10.12.2019 | Svátek má Julie


Zobrazit příspěvky: Všechny podle vláken Všechny podle času
V. Verenková 17.11.2019 17:23

Marička,je mi to strašne ľúto.Ste s manželom obdivuhodní ľudia.

M. Crossette 15.11.2019 19:17

Mil, hodné Zvířetnice! Mockrát vám všem upřímně děkuji za všechna doejmná slova útěchy. Napsala jsem o tom proto, že vím, že jste všechny milovnice (milovníci) zvířat, samy jste si tohle prožily (i víckrát). Nikdo z vás tu nad smrtí domácího miláčka neuvažuje tím nezvířecím "ale vždyť to byl už přeci starý pes(kočka)..". Napsala jsem to, právě pro vaše pochopení a s vědomím, že "sdílení bolest..." .Přestože jsem vše četla skrz, byly třeba, uvolňují bolestný tlak na srdci a v hlavě. V době, kdy jsem si ve středu večer musela připustit, že T. nám zřejmě umírá a pak ten raní průběh konce, byla jsem (vlastně oba jsme byli) ve stavu, kterému se angl. říká "in state of denial". Moment odmítání reality, kterou mozek a city odmítly přijmout. Člověk je pak kupodivu schopný jednat , klidně, racionálně, téměř bez emocí. Ta hráz se v nás protrhla až když už T. ležela v garáži bez hnutí a hlavně při jejím pozdějším naložení do auta na poslední jízdu (ne procházku) k odvozu na kremaci. Vše se seběhlo tak nečekaně rychle.. Trixie jsme odp. z procházky vrátili na její zahradu zcela (na pohled) spokojenou, v pořádku. A někdy mezi tou pátou a osmou hodinou tělo a orgány roztočily spirálu odcházení. Laura na veterině dokonce myslela, že T. mohlo selhat srdce (ještě než jsem odjížděla do Phy, ji očkovala a chválila její celkový vzhled). Jenže to by T. neměla ten normální pravidelný dech, který jsem celý večer pod rukou cítila. Kdyby byla vystoupila při procházce z auta, byla možnost, že venku něco sežrala. Nebo být stále horko, mohl jí (v parku nebo na zahradě) uštknout had. Nic z toho nepřipadalo v úvahu a T. nejevila žádné viditelné příznaky (chování) "cizím zaviněním".

M. Crossette 15.11.2019 19:24

Prostě ji dostihlo stáří, mnohem dříve a mnohem rychleji než jsme doufali. Ale, že to jednou přijít musí bylo nevyhnutelné a tak sčítáme za co jsme Trixie jejím "domácím odchodem"vděční. Nejvíce za možnost být u ní, když dodýchala rychle, v klidu mezi námi na dece. Ušetřila nám i sobě neyhnutelný stres a bolest, kterých jsme se předem děsili (ale museli bychom zvládnout) kdyby konec byl jiný.

Jsme smrtí Trixie oba na čas vykolejení . Manžel šel ráno cvičit do vedlejší garáže a skoro automaticky chtěl vzít misku s granulemi pro T. Já zase po nasypání semen veverkám zjistila, že už není třeba obcházet zahradu, abych označila Triciny zanechané noční hromádky. S Trixie jsme měli roky zaběhlou rutinou. Jejím zrušením si ale polepšily kočky. Mohou teď běhat po domě i venku od rána do večera jak se jim zachce, už není netřeba zavírat je 2x denně do ložnice, protože v domě je pes. :-)

Z. Hanča 15.11.2019 18:43

Maričko, ta zpráva mě zasáhla opravdu jak blesk z čistého nebe, poté, co jsem si včera se zpožděním přečetla tvůj článek o stárnutí Trixie a říkala si - ano, zešedivěla, holka jedna, ale pořád se drží! A to už byla Trixie vlastně za Duhou. Je mi to tak strašně líto! Já jsem měla možnost si ji pohladit a smát se tomu, jak zápasila s koníkem a dát jí vylízat zmrzlinu ze šálku, a tak mi teď tečou slzy. Byla tak hodná, přátelská, moc príma pes! Vím, že vám oběma bude hrozně chybět, a objímám vás. To, že Trixie odešla tak náhle, znamená, že si života užívala do poslední chvilky, že se netrápila bolestmi, a to vůbec není samozřejmé. Jen kdyby to přišlo až někdy později, viď?

M. Crossette 15.11.2019 19:27

Ano Hančo, ty a tvůj milý syn jste jediný "Zvířetníci" kteří jste Trixie osobně poznali. Jsem ráda, že zanechala dobrý dojem a vzpomínku V

A. Zemanová 15.11.2019 18:32

Milá Maričko, je mi to tak líto! Trixie se u vás měla jako v ráji a i když byl její odchod velice náhlý, tak byl podle všeho pozvolný a bezbolestný a vy jste byli u ní. Objímám Tě.

L. Bláža 15.11.2019 15:30

Maričko, je mi to moc líto! ;-(

Z. Mawe 15.11.2019 12:17

Maricko, je mi to moc lito s trixie... k clanku jsem se nedostala driv, i kdyz jsem ho zahlidla a tesila jsem se na tve vzdy krasne povidani, az na nej budu mit vic casu...

trixie se u vas mela krasne, a je dobre, ze se netrapila, nekdy je to takto lepsi, i kdyz nemame cas se pripravit :(

posilam aspon takto pohlazeni po dusi... s bolesti cloveka nikdo nepomuze, ta se musi odbolet casem...

E. Šusová 15.11.2019 10:31

Maričko, to co čtu mě bolí skoro stejně jako Tebe. Znali jsme tu Trixie díky Tobě tak dobře, jako kdyby byla skorem naše. A všichni tu bolest známe. Mám mokrý oči a vím, že Ty je máš mokrý mnohonásobně víc. Je to bolestivá daň za všechnu tu lásku, co jsme od nic dostali. Jsem moc ráda, že jste se Trixie kdysi pradávno ujali a udělali jí krásnej domov plný lásky a to až do úplně posledního momentu. Byla s vámi, věděla, že ji milujete a to je to nejdůležitější. Odešla vlastně tak, jak by měl odejít každý pejsek - žila v pohodě do poslední chvíle a když přišel její čas, přeběhla nenásilně po Duhovým mostě a ve vaší přítomnosti. To je malý zázrak. Moc hladím po duši, moc. Aspoň takhle na dálku.V

L. Jakovljevičová 15.11.2019 10:05

Maričko, je mi to moc líto! a je mi líto i vás, když musíte snášet tu velkou bolest po ztrátě milované pejsky. Ale byla u vás šťastná a odešla v pokoji a s vědomím, že byla milovaná. Oni to ti psi vědí! Jednou jsem se ptala svého švagra, pravoslavného arcibiskupa, jestli jdou i zvířata do nebe (za duhový most). Odpověděl mi, že pokud jsem zvířátko milovala, půjde tam, kam jednou půjdu i já. Věřím tomu a mám to potvrzené i z "povolaných" úst.

E. Zvolánková 15.11.2019 9:44

Maričko, to je mi nesmírně líto. Trixie jsem sice osobně také neměla tu čest poznat, ale musela to být úžasná kamarádka. Způsob, jakým odešla "za duhový most" lze mnohým pejskům (ale i lidem) jen závidět. Netrvalo to dlouho, vlastně do posledních "chvil" s Vámi byla v pohodě, dokonce se i rozloučila. A to vše je třeba vnímat vlastně jako velké štěstí, byť teď je to samozřejmě pro Vás velmi těžké a chápu Vaši bolest a prázdnotu. V srdíčku ale budete mít Trixinku už napořád a krásné vzpomínky na ni Vám nikdo nevezme. Ona už se teď na Vás dívá odněkud, kde ji nic netrápí a jednou se zase shledáte. Já se tímto způsobem utěšovala pokaždé, když mi odcházeli mí 3 předchozí psí kamarádi, až jsem tomu nakonec začala věřit a vlastně věřím pořád. Inspirovala mě kniha Bratři lví srdce Astrid Lindgrenové, kterou jsem četla v dětství...Prostě ať už se to místo, kde se jednou všichni se svými drahými sejdou, jmenuje jakkoli, chci věřit, že něco jako "Nangiala" někde je.V Cítím s Vámi.

Z. Lika 15.11.2019 10:30

Bratři lví srdce, to je nádherná kniha, nádherná.

M. Crossette 15.11.2019 2:40

Bohužel článek má smutnou dohru. Když jsem ho psala, netušila jsem, že bude poslední, který o Trixie napíšu. Že ve středu vyjde a ve čtvrtek v raních hodinách Trixie přeběhne za Duhu. Nepřipravila nás na to, odešla zcela nečekaně .

Středa pro ní byla jako každý jiný den. Ve své garáži se pod manželovým dozorem nasnídala, později u nás vyžpila vlažný hovězí vývar. Zatímco já odpovídala na vaše komentáře, T.spokojně oddychovala v kuchyni. Na procházce nechtěla z auta, ale to nebylo nic zvláštního. Zpět u garáže seběhla z rampy a jako vždy se otočila pro sušenku. Prostě se chovala úplně normálně. Když jsem pro ní o tři hod později šla, ležela v dřevěné boudě, zabořená do sena a nedala se přemluvit, jít se mnou domů. Protože ve čtvrtek v 7 ráno měli přijet strhávat starou střechu (a přijeli), rozhodli jsme se jí už v boudě nechat spát, stejně bych jí tam musela v šest ráno převést. Donesenou večeři nechtěla, jen spala dál. Šla jsem za ní s večeří znovu kolem desáté, zda jí třeba nevytrávilo. Zase nechtěla a mě navíc zarazila její zvláštní poloha. Ležela podélně s břichem na seně (jako válec),hlavu položenou mezi předními packami směrem k zadní stěně boudy. Vlezla jsem tam k ní, Trixie mě sice krátce lízla do nosu, ale jinak dál tak divně, skoro apaticky "koukala do zdi". Při tom klidně a pravidelně oddychovala a kromě té zvláštní pozice vypadala v pořádku. Mne ale najednou přepadl starch a zlé tušení. Když jsme se chystali kolem půlnoci jít spát, zašla jsem ještě jednou za ní.

M. Crossette 15.11.2019 2:55

Manžel šel tentokrát se mnou, aby také viděl, co mě u Trixie vylekalo. Trixie se sice mezitím přetočila, a zase ležela s hlavou směrem ven z boudy. Mírně na boku, ale vypadala smutně, už mi ani ten nos neolízla ̈, nezavrtěla na nás ocasem. Poseděli jsem u ní a odcházeli s tím, že pokud ráno nebude v pořádku, pojedeme na veterinu. V šest ráno jsem šla za ní. Trixie ležela venku z boudy na hlíně a jasně v poslední fázi života, mne už snad ani nevnímala. Někam s ní jet už nemělo cenu. Běžela jsem pro manžela a společně jsme jí na složené dece přenesli do její garáže. Neseděli jsme u ní ani pět minut, když naposledy vydechla. Věděli jsme, že stárne, ale tohle tempo nás zaskočilo. Tolik jsme doufali, že s námi ještě nějaký čas bude. Jestli sama vycítila, že nadešel čas odchodu, svým středečním chováním to skvěle zamaskovala.

Jak to bolí si umíte představit. Ani Laura na veterině (když jsem to zajeli říci) nemohla uvěřit. Maličkou útěchou nám je vědomí, že žádná bolest na ní vidět nebyla, tak snad netrpěla. Odešla rychle, v klidu, ve známém prostředí. A přestože nás už asi nevnímala, doteky našich dlaní snad cítila až do poslední chvíle.

Š. Matyášová 15.11.2019 6:38

Byli jste s ní v poslední chvíli,odcházela klidná....už ji netrápí hluchota,vyrážka,nemusí brát pilulky,nebolí jí nohy a zase si za mostem z Duhy pobíhá a hledá svoje oblíbené papriky...jen tady to všechny, kdo ji měli rádi,bolí,strašně moc bolí.... objímám Vás oba...

Z. Lika 15.11.2019 8:29

Je mi to tak líto. Usměvavá Trixie, zlatíčko.

Ty náhlé konce, to je prostě šok. Posílám pohlazení.

Z. Yga 15.11.2019 8:55

Maričko - Trixie jsem znala "jen na dálku" a proto se mi zdá až neuvěřitelné, jak mne její odchod zabolel. Do poslední chvilky byla šťastná a spokojená - a jakby ne, žila v ráji s těmi nejlepšími anděli.

Je vám teď těžko, ale Trixinka odešla s noblesou, v klidu a v rodinném kruhu ... hebkou trávu pod tlapkami, zlatíčko, a plnou ošatku paprik a Mariččiných sušenek. VV

Z. Kytka 15.11.2019 9:21

Maričko ;-( V nic lepšího jste si pro ni nemohli přát. Odešla klidně ve vaší přítomnosti a ne vyděšená v kleci na veterině i když s péčí.

Bulím tady, před očima Oldu poslední den, kdy by mu už nepomohl ani svatý František. Ale byl s námi na svém pelíšku. VVV Už to bylo 16 měsíců a chybí mi furt....;-(

Z. Jenny 15.11.2019 9:23

Milá Maričko,je mi to nesmírně líto,ona měla Vás a Vy ji,navzájem tak blízcí a těšili jste se z té vzájemnosti celý Trixiin život. Díky Tobě byla Trixie tak trošku i naše. Naše ostružinová Trixie,tak jse ji v duchu a s úsměvem říkala já,když jsem o ní četla. Objímám Vás a Trixie, milá,hodná,pozdravuj za duhou ty naše. V

D. Ruščáková 15.11.2019 9:50

Maričko, chápu vaši bolest, ale pokud existuje "dobrá smrt", tak se jí Trixie dostalo - a vám vlastně také. Byla spokojená, do poslední chvíle byla doma, s vaší laskavou přítomností. Zjevně nebyla v bolestech, neochrnula, netrpěla... co víc si přát? Mnozí lidé by jí záviděli...

Moc na vás myslím, jste to vy, kdo to teď má těžké. Ona díky vám pobrala ze života to nejlepší. V

L. Bláža 15.11.2019 16:23

Maričko, to je zvláštní. Krejgovi když nebylo dobře, tak seděl třeba před dveřmi do chaty, zády do zahrady, koukal dovnitř, ale jakoby byl nepřítomen. Zajímalo by mě, co to znamená, co v nich probíhá.

E. Šusová 13.11.2019 15:22

Maričko!!VSouhlasím s Tečkou - jste potomky sv. Františka. Moc a moc a nejvíc vám za Trixie a ostatní děkuju. Je to moc milý v dnešní době, kdy se ze zvířat stává spotřební zboží, který se vyhodí, vymění.... že jsou lidé se srdcem plným lásky a duší plnou vnímání k potřebám zvířecích parťáků. Málo kdo si třeba uvědomí to, co píšeš na konci článku - že děláte přehnaná gesta a grimasy, abyste jí vynahradily ztrátu jednoho komunikačního kanálu. Kolikrát jsem přemýšlela jak to tomu zvířeti, když přijde o možnost toho, že na něj páníček vlídně mluví a byl na to zvyklý celý život, musí chybět. A kolikrát jsem lidem radila přesně to, co píšeš. O to víc doteků, úsměvů, pohlazení. Díky, díky. a........ pak si člověk může být jist, tím co píšeš:

Zatímco my si její věk bolestně uvědomujeme, Trixie, která počítat neumí, je stále veselá a o tom, jak stárne, určitě nepřemýšlí. Když ji vidíme se s viditelnou rozkoší žížalit na trávníku, je to nesmírně hřejivý pocit.

Přeju ještě hooodně a hooodně moc společných chvil

M. Crossette 13.11.2019 20:54

Děkuji moc Petro však jako je Trixie "kočičí František", tys zase psí a ne, že ne V ! Jó fotky ksichtíků, co na T. dělám, bych si za rámečky nedala ;-D Ale hlavně, že jim T. rozumí. A ráno, když vidím, že ještě na verandě spí, tak ji nejprve opatrně probudím, pak si vedle ní lehnu (kdy leží před boudou, jinak půl těla vsoukám do boudy ) a muchláme se spolu na "dobré jitro". A jí to určitě dělá stejně radost jako mě, protože vůbec nespěchá se z mého objetí vymanit a vstát, počká, až já sama vstanu.

Z. Tečka 13.11.2019 13:24

Maričko, oba máte geny Františka z Assisi. A pak že nemá potomky:-) Co člověk neudělá pro zvířátko, které má rád. Trixie vám přinášela radost, tak jí to teď bohatě oplácíte.

A vůbec, všechna vaše zvířátka, o které s takovou láskou pečujete, si ani nemůžou uvědomit, jak moc dobře se mají.

A. Zemanová 13.11.2019 18:09

To jsi řekla moc hezky, Tečko. Geny sv. Františka Marička a její choť bezpochyby mají. V

M. Crossette 13.11.2019 20:40

Tečko, moc děkuji, až se u toho přirovnání pýřím(e) a však ty se také staráš o svoje kočičky jako ten František V Bohužel, jak už bylo řečeno, život našich zvířat je o tolik kratší, než náš a můžeme se láskou a starostí o ně rozkrájet, stejně tohle nezměníme. Tak my si užíváme dny, které s Trixie máme.

Z. Lika 13.11.2019 12:32

Je to vždy dojemné čtení, když se někdo hezky stará o zvíře, které už není v plné síle a začíná mít různé neduhy. Trixiin šťastný ksichtík a veselé vyvalování mluví za vše. Maričko, přeji ještě hodně dlouhé spokojené soužití, díky,že jsi o něm napsala.

M. Crossette 13.11.2019 20:48

Děkuji Liko V YGa napsala na rajče, že miluje stárnoucí psy. A já odpověděla, že mají v sobě něco dojemného. A je to pravda. Možná je to jejich pokora, s kterou stáří přijímají a sami, "bez reptání" se s neduhy, které jsou s ním spojené vyrovnávají (aniž to vlastně vědí). A Trixie je zatím opravdu spokojený pes. Ano, mnohem vice spí, procházky si určuje sama, ale to žížalení jí jde stále skvěle. Ďokud byla na trávnících ještě měkká hebká tráva, cvičila tam svoje "prostné" opravdu ráda, dlouho a často - radost pohledět. Ale cvičí stále a myslím, že je to pro ní větší tělocvik, než samotná procházka. Nohy má "odtížené", pumpuje jimi, zady při tom leží rovně na zemi - prostě cvik, který jakoby jí vet předepsal a ona poctivě plní :-)

D. Ruščáková 13.11.2019 12:18

Maričko, jako obvykle musím konstatovat, že jste požehnáním pro každé zvíře, které se k vám dostane :)

Trixie se stále umí smát, drobné nepříjemnosti jí pomáháte řešit (věřím, že pro ni je hluchota jen drobná nepříjemnost, zvířata to cítí jinak než lidé) a jezdíte s ní i na vycházky, kdy nevystoupí z auta... co víc by si taková fenka mohla přát? :)

Úplně hluchého jsem měla jen Maxe, takže dokázal i v pokročilém věku vyrazit radostně po stopě bez toho, že by ho můj hlas jakkoliv rušil:)) Naučili jsme tedy Kazana, aby pro něj chodil. Fungovalo to! Jen někdy vyrazil po té stopě i s Maxem a holt se oba vrátili později...:))

Jinak pro Berry mám rampu už víc než dva roky, co jsme zjistili tu spondylózu. Jsem moc ráda, že je ochotná ji používat, i když v lepších dnes si pořád ještě ráda do auta skočí sama... V (musí do kufru a já mám vysoké auto)

E. Zvolánková 13.11.2019 14:43

To posílání druhého psa za tím prvním jsme praktikovali taky. Akorát to nebylo v souvislosti s hluchotou. Choďák Akínek rád honil zvěř a pokud jsem ho nestihla "zadaunovat" dříve, než vyrazil, posílala jsem pro něj Griffinka. Ten ho vždycky přihnal před sebou a nenechal ho zdrhnout. Ale to šlo jen, dokud mohl ještě běhat. Ke stáru už mu to také nešlo...měl krom artrózy a DKK také tu spondylózu bederní páteře. Dr. se dost divil, že vůbec běhal tak, jak běhal... Ti pejsci pro nás vydrží tolik....že se až stydím....