dřív to měla tak, že když byl člověk zdrchanej, využila toho, tak tentokrát naopak. Když jsem je vzala oba ven, aby se mohli uvolnit, a Tali stála opodál s plyšákem v hubě a viděla mě, že bulím, přišla sama za mnou a byla moc miloučká. K neuvěření u ní, že jo? Ale bylo to tak.

Už když jsme kopali hrob pro Bubinku, nelítal kolem žádnej flekatej drak, co dělá krávoviny nebo „škodí“ . Ne, dokonce si lehla a jen koukala. Pochopitelně, že nešlo o to, že by věděla, proč a co kopeme. Ale vnímala, co se stalo a taky naše rozpoložení. A když pak Brtnik nesl Bubinku v náručí, tak od dveří, až k tomu hrobečku, celou dobu šla s ním a měla svůj čumáček u Bubinčina čumáčku. Hm, trošku se mi mlží, brýle, promiňte.

No a... když jsme Bubinku uložili a já ji pak zahazovala hlínou, tak prostě bylo vidět, že jí to v hlavě její dutý tuze moc šrotuje. Ležela zas a pozorovala to. A co přišlo potom, to mě opravdu a bez nadsázky rozsekalo. Večer za mnou furt doma chodila, s plyšákem v kušně. A tak jsem si říkala, že asi potřebuje jít ven. Tohle často bývá takový jejich signál. Ano, potřebovala jít ven, ale jinak, než jsem si myslela. Je to tak silný, že se mi tomu nechce nějak věřit.

Tali vyšla ven, popošla a zůstala stát. Pobízela jsem ji, ať se teda jde vyčůrat, ale ona si vyžádala můj doprovod. Šla jsem tedy pak, když byla neodbytná, s ní a ona mě dovedla k Bubinčinu hrobu. A tam delší dobu stála, jen tak, prostě jen tak, dost dlouho a posléze pročuchala centimetr po centimetru celý ten hrob, včetně kamene a věnečku z vrbovýho proutí, který jsem na kámen pověsila.

Cupovalo mi to útroby na kousky, ale bylo to moc hezký. Stejně jako to, že pak několik dní za sebou její každá cesta z domu vedla nejdřív tam. K hrobečku Bubinky. Páník si toho nevšiml, ale já ano. Hlavně ráno tam šla vždycky a pak večer. Přišla tam, chvilku tam byla a pak už se věnovala svýmu – tedy šla hopikat k brance, že se teda jde ven.

No a to prostě byl ten moment, kdy se s Tali stala ta proměna. Kdy dospěla. Ne, že by to nebylo pořád to starý pometlo, ale... něco se prostě událo a já mám najednou doma takovou pejskovou, na kterou jsem celých těch osm let čekala. Moc to hřeje u srdce. Ani popsat se to asi nedá, ale vy, co nás znáte, tak tušíte, víte.

Žiju teď svůj ohaří život, kdy jdu se svými psy, a je to prostě skvělý, užíváme si tý vzájemnosti, baví nás dělat něco společně a nebo jen tak spolu být. Já nemusím volat Tali, Tazzzynooo! Povětšinu času mám totiž Talinku. Na kterou můžu volat tiše. A která je ráda, že je na ni voláno!

To víte, že ne pořád, že jsou situace, kdy se musím zdůraznit, ale je to prostě jiný. Popsat to, co se stalo, přesně neumím. Ale vnímám, že ona vnímá, že chce vnímat, že ji to těší, že je jí dobře na duši. A to je zase naopak moc hřejivej pocit pro mojí duši. Mám prostě dva opravdový ohaře. A byla to nejspíš Bubinka, kdo to zařídil. Dárek pro mě, který mi tu nechala. Jsem jí za to vděčná. Protože teď… jsem bohatá! :-)

Osobní stránky autorky: Odkaz