10.4.2021 | Svátek má Darja


AUSTRÁLIE: Ranní setkání.

1.2.2021

Jak jsem se už zmiňoval dříve, letošní léto máme v Klokánii nezvykle vlhké, ba přímo uslintané. Občas jsme tu u nás v Blue Mountains i v mračnech či husté mlze, a ze všeho venku kape voda. Může za to „La Niňa”, meteorologický jev nad Pacifikem, který se mění podle teploty vody oceánu. Jejím opakem je „El Niňo”, kdy je obvykle sucho.

Vlhké klimatické podmínky nám však nebrání, abychom se s Maxem každé ráno za úsvitu courali okolním bušem, poslechli si ranní ptačí modlitbu, kdy snad každý fógl huláká, co mu hrdlo stačí, a zkontrolovali, kde co kvete. Díky stávající vlhkosti divoká flora bují a buš je zarostlý tak, že se dá chodit jen po chodnících a pěšinách. Toto ovšem platí jen pro mne, Max se prodírá pichlavými a mokrými houštinami, že se potom vrací domů mokrý jako po vykoupání. Prostě ty omamné pachy buše Maxe zcela ovládnou. Oproti venčení doma na zahradě, na kterou odmítá vkročit, když je mokro. To potom trávník opatrně obchází po cestičkách, našlapuje opatrně a nohy zvedá vysoko, aby se snad nezamokřil. Jen on sám ví, co se mu honí v kebuli, a to kdo ví jestli.

Jak to tak datluju, tak jsem si uvědomil zajímavý jazykový – lingvistický jev týkající se češtiny. Že hovorová čeština zní jinak v Praze než v Ostravě či Brně, to ví každý domorodec z kotlinky. Mnohdy aby si jeden k bezchybné komunikaci zjednal tlumočníka, že ano. A tak i rod, který přidáváme k různým anglickým podstatným jménům, je jiný. Naši zdejší kamarádi původem z Prahy a potažmo z Čech preferují rod ženský, kdežto Moraváci mužský. Na příklad ta buš versus ten buš. Ta ježura – ten ježura, ta kookaburra – ten kookaburra a tak dále. Mohl by snad někdo tento rozdíl osvětlit?

Nedávno, jedno urousané ráno, jsme se s Maxem ještě za šera chystali do buše. I když to je jen několik set metrů, tak tam jedeme autem, díky mé rozpadávající se tělesné schránce. Po ulici tu musí být čokl na vodítku a to si moje tělo dovolit nemůže. Stačilo by, aby Max něco atraktivního zavětřil anebo spatřil a rozhodl se k tomu vyrazit. Následné trhnutí vodítka, Max je třicetikilový hafan střední velikosti, by mně mohlo pohnout páteří tak, že bych potom půl roku nechodil vůbec. Ostatně si s Maxem nemáme co vyčítat. Doma se chvíli rozmýšlí, než začne pomalu stoupat po schodech do obýváku, a ráno si do auta jako dříve nenaskočí, ale musím ho manuálně naložit. Po procházce bušem mu pak výskok do auta na zadní sedadlo většinu jde. Vypadá to na to, že ho bolí kyčle, a tak mu Míla začala dávat jeden Panadol Osteo denně. Psisko se viditelně zlepšilo.

Takže zpět k urousanému ránu. Dojeli jsme s Maxem k buši, psíka jsem vypustil na volno a já se začal pomalu o holi šourat bušem. Jak zmíněno výše, letos po pěšině. Tato vede svahem po vrstevnici, až dojdeme na skalní útesy, se kterých je pěkný výhled na západ, výše do hor. Pěšinka se terénem všelijak kroutí, je to jen vyšlapaný, neupravený chodník a rovná nikde moc není. A tak na jedné vzácné a krátké rovince se po pěšině, nám naproti, batolí ježura. Max ho nezaregistroval a zrovna odbočil do buše a já jsem „zkameněl”.

Ježura australská

Ježura australská | foto: commons.wikimedia.org, Fir0002/Flagstaffotos

Jen ježura se batolil dále, jako by se nic nedělo. Občas se zastavil a čmuchal, co je nového, on moc dobře nevidí, ale slyší jako rys a čich má jako deset psů. Do mokrého podrostu se mu asi moc nechtělo a tak se vydal po pěšině. Na jeho hnědobéžových bodlinách se v ranním slunku třpytily vodní kapky a tlapky měl zablácené. Moji maličkost s přehledem ignoroval, ustoupil jsem mu z cesty, i když si tímto nečiním nárok, že jsem moudřejší, a milý ježura si to štrádoval po cestičce dále, asi k nedalekému mraveništi se nasnídat.

Krátké video ze Zoo Praha s řadou zajímavostí najdete tady.

Pozn. red.: Jen pro doplnění. Podle příručky Ústavu pro jazyk český AV ČR je ježura ve smyslu „australský savec podobný ptakopysku“ mluvnicky rodu ženského :-) „Ten ježura“ je hovorový výraz pro našeho ježka :-)