Někdy loni, inspirovaná Zanou a jejíma toulkama, začala jsem se zajímat o nyní opuštěnou vesnici Skoky, dříve Mariastock, nyní značně nepřístupnou a v téměř nedotčené krajině na Karlovarsku.

Loni v září jsem se tam tedy vydala.

Byl krásný podzimní den babího léta, s jasným, vysokým světlem a sluníčkem, které příjemně hřálo, ale už nepálilo. Nikde nikdo, jen ptáci zpívali jak o závod a před kostelem seděla vevera.

Z kdysi slavného mariánského poutního místa a prosperující vesničky opravdu nezbylo skoro nic. Kromě už sotva viditelných, lesem pohlcených základů domků, jen bývalý zájezdní hostinec...

... velmi poškozený a mnohokrát vyrabovaný velký kostel Panny Marie Růžencové a opuštěný, ale nikoliv smutný hřbitůvek, s převážně německými jmény na náhrobcích.

Odpočívá tu také malá dcerka paní Marie, poslední obyvatelky, která vesnici odmítala opustit i po odpojení inženýrských sítí v sedmdesátých letech, a žila tu sama víc jak deset let bez elektřiny a jiného zázemí. Nechtěla opustit hrob svojí holčičky a přála si být pohřbena s ní.

Velký klid a mír tu teď vládne a zvláštní jistota jakéhosi nedefinovatelného pocitu čehosi v čase neměnného.

Nemohla jsem se vůbec odpoutat a vymanit z kouzla genia loci a jak jsem tak popocházela sem tam, objevila jsem na schůdcích k sakristii misku a kočičí konzervu. Vlastně jsem něco takového hledala. Při svém „badání“ a vyptávání se, narazila jsem na příběh kočky Skokovské. Říkají jí Márinka, jak jinak, to jméno k místu velmi patří. Je to krásná, festovní, celozrzavá koč, taková až do zlatova. (Viděla jsem fotky, které ale nemůžu použít.)

Člověk, který na tomto opuštěném, ale vlídném místě pravidelně trávívá sám celé týdny a opravuje kostel, popisoval její denní program.

Po ránu kočka sedává v kostele před oltářem, odpoledne se pravidelně chodí projít na hřbitůvek za vesnicí a na večer se vyhřívá na parapetu okna, kde bydlívala ona paní, co odmítala z vesnice odejít. Vlastně kopíruje její každodenní činnost, a hm, ona ta paní měla vlasy také do zlatava.

Říkal to panu farářovi, který do Mariastock pravidelně dochází a Márinku krmí, a tento mu přívětivě radil, že takové představy se dají poměrně snadno léčit. Ale prý zpozorněl a od té doby kočku oslovuje uctivě paní Márinko :-)

Na zimu, kdy jsou Skoky nedostupné, koč odchází do nejbližší vesnice, bratru tak sedm osm kilometrů, kde je hoštěna a oslavována. Ostatně při zpáteční cestě vesničkou jsem jednu takovou fešnou, zrzavou kočindu zahlídla posedávat na zápraží. Mmch, cesta z oné poslední vesnice dál nevede, pak jen pěšinou, a ta je lemována stovkami, opravdu stovkami nově vysazených jablůněk. Některé už přičinlivě měly i červená jablíčka.

Jednou to bude nádherná, stinná cesta vzrostlou jabloňovou alejí do pozapomenutého, ale stále zvláštního, krásného a tajemného místa.

Foto: Abyt