Kdybych žila v časech, kdy ještě nebyl vynalezen kalendář, určitě bych touto dobou chodila na kopec a dělala si tam znamení, abych věděla, ve kterém okamžiku se Slunce začne vracet zpátky z jižních krajin. A zažehla bych velký oheň, stejně jako dnes v tyto dny zapaluju svíčky, aby snad Slunce někde nezbloudilo a co nejdříve našlo cestu zpátky k nám. Okamžik návratu Slunce je velkým vítězstvím tepla a světla nad tmou a chladem, a je paradox, že zima vlastně teprve začíná. Že nás až teď budou čekat ty největší mrazy a sněhové závěje a že zvlášť v únoru je zima nekonečná.

Někdy to tak je i v životě. Ve chvíli, kdy si sáhneme na dno, kdy už to nejde níž, nezačneme hned stoupat zpátky. Nejdříve se musíme dostat ze zvířeného kalu, vyhrabat se ze všech trosek, které spolu s námi padly ke dnu. Stane se, že nás někdo opustí, možná navždy, možná jen odešel jinou cestou. To může být stejně zlé, jako když někdo zemře. Ale asi nejhorší je, když někdo blízký zvolí odchod dobrovolně. Napsala nedávno na facebook jedna mně blízká známá, že má pocit, jako by její táta takovým rozhodnutím zrušil všechna pravidla pro život. Jak já jí rozumím! Můj táta se rozhodl stejně právě v den, kdy tato pluska vyjde. Už to bude 44 let a ano, i když jsem to nikdy tak nepojmenovala, zrušil mi spoustu pravidel. Zrušil mi všechna pravidla pro život, která mi on nebo máma nezrušili už předtím. A já se pak dostávala na dno a brodila se špínou a troskami a doteď jsem se nevyrovnala s tím, že jsem se s tou ztrátou pravidel nedokázala vyrovnat dříve. Už si to snad ale začínám odpouštět, ony holt jdou vždycky dělat jen ty věci, ke kterým nazrál čas. Nebo spíš ke kterým jsme dozráli my.

A tak se mi každoročně všechno mísí dohromady, Slunovrat, narozeniny, smrt táty a Štědrý den. Je to smíchané v jednom kotli a oddělit to nejde. Asi to tak má být, radost vyrůstá z bolesti a pak se často časem zase v bolest změní. Jako když vzejdou na jaře květy tam, kde na podzim vše zasypalo listí.

Ať už si připomínáme příchod Ježíška, Narození Páně či Slunovrat, vždycky je to vlastně to samé. Připomínáme si, že všechno staré někdy končí a začíná něco nového. Že to tak musí být, protože je čas, kdy je třeba dveře za všemi bolestmi, výčitkami, strachy a vším dalším svazujícím zavřít, a možná jimi i pořádně prásknout, a je čas dveře otevírat. Otevřít je dokořán, vyvětrat zbytky pochybností o sobě a pustit k sobě to nové a na to staré se podívat novýma očima.

A my to děláme a proto je tolik lidí o Vánocích smutných, bolestných, křehkých. Proto si také o Vánocích víc podáváme ruce, ať už na půlnoční, nebo při rodinných a přátelských setkáních. No, možná se teď raději šťoucháme lokty nebo se zdravíme nohou. Je to vlastně jedno, hlavní je dát najevo tomu druhému, že tu jsme. A že víme, kolik nicotností se nám zbytečně pletlo do hlavy a pak i do cesty. Protože co je v hlavě, to je pak všude. Co máme v hlavě, to nám vytváří náš svět a utvrzuje nás v představě o jeho realitě.

Z neděle na pondělí se mi stala zvláštní věc. Slíbila jsem do Vánoc ušít jednu věc. V pátek večer jsem ji měla vymyšlenou, ale v sobotu jsem se k šití nedostala. Pořád bylo co dělat a odpoledne jsme po měsíční covidové pauze odjeli k přátelům na taroky. V neděli dopoledne to bylo jako přes kopírák, přebíhala jsem od šití do kuchyně a začala jsem šít pořádně až po obědě. Ale pořád to nebylo ono, vybíhala jsem ven, prokrastinovala, mluvila s Vaškem. Řešila jsem nečekané technické problémy a sem tam párala. Večer bylo finále Superstar, což je jediná soutěž, kterou pravidelně sleduju. V reklamních blocích jsem chodila šít a při poslouchání písniček jsem párala našité aplikace, abych mohla posunout jeden klíčový prvek. No prostě nastala časová katastrofa.

Finále skončilo, Vašek šel spát a já jsem si pustila z archivu Noční proud na ČR2. Tak nějak jsem měla představu, že bych mohla mít hotovo někdy tak do dvou ráno. Ale neměla jsem ani zdaleka. Když skočil jeden Noční proud, pustila jsem si další a pak ještě další… Nedívala jsem se na hodiny, nezívala jsem a necítila únavu. Byla jsem v nějakém zvláštním prostoru a čase. Šicí stroj mě hodně zlobil, často se mi rozhazovaly stehy a tak jsem stroj seřizovala a měnila jehly a nitě a šila dál. Už jsem našívala lem, který pak ještě bylo potřeba přišít zezadu v ruce, když šel Vašek na záchod a ptal se mě, jestli vím, kolik je hodin. Netušila jsem, nečekala jsem, že už je půl šesté ráno pryč.

Za hodinu jsem měla hotovo i trochu sklizeno a lehla jsem si. Ale už v půl deváté jsem byla vzhůru a umyla jsem okno, které jsem si slíbila umýt, až budu mít toto šití za sebou. Šití, které bylo zavazující a ze kterého jsem měla trému, jako mám celý život trému ze všeho, co se mi má povést. I to je důsledek těch vyšinutých a pak i zrušených pravidel.

Už se ani nepamatuju, kdy jsem probděla celou noc. A bylo jich kdysi dost, nocí u ohně i nocí propitých, nocí úzkosti i nocí lásky. Ale žádná z nich nebyla taková, jako tato, kdy jsem byla v čase zachumlaná jako ve vatě, a vlastně jsem v té vatě zůstala doteď, protože nemám pocit, že by mi nějaký spánek chyběl. Možná to bylo tím, že to byla noc úplňková. Noc, kdy byl Měsíc na vrcholu a podělil se o svou sílu se mnou. A přitom dokázal něco změnit v mém vnímání období těsně před Vánoci.

Byl Slunovrat a přijde Ježíšek a ta bolest mezi tím je už jen stínem bolesti.

Ta kdysi zrušená pravidla jsou už dávno nahrazena.

Teď platí ta moje. Pravidla zimního Slunovratu.

Osobní stránky autorky: http://www.vaverika.blogspot.com/