105 PLUS: Tak trochu divní

Už je to nějaký ten pátek, kdy jsem psala o jedné ze svých úchylek. Nemám teď na mysli svou hlubokou fóbii z nedostatku toaletního papíru, která má kořeny hluboko v čase, kdy u nás panoval socialismus, a která mě nutí mít doma alespoň deset, lépe však dvacet roliček oblíbeného toaletního papíru. To je úchylka celkem běžná, jak jsem zjistila z následné diskuse pod stopětkou. Má ji spousta mých vrstevnic a vrstevníků, protože vzpomínka na tvrdé řezané toaletní papíry, pokud tedy toaletní papír zrovna k dostání byl, či na nařezanou tiskovinu, pokud zrovna k dostání nebyl; je v nás nesmazatelně vryta. Úchylka, kterou jsem před pár lety zmiňovala, je mnohem vzácnější. Zdá se, mohu-li soudit podle ohlasů v diskusi, že jí trpím jen já sama.

Ve své stopětce jsem tehdy popisovala, jak moc dobře mi dělá, když si po vytažení ještě horkých věcí ze sušičky vrstvím jednotlivé větší kusy prádla přes ramena. Sice pak u neznalých může vznikat dojem, jako by po našem bytě pobíhala oživší židle puberťákova, plná oděvů odložených během uplynulého týdne, ale mně je pod tou teplou vrstvou blaze.

Mé sdělení se tehdy nesetkalo s přílišným pochopením. Někdo to prý i vyzkoušel, ale žádný stav blaženosti se u něj nedostavil. Bylo mi to líto, ale pak jsem se utěšila konstatováním, že lidi houby vědí, co je dobré, a dál jsem si občasné horké zábaly dopřávala.

Letos v létě jsem byla na jedné z pravidelných měsíčních návštěv u své fyzioterapeutky, bez kterých už bych se asi neobešla. Bylo docela teplo a paní K. vlastně jen tak mimoděk konstatovala, že mám hodně studený krk, ramena a vůbec celou horní část zad. Tedy přesně tu oblast, ve které mi čas od času probíhá mravenčení a na kterou je mi stále zima, ačkoli neustále chodím s rameny zakrytými šátkem či šálem. Paní K. mi sdělila, že trpím špatným prokrvením v této oblasti, a hned mi taky vysvětlila, čím vším by to mohlo být. To mě ale až tak moc nezajímalo, hlavní pro mě bylo vysvětlení mých potíží, které pociťuju snad odjakživa. A které jsem si mohla dávno vysvětlit sama, kdybych použila mozek.

Naštěstí se mi zapojil alespoň teď a mně došlo, že má nahřívací úchylka má své hluboké opodstatnění. A taky že těžko jsem mohla čekat jásot od ostatních, se kterými jsem se podle svého mínění podělila o skvělý vynález, když jim vrstvy teplého prádla na dobře prokrvených zádech vůbec nemusely dělat dobře. Zatímco mně ta zahřátá vrstva kompenzuje tepelnou nedostatečnost.

Když jsem byla malá, ale ještě i hodně dlouho, desetiletí poté jsem si myslela, že jsme všichni víceméně stejní. Vlastně jsem o tom nepřemýšlela, byl to daný fakt. Možná měl někdo raději ovocnou zmrzlinu, nežli tu čokoládovou, ale to byla jeho chyba, jíž se v životě připravoval o neskonalý požitek.

Po pravdě jsem velice dlouho nerozuměla sama sobě, byla jsem sama pro sebe ukrytá pod spoustou nálepek a skutečných i domnělých vin natolik, že jsem sama sebe vnímala jako divnou osobu. A pokud se mi občas podařilo své já projevit navenek, očekávala jsem někde v skrytu duše reakce, které mi tu mou divnost potvrdí – a proto jsem se jich také dočkala. Teprve poté, co jsem došla k tomu, že nepotřebuju sebe sama potvrzovat skrze názory druhých, ale že jde jen o to, abych byla sama se sebou v souladu, tedy teprve poté mě začali druzí (většinou) přijímat takovou, jaká jsem. Zpětně si myslím, že tohle je jedna z nejdůležitějších věcí, které by se už malé dítě mělo učit a naučit.

Teď se hodně mluví o tom, že koronaviroví školáci budou mít velký propad ve vzdělání a tím horší celoživotní šance. Když to čtu, je mi smutno. Asi to ti psychologové a další odborníci myslí dobře, ale současně si vůbec neuvědomují, že nad těmi dětmi vyslovují svůj ortel. Že je odsuzují dopředu k neúspěchu.

Je to teď skutečně pro školáky a jejich rodiče složitá situace, ale předpokládám, že když se děti nenaučí nějaká data z dějepisu, členění hornin či blanokřídlých, když nebudou přesně vědět, co se kde těží za surovinu a co je věta přívlastková, že se nic nestane. Že je to v životě nemůže nijak ohrozit, protože se to dá dohnat, když to budou reálně k něčemu potřebovat. Možná ale teď mohou do života získat mnohem víc. Mají větší prostor být doma se svými blízkými a víc si povídat o světě okolo i o sobě samých. Mají větší možnost naučit se zodpovědnosti a samostatnosti. Mají větší možnost poznat, že svět se najednou může zcela proměnit a že my lidé se tomu můžeme a dokážeme přizpůsobit. Mají možnost se toho tolik naučit o všem, co je zajímá, a to také bude pro ně do budoucna to nejdůležitější.

Hlavně mají možnost víc poznat sami sebe, protože jsou často ponecháni sami sobě. Mají možnost víc poznat hodnotu přátelství a osobního kontaktu, protože ten jim asi nejvíc chybí. Stejně jako nám všem. I když jsme všichni jiní a leckdy tak trochu divní, chybíme si.

A to je vlastně dobrá zpráva pro nás všechny.

Každý jsme jiný a pospolu

Foto: Vave. Osobní stránky autorky: http://vaverika.blogspot.com/