Na loňském setkání Jenny prohlásila: „Na rok to uděláme u nás!“ A tak v pátek 3. 6. 2016 se mysl všech pravověrných Zvířetníků upřela na Rusavu v Hostýnských vrších – ti šťastnější tam dorazili osobně.

Co říct k místu setkání. Nádherná příroda. Kopečky celé zelené. Louky barevné – v záplavě trávy žluté, modré, bílé fleky. A na Svatém Hostýně podivuhodně vlídná bazilika Nanebevzetí Panny Marie a Jurkovičova Křížová cesta a rozhledna – to je to hezké.

Hostýn

To méně hezké je větrná elektrárna...

Rozhledna a elektrárna na Hostýnu

Hotel byl čistý, snídaně bohaté, večeře už tak ne (hlavně sobotní špagety byly spíš k pláči – ještě že večer se opíkaly špekáčky).

Co říct k samotnému setkání. Jedním slovem? Báječné. Dvěma slovy? Absolutně pozitivní. Třemi slovy? Jedinečná banda lidí. Čtyřmi slovy? Smečka psů nás bavila. Více slovy? Tak asi tak:

Opět skvělý víkend, kdy se sjelo pár dobrých lidí a pejsků ke každoročnímu setkání. Někteří z nás na dvě noci, někteří na tři, někteří na jednu a Pája, coby téměř místní, dojížděla (:o)).

Hemžení lidí a psů - všichni si povídají

Pátek byl zasvěcen průzkumu blízkého okolí a setkání s dobrými lidmi.

V sobotu dopoledne proběhl tradiční Trpasličí obchůdek. Přijela Myš se Sissi a přivezla krásné rukodělnosti, zbožím přispěli i další Zvířetníci, navíc tu byly i věci zcela zdarma – hlavně rostlinstvo přímo zahradnické. Obchůdku se opět ujal vlídný Alča tým – čtyři holky tří generací (Alča, Luzy, Áňa a Emička). V poledne jsme hromadně poděkovali všem dobrým duším zvířetnickým – kapitánovi zvířetnického korábu Lice, strážkyni pokladu Zaně, organizátorce setkání Jenny, organizátorce psích soutěží Páje a děvčatům z Alča týmu. Dámám, jež se starají nezištně o Hady, jsme děkovali v nepřítomnosti.

Hemžení lidí a psů - v popředí Najty, vlevo vzadu Ernest, vpravo černá Berry a bílá Ari

Odpoledne proběhla soutěž dětí a v podvečer soutěž psů a jejich páníčků. Myslím, že obě byly precizně naplánovány a provedeny a všichni jsme se bavili. Škoda, že bylo dětí letos málo a že přišlo i málo fandičů (omlouvá je to, že soutěž se konala pod hotelem, kam se muselo sestoupit po mnoha schodech... a v tom horku... příště polepšit!). Ovšem psí soutěž byla obsazena velice hojně a opět bezvadná. A byla dokonce novinka – jedna disciplína byla zcela v režii pánečků – předváděli pozitivní cvičení na klikr (mezi námi, nasmála jsem na půl roku dopředu).

Večer opět tradiční táborák se špekáčky (tentokrát nám opravdu bodly!) a vyhlášení psí soutěže – vyhrála Asteris s Arinkou, ale těsně na paty jim šlapal team YGA-Ernest (:o))). A navíc jsme (všichni) dostali cenné dary, vhodné do kuchyně... díky.

Cesta na Pardus

A mezi tím vším jsme korzovali po Hostýnských kopcích – mnozí zamířili na Svatý Hostýnek, jiní k blízké přehradě, další si dali ZOO v Lešné. A hlavně, hlavně jsme kecali a mluvili a vykládali si a prostě vedli řeči o tomhletom i o támhletom.

A v neděli po snídani jsme si snažili dovyprávět všechno to, co jsme nestačili za uplynulé dva dny a pomalu se rozjížděli k domovu.

Co říct na konec? Letos bylo setkání poněkud komornější – hodně lidí nakonec odřeklo (nemoci), pro mnohé to bylo daleko. Ale i tak jsme užívali krásu přírody a lidí i psů plnými doušky. Myslím, že toto setkání bylo opět báječné. Tož vzhůru k setkání jedenáctému...

Louky na Rusavě

Poznámka – letos jsem málem nocovala pod širákem. Zakecavši se u táboráku jsem zapomněla, že vchodové dveře do hotelu se zamykají v deset hodin. Jeník již s Ernestem odešel spáti, i ostatní se pomalu vytráceli, až jsem zbyla já (budova 1), Laďka s Frantou, JJ s mužem (ti spali v chatkách) a Asteris (budova 2)... takže poklusem po hrůze schodů nahoru k hotelu, zda není náhodou otevřen (nebyl), poklusem po hrůze schodů dolů oznámit, že není otevřen.

To jsou ty schody a vedou ještě výš, kam už nedohlédneme

I byl mi zapůjčen Frantou mobil, abych probudila Jeníka (neprobudila). Poklusem k sousednímu táboráku, abych zjistila, zda tam nejsou osoby z budovy č. 1 (nebyly). Další prozvánění, tentokrát z mobilu cizí děvenky (neoslyšeno). Poklusem po hrůze schodů znovu před hotel č. 1 a tam na balkoně stál anjel – převlečen za postaršího pána v nátělníku a trenýrkách, ale anjel to byl určitě. Po mé úpěnlivé prosbě (téměř na kolenou a v každém případě se sepnutýma rukama) se z balkonu snesl... no, teda, sjel výtahem, ale mně připadalo, že se snesl na zlatých perutích... a ty zas...tracené dveře odemkl.

Vejdouc do pokoje, vidím Jeníka, an nespí. „Ty jsi neslyšel, že ti zvoní mobil?“ ... „Slyšel.“ ... „Tak proč jsi ho nezvedl?“ ... „Proč bych to dělal, takhle pozdě v noci může volat jenom nějaký ožralec!“ ... „Tak díky, a sem tam mi připomeň, že až zase budu v tísni, že ti ROZHODNĚ NEMÁM VOLAT!!!“

Pozn. red.: V případě nouze Zvířetník ovšem poslouží :-) Příště dám Yze číslo mobilu.

Foto: Zana, Yga, Lika