Milí zlatí, všechno jste zatím uhádli. Pro většinu z vás nebyly moje hádanky těžké, rozhodně najít člověka se vám dařilo velmi dobře, někdy se hůř dohledávaly kočky, ale vždycky přišly správné odpovědi a vždy jich byla většina, ne-li všechny, správně.

A tak jsem moc zvědavá, jak se poperete s další hádankou. Bude trošku jiná. Budeme sice hledat člověka, který opravdu žil, ale nebudeme hledat jméno kočky. Budeme hledat knížku, kterou o kočkách napsal. Příběh vám tedy budou vyprávět kočky z té inkriminované knížky. Jste pro? Výborně, tak jdeme na to!

Jsem kočka a jmenuji se Lenora. A povím vám svůj příběh, chcete? Wrau, nech toho! Já tu byla dřív, já budu vyprávět svůj příběh první! Ty si pěkně počkej v řadě!
Ten příběh o mně napsal jeden pan spisovatel, známý a slavný. No dobře, není to příběh jen o mně, v té knížce je spousta příběhů o spoustě koček... ale tady je ten můj:
Znám jednu kočku Lenoru,
co říká se jí Šmouhatá.
Kožich má jako od mouru
na něm tygří pruh a flek z levharta.
Celý den sedí na dečce
či na schodišti do dvora.
Sedí, sedí, sedí, sedí,
a proto je to Lenora.

Však jakmile denní shon u konce je,
Lenora do práce nastupuje.
Když celá rodina leží a spí,
Lenora do sklepa sestoupí.
Tam svět myší zkoumání podrobí.
Jsou rozjívené! Nemají způsoby!
Musí je srovnat a do latě dát.
Pak učí je zpívat, háčkovat a tkát.

Wraú, počkej, to není celé, neodstrkuj mě! Pchchchchch....

Když teď Lenora uraženě odešla, můžu vám napsat já něco o člověku, který tak krásně ve svých slovech vystihl povahy nás, koček. Je to spisovatel, a ne ledajaký! Dostal cenu, takovou tu dynamitovou, jak říkal. Za literaturu. Za knížku o nás to ale nebylo. Věřili byste tomu, že taková vzácnost, jako jediná kniha o kočkách, kterou napsal, není kolikrát ani uváděna v přehledu jeho díla? Jako to jsme vosk nebo co? A přitom on o nás tolik věděl. Věděl třeba, že:

Číči jsou bílé a též černé,
číči mají střední výšku,
jsou čiperné, málo věrné,
jiskry jim srší na kožíšku.
Jsou trochu líné v ranním čase,
jsou trochu líné v poledne.
Své síly šetří, nežli zase
na nebi měsíc vykoukne.

To s tou věrností, to se týká nás koček mezi námi, samozřejmě. Protože pokud si zamilujeme člověka, jsme mu věrné hodně. Moc. Hodně moc.
Ale zpátky k našemu pánovi. Vystudoval několik univerzit v Americe, Anglii, Francii i Německu. Měl široké zájmy, literární, historické, filozofické. Soustředil se na klasickou řeckou filozofii, ale zajímala ho i ta mystická indická. To všechno se obráželo v jeho tvorbě.
Joj, to jsem se zadýchal, než jsem tohle naškrábal, třikrát jsem to musel přepisovat, jak to bylo náročné. No, nejsem filozof, nejspíš. Ale mám jiné přednosti, že. Ale do knížky jsem se dostal jako podivný kočičák:

Sotva vejde dovnitř, už chce ven.
Vždycky chce proti proudu plout.
Řekneš mu: „Jdi tam!“ A on jde sem.
K odpočinku hledá si klidný kout,
ale z klidu bývá vždy unaven.
Neumí poslechnout.
Tenhle podivný kočičák
nedělá to, co ví,
že ho nebaví.
Už je to prostě tak.

Vy na tom vidíte něco divného? Já teda ne. Tak co bych vám tak ještě napsal o našem pánovi. Zemřel v minulém století v Londýně, narodil se v předminulém století v Americe. Byl studovaný, byl básník. Ano, básník, básník uznávaný, básník známý, přestože jeho díla nebyla ve valné většině jednoduchá. Ne ne, žádné prostoduché rýmovánky. Však byly jeho básně považovány za vrchol světové poezie 20. století! Ale zpátky k nám, kočkám.

Pár koček už jste poznali
a věřím, že jste získali
tím pádem jistý úsudek
o všem, co jsem vám o nich řek.
Teď si snad umíte představit,
že kočky jsou skoro jako vy
a všichni ostatní, kteří jsou
každou svou vlastní odrůdou.
Jedni jsou dobří, druzí zlí,
ti chytří, ti zas duchem mdlí,
jedni oškliví, druzí krásní,
všechny lze ale popsat v básni.
Teď víte, jaká jména mají,
jak pracují i jak si hrají,
ještě byste však měli znát,
jak na kočku zavolat.
Tak předně, příteli náš, věz,
že kočka není žádný pes.

S oslovením kočky se čekat má,
až k němu sama pokyn dá,
já však zastávám přesvědčení,
že člověk může začít první.
Však pozor! Při tom zdravení
nebuďte příliš dotěrní!
Ukloň se, klobouk z hlavy smekni
a pak jí zdvořile řekni:
„Kočko!“ Toť vše.
Je-li to kočka od sousedů,
co ke mně chodí na besedu,
protože se s ní dobře znám:
té klidně řeknu: „Kočko, čau.“
Vím, že jí doma říkají: „Same,“
na to se ale moc málo známe.

Ano ano, náš básník dobře věděl, jak se chovat ke kočkám.
A víte už vy, kdo je ten náš hledaný básník?

Těžké, že. Tentokrát myslím, že velmi těžké. Odměna také bude stát za to. Bude to přesně ta kniha, kterou hledáte, a to myslím opravdu stojí za trochu snahy. Knihu ale získáte jen tehdy, pokud uhádnete jméno básníka i jméno jeho kočky bez nápovědy. Pokud bez nápovědy neuhádne nikdo, bude dána nápověda a pak už bude výhra stejná, jako jindy.
To je fér, ne?
Tak vzhůru do hledání. Hodně štěstí!

Vaše Shirocco