PSI: Na Trixie místo mluvení tleskáme a blikáme

To proto, že je téměř hluchá. Zatím nepíšu úplně hluchá, protože když silně zatleskáme, zareaguje a otočí se.

Trixie bylo v březnu dvanáct let a vzhledem k tomu, že už deset let užívá prednison, drží se skvěle. Prednison byla jediná léčba, která zabrala na její šílené vyrážky, kterými trpěla zřejmě od narození, a my už vyčerpali všechny ostatní možnosti léčby. Tenkrát se nás drvet zeptal, zda budeme raději mít psa „na prášcích“, které mu možná o rok či dva zkrátí život, ale nebude trpět svědivou vyrážkou, nebo opak. Jasně že jsme odsouhlasili prášek, který až zázračně rychle zabral.

Trixie už hodně zešedivěla

Dávku jsme během let postupně snižovali z jednoho denně na současnou polovinu každý druhý den. Zcela vysadit ho nelze, během dvou, tří dnů má Trixie červené pupínky na břiše a začne se drbat. Zatímco my si její věk bolestně uvědomujeme, Trixie, která počítat neumí, je stále veselá a o tom, jak stárne, určitě nepřemýšlí. Když ji vidíme se s viditelnou rozkoší žížalit na trávníku, je to nesmírně hřejivý pocit.

Trixie si lebedí při zahradních pracích

Stáří se na ní samozřejmě projevuje a hluchota je jen jedním z příznaků. Nejprve během asi dvou posledních let hodně zešedivěla. Fenka Sadie byla skvostně bílá a zůstala tak až do konce života. Trixie byla v mládí černá, teď má nohy a břicho opravdu šedivé a černá barva na temeni hlavy také vybledla do šeda. Trixie nikdy neměla ladnou chůzi, důsledek nějak špatně formovaných zadních kyčlí. Přesto uměla pelášit, jen neměla dlouhou výdrž. Teď, když leží, chvilku jí trvá, než se zvedne na všechny čtyři, někdy i krátce vrávorá. Naštěstí, jakmile se rozhýbe, s chůzí zatím nemá problém.

Délky procházek si teď určuje sama. Jezdíme tam, kde nejsou auta, protože naše povely neslyší. Ale můžeme ji pustit na volno a ona svým tempem chodí, kam a jak dlouho se sama rozhodne. Někdy se chce jen povozit a z auta odmítne vyskočit. Jindy naopak vyběhne jak mladice a délkou procházky nás překvapí. Do auta už nevyskočí, ale naučila se používat rampu, kterou manžel původně udělal pro Sadie. Přední sedadlo je teď výhradně její, upravené na lehátko, takže Trixie si může najít pozici, která jí pro jízdu nejlépe vyhovuje. Snažíme se parkovat tak, aby úhel rampy byl co nejvíc povlovný k výstupu a nástupu (co nejrovnější z auta). V naší garáži je úhel moc příkrý a musím Trixie na rampě při nástupu nadzvednout zadek a do auta ji popostrčit.

Rampa pro vystupování

Toho, že Trixie čím dál hůře slyší, jsme si nevšimli hned, protože umí být velmi paličatá. Nejprve jsme mysleli, že volání ignoruje záměrně, protože na opakovaný a zvýšený hlas už reagovala. Postupně nám samozřejmě došlo, že opravdu nedoslýchá. Ona ale nevypadá, že to považuje za velký handicap.

Ztráta sluchu byl hlavní důvod, proč jsme ji už loni na noc trvale přestěhovali z její garáže na naši verandu. Dříve, když v noci cítila před domem vačici, pásovce či jiného návštěvníka, začala hlasitě štěkat. Tehdy stačilo, abych na ni od nás zavolala a ona většinou přestala. Nebo – a to bylo častější – jsem ji rovnou převedla k nám, abychom se vyspali nejen my, ale i naši sousedi. Teď by už moje hulákání do noci neslyšela a na takovou dálku zřejmě ani tleskání ne. Na verandě spí ráda, má tam plátěnou boudu s dekou i před ní a otevřené dveře na zahradu. Jen výjimečně krátce štěká, většinou jen tak do vzduchu „na hvězdy a měsíc“. Když přeci jen štěkot trvá déle, stačí zablikat venkovním osvětlením zahrady – krátce rozsvítit a zhasnout (třeba i dvakrát za sebou). Trixie kupodivu tomuhle světelnému signálu okamžitě porozuměla. Ztichne a často se dokonce vrátí na verandu.

Dříve také před večerním příchodem do našeho domu znala povel se nejprve vyčůrat. Teď musím čekat, až si to odbyde sama, což někdy zkouší moji trpělivost. Protože jde raději pročmuchat celou zahradu a já tam jen stojím a pozoruji hvězdičky. Občas se Trixie najednou uprostřed trávníku zastaví a vypadá zmatená, jakoby na moment zapomněla, kde vlastně je. Náhodou jsem nedávno četla, že právě tohle večerní bloumání, zmatení, koukání do prázdna nebo pocit strachu je „nemoc“ s názvem kognitivní dysfunkce u psů (CCD). Postihuje 28 % psů ve věku 11-12 let a 68 % psů ve věku 15-16 let. Tak za ní dojdu, zlehka ji natočím správným směrem a popostrčím k domu.

Nevím, jestli to má co společného s jejím stárnutím, ale Trixie oproti dřívějšku teď venku mnohem raději lehá na holé, studené zemi. Na své zahradě má otevřenou garáž se vším komfortem, venku dvě palety s koberečky, dřevěnou boudu s vysoce nastlanou slámou a pod větvemi cedrů vrstvu borového jehličí, kde je i ve vedru chladivý stín. Ale ona si jehličí odhrne a leží na holé hlíně, která hlavně po dešti zůstává pod stromy vlhká. V parných letních měsících bych to chápala, ale ona tam leží i teď, kdy hlína už opravdu studí. Když jí holé místo překryji jehličím, odhrabe si jiné.

Ležení na chladné hlíně si nedá vymluvit

Stejné je tomu u nás. Nejraději si jde lehnout na holou zem ve stinném rohu zahrady, kde má svůj dolík, který pravidelně hrabáním čechrá na čerstvou vlhkost. A zase nechce, abych jí místo něčím vystýlala. Nevidím to vůbec ráda. Jednak pohled na Trixie ležící jen tak na tvrdé zemi působí dost tristně, jako prašivý, opuštěný pes. Ale hlavně jí musí prochladnout tělo a mně se vždy zdá, že právě ze studené země mnohem hůře vstává. Ale bránit jí v tom proti její vůli nechci. Naštěstí v noci a samozřejmě v dešti a zimě spí ve své plátěné boudě, v horkých nocích na dece před ní, nebo si se jde lehnout před verandu.

Trixie je stále veselý a spokojený pes

Trixie už naše hlasy bohužel neslyší, ale stále se ještě otočí na silné zatleskání, které je teď hlavním způsobem, jak upoutat její pozornost. Jinak rukama naznačujeme povely „pojď, sedni, stůj“ a hlavně před ní děláme přehnaně úsměvné grimasy a mohutně se s ní muchláme, aby věděla, že ji máme stále velmi rádi. Její vrtění ocasem a občasné líznutí je nám odpovědí, že rozumí.

Jaké jsou vaše zkušenosti se stárnoucím a nedoslýchavým psem?

Foto: Marička Crossette. Další obrázky najdete přímo zde na Rajčeti.