Zrovna jsme se chystali s přáteli na posezení u ohně, když tu náhle, kde se vzalo, tu se vzalo, otevřenou brankou nám do zahrady úplně samozřejmě vkráčelo malé chlupaté kotě. Náš tehdy devítiletý syn zajásal a hned, že si kotě necháme. Já zaúpěla, neboť kdo zná útrapy alergika, ví, jaké starosti si přidělá pořízením zvířátka. Ale kotě bylo víc než přítulné. Pohostili jsme ho nějakou dobrotou a k ohni už šlo kotě s námi.

Celou dobu sedělo synovi na klíně a všem nám bylo jasné, že se jako rodiče budeme muset k nastalé situaci nějak postavit. Pomysleli jsme si, že když dostal šanci můj muž, musíme dát šanci i tomu kotěti. Byla v tom symbolika, přišel k nám život. Zatím zůstane tedy u nás. Ovšem, je to tvor polodivoký a tak ho necháme v přírodě venku. Pojmenovali jsme kotě Micinka.

Brzy nato jsme navštívili veterináře, který nám oznámil, že koťátko je asi 4 měsíce staré. Postaral se o jeho odčervení a očkování a my se začali učit, co a jak s takovým zvířátkem, protože jsme až do té doby vlastnili jen rybičky v akváriu a s péčí o čtyřnohé přátele neměli žádné zkušenosti.

Postavili jsme Micině zateplenou boudičku, nakoupili krmení a jak jen to bylo možné, jezdili jsme za ní na chatu. Dokud byla ještě malá, vždycky na nás čekala v naší zahradě, nebo spala v boudičce. Jak začala růst, postupně jsme jí nacházeli dál a dál od nás, protože si začala zvětšovat teritorium. Někteří sousedi si jaksi neradi zvykali na to, že jsme se ujali kočky, ale všichni věděli, že je "naše".

Micinka se chovala jako pes, byla takovým kočkopsem. Nikdy nám například v chatě neskákala po výškách, tak jak to kočky normálně dělají. Nejvýš kam si dovolila vylézt bylo na křeslo u kamen, nebo do postele. Jedině skokem na okno oznamovala, že se jde vyvenčit.

Olizovala nám ruce, jako vděčný a spokojený pes. Slyšela na své jméno. Když jsme přijeli na chatu a nenašli Micinku poblíž, šla jsem okolo osady a volala jí. A ona pokaždé přiběhla!

Dokonce to dotáhla ve své inteligenci tak daleko, že rozeznávala zvuk našeho auta. Nejednou se stalo, když jsme přijížděli po cestě kolem chat, že běžela za naším autem, aby se s námi přivítala. Opravdu, tohle ona uměla.

Nosila nám chycené myšky a rovnala je na schodech do řady. Chlubila se, jak je pilná. Pokud jsme byli na chatě, byla nám stále nablízku a nikam neodcházela. Jednou jsme seděli u vody u ohně a slyšeli hrůzné zvuky, jak se kočky perou. Micinka si asi bránila území. Přiběhla ke mě vyděšená, rozcuchaná a vyskočila mi na klín, jakoby říkala: chraň mě!

Nastala doba, abychom jí nechali kastrovat. Odvezli jsme Micinku do Prahy a strávila u nás v bytě jednu noc. Mňoukala, protože byla zvyklá na svobodu. Spala jsem s ní na zemi, abych jí byla v neznámém prostředí blíž. Trochu jsme se báli, jak to zvládne s venčením, ale okamžitě pochopila, že ta bedýnka s kamínky je její záchod. Žasli jsme. Bylo to k neuvěření.

Rekonvalescenci jsem s Micinkou trávila na chatě u kamen, abych na ní dávala pozor. Nechala se od nás nosit celou věčnost na rukách. Krásně nahlas předla. Mysleli jsme, že ta naše idylka bude trvat pořád.

Sousedi se ale nechali slyšet, že jim naše kočka běhá po zahradách. Že jim skáče po stromech. Že se za ní budou stahovat další kočky a kocouři. Vadilo jim to, jakoby nevěděli, že takto žijících koček je všude plno. A stalo se, že další rok koncem jara, když jsme opět přijeli na chatu, Micinka nepřiběhla. Ani na zavolání. Už jsme jí nikdy nenašli. Ani ona nás. Snad se má teď lépe. Třeba se nepřihodilo to nejhorší, třeba teď loví myšky pro někoho jiného.

Po nějaké době jsme si pořídili další kočku, ale tu už máme jen doma. A taky psa. Micinka nám otevřela oči a srdce. Když se jdeme projít kolem osady, dodnes zkoušíme volat: "Micíí, Micinóó, Micinkóó, Čičíí". Třeba se jednou vrátí.

Vždy, když na ní vzpomínáme, vybaví se nám spousty zážitků, které jsme společně prožili. Třeba, jak jsme museli dát misku s krmením na lavici, protože na zemi jí do ní chodili ujídat ježci. Nebo jak jsme se jednou v zimě a mrazech, když jsme přijeli za Micinkou, zabouchli v chatě a nemohli ven a museli jsme čekat, až půjde někdo okolo a otevře nám zvenku. Nebo jak sousedům utekl nevychovaný a neovladatelný staford a my měli srdce až v krku, ale Mici stihla vyběhnout na strom....

Pár jejích fotek najdete na našich stránkách www.krejg.estranky.cz

Lenka Blažková (Bláža)