Když jsme si před dvěma roky koupili dům na venkově, mé zahradnické choutky se mocně vyřádily na zdevastovaném pozemku, ze kterého postupně mizely kůlny, přístavky, udírny, zbytky valníků a kombajnů, aby byly nahrazeny záhonky a trávou. Komentáře o lásce k rodné hroudě převzaly děti, hlavně v okamžiku, kdy jsem z nich dělala galejníky za účelem rytí skládky stavebního rumu, nebo páčení bezových pařezů.

Mladší (a zlomyslnější) děťátko mi pak pravilo: "Teď už ti chybí jenom slepice." "Ó, ne, ne, ne, nic takového. Slepice neumím, nikdy jsem je zblízka neviděla, jsou špinavé a opelichané. Možná si časem pořídím králíky. Ale slepice? To ne." Dítko se jen zachechtalo.

Někdy v létě demoliční pracovníci zrušili i poslední kůlnu určenou k likvidaci a nám se otevřel pohled do zadní části zahrady, za dům. Zjara jsme tam natáhli plot. Prostor uhrabali, umetli a zapomněli. Teď jsem nevěřila vlastním očím. Do výšky nosu tam stály kopřivy, plot na půlmetrovou tloušťku rozšířený svlačcem a pařezy lísek, trnek a bezinek radostně obrážely a zahušťovaly tu džungli. Beton na vás havěti zelená! Pěkná myšlenka, jenže práce na dvě sezóny. A pak jsem si vzpomněla na všechny ty uťapané slepičí dvorky, které jsem vídala. Nikde ani stébélko, ani lísteček. Že by se nabízelo řešení?

Manžel razantně protestoval: "Ty si pořídíš slepice, a já se o ně budu starat, to určitě." Pak jsme se dohodli, že se jedná prozatím pouze o teoretický problém, protože stejně nevíme, co žerou. Opatrné dotazy do okolí vedly zejména k informaci, že slepice nic nepotřebují a žerou všechno. Je zvláštní, že pokud chcete mít doma tvora "Od agamy po žraloka", bez problémů najdete příručku v každém knihkupectví a v každém "zverimexu". Jen slepice jsou tabu, alespoň v Hradci Králové, Nymburku, Mladé Boleslavi a na Černém mostě v Praze. Prohrabala jsem internet, ale asi nejsem ten správný pátrač. Naštěstí mi došlo, že všechny mé kolegyňky jsou děfčata krásná vesnická a tedy informačně využitelná. Kde se koupí slepice? Ve Štítarech u Kolína je každou neděli trh. Tam se jezdí pro kuřice, pro štěňata, pro koťata… Co se s nimi dělá v zimě? No, naše mají takový starý vozík a na něm boudu… Jak se naučí, kde mají spát? Já je mám vždycky čtrnáct dní zavřené v kurníku… a tak dále.

A jiný Honza.V posledním mailu mi napsal, že by nechal chov na jaro. Přiměřeně poslušná jeho rady jsem hned následující neděli vyrazila do Štítar. Ano, viděla jsem štěňata v klecích, mezi holuby a králíky. A taky koťata vydávaná z košíku před tržnicí. A slepičky, naskládané v přepravkách v celém objemu dodávky.

Jenže taky pytle s nápisem směs pro kachny a pšenice a podobně. Nemusela jsem se ptát. Nakoupila jsem, naložila auto a slavnostně domů dovezla čtyři slepičky. Byla neděle, poledne. Měla jsem svoje slepičky a žádný kurník. Jen dvě drátěné ohrádky. Vytahali jsme dřevo a začali bouchat. Slepičky se střídavě snažily zmizet pod tvárnicí v koutě a sežrat stodolu, nebo aspoň pavouky, na které dosáhly. Zrní je nezajímalo. Tráva je nezajímala. Jen se napily vody. Domeček jsme z provizoria dokončili za týden. A za další týden se slepičky naučily schovávat se v něm na noc. Domeček jsme přestěhovali na zadní stranu domu asi za měsíc.

Slepičky ocenily větší výběh a plot, pod kterým se mohly prohrabávat. Zákeřné rostlinstvo bylo zneškodněno. Pak začalo studeně pršet a slepičky se choulily pod svým domkem. Přišel čas konečně udělat kurník. Ve studeném dešti manžel vysekával okna původního prasečího chlívku a nahrazoval je plastovými s vakuovaným sklem. Stavební pěnou utěsňoval otvory, chystal vytápění pro případ zásadních mrazů a já jsem zatím ze starého zdiva uvolňovala cihlu za cihlou, abych udělala tunel ze správné strany. Slepičky se přestěhovaly potřetí.

Včera vylezlo sluníčko, tak jsem vzala rýč, a šla obracet hlínu. Ťu, ťu, ťu, pipky přiběhly, že mi budou pomáhat. Vozí se na rýči, když ho zvedám s hlínou, protestují, když jim sypu zem na nohy nebo na křídla. Koukají do čerstvé brázdy a perou se o žížaly a housenky. Co by člověk pro ty svoje zvířátka neudělal.

A domeček na kuří nožce (na osmi tvárnicích) zbyl opuštěný. Před pár týdny zastavilo na návsi auto s amplionem. "Huhly, huhly, vrrrm, huhly …prodej bude trvat asi půl hodiny". Protože svou zvědavost obvykle realizuji zprostředkovaně, vyštvala jsem pánečka, ať jde jako s plastovým odpadem a zjistí co a jak.

Pak jsem popadla pantofle a klusala za ním, abych o něco nepřišla. Auto mělo na vozíku dřevěnou bednu plnou odrostlých kachňat. Nekoupili jsme žádné. Nevím, jak se chovají kachny a co žerou. Ale čistě teoreticky - přebývá mi tu jeden domeček …