SETKÁNÍ: Jak to bylo s Maxem

Donést psa zcela neznámého původu si obvykle - alespoň podle kynologických časopisů a příruček - říká o malér. Naše malé chlupaté nic mělo nejasně hnědou barvu, tmavé konce oušek a na zádech něco, čemu se u koní říká úhoří pruh. Bylo mu prý asi 6 týdnů a neuměl pořádně jíst z misky. Podrobná prohlídka ukázala, že má anemické dásně a kožíšek plný blech.

Snažila jsem se vyzvědět, kde k němu můj muž přišel. Vězel za tím jeho kamarád z práce, který choval německé ovčáky a psům se vůbec hodně věnoval. U jakéhosi chovatele, který prý věřil v tvrdý odchov štěňat "na slámě", uviděl v jinak zdravém vrhu štěňat jedno nedochůdče, které vypadalo, že by nemuselo nastolený režim přežít. Hledal tedy urychleně vhodného kandidáta na osvojení psího miminka, a můj muž byl přesně tím pravým, kdo dával záruku, že se štěněti dostane všeho, co bude potřebovat.

Vzala jsem malého uřvance na klín, a sedla k telefonu a zavolala mamině. Jejich jezevčíkovi Bendovi byly v té době skoro dva roky, takže měla štěněčí potřeby v živé paměti. Rychle jsem pochopila proč - život se štěnětem je něco, co se opravdu nezapomíná.

Poté, co jsme Maxe tři dny máčely v různých roztocích, abychom ho zbavily úporných parazitů, a krmily nejrůznějšími dobrotami, psisko rychle oživlo. Já jsem byla v té době v sedmém měsíci rizikového těhotenství a před příchodem malého vetřelce jsem měla tendenci lenivět. To mě rychle přešlo.

Riziko neriziko, na štěně bylo třeba dohlédnout, učit ho, hrát si s ním a seznamovat ho s chodem domácnosti. Náš starší synek Andrej, tehdy čtyřletý, měl z nového přírůstku rozporuplné pocity. Radost nad štěnětem kalil fakt, že si již nemohl být jistý, zda se k němu hračka zapomenutá na podlaze ještě vrátí v použitelném stavu. Když nad tím tak přemýšlím, byla to skvělá příprava jedináčka na život se sourozencem.

Bylo však třeba stanovit pravidla vzájemného soužití tak, abychom předešli možným konfliktům. Zásada byla jednoduchá: dítě i pes se musejí chovat slušně jeden k druhému, a pokud to tak nebude, spor vyřeším já. Čtyřleté děti mívají tendenci zacházet se zvířaty jako s plyšákem a k ohleduplnosti musejí teprve dozrát. Stalo se pravidlem, že pokud pes zaječel, vlítla jsem na místo a zasáhla.

Bylo to až k smíchu pozorovat, s jakým zadostiučiněním sleduje Max ostrou domluvu nebo plácnutí přes zadeček vzpurného pachatele. Díky tomu se však nikdy nepokusil brát spravedlnost do vlastních tlapek a mladšímu synkovi Markovi, který se narodil když byly jezevčíkovi zhruba čtyři měsíce, se stal oddanou chůvou.

V této souvislosti moje mamina ráda mluví o jejich prenatální spřízněnosti - Max mi pravidelně spával na břiše nebo na klíně, a byl tak svědkem toho, jak se mimi snaží prokopnout tu mým žaludkem tu jinými orgány. Je pravda, že při hrách se štěnětem a hledání loužiček jsem se dostala do skvělé duševní i fyzické kondice.

V těch prvních měsících jsem často přemýšlela, co z toho zvířete vyroste - mohlo to být v podstatě cokoliv. K mému údivu se však mé obavy vůbec nepotvrdily. Jak Max rostl, změnila se barva jeho srsti na zářivě mahagonovou, na konci uší a v hřívě na krku měl apartní černou. I postavu měl dokonale jezevčičí - vzpomínáte si na jezevčíky kreslíře Ceplechy?

Dlouhý čumák na elegantní hlavě, statná hruď, krátké a silné tlapky, dlouhý pružný hřbet a nekonečně dlouhý ocas. Srst na těle mu hladce přiléhala a tvořila prapory všude tam, kde je má správný jezevčík mít. Ani jeho charakter nás nenechal na pochybách. Byl to vynalézavý rošťák, zaujatý lovec, ostražitý hlídač a mlsoun, který je pro kus čokolády schopen krkolomných akcí. Sjezdil s námi celou Evropu a uměl se chovat jako gentleman.

To mu samozřejmě nebránilo v tom, aby vyhrabával bahnité tunely, válel se v odpornostech, utíkal za fenkami a kradl cokoliv, co ho zaujalo. Uměl číst naše myšlenky a někdy až nepříjemně rozuměl lidské řeči. Většina majitelů psů mi dá za pravdu, že pokud nechtějí, aby psisko zjistilo co nemá, je třeba leckdy volit nezvyklá slovní spojení, aby se člověk vyhnul aktivizujícím pojmům jako půjdeme, vycházka, mistička, lednice apod.

Když mu bylo víc než jedenáct a půl roku, postavili jsme ho před problém s adaptací na nové podmínky. Přestěhovali jsme se z Prahy na vesnici a přinesli domů dvě štěňata - mrňavé Nazgúly. A odtud to už myslím znáte.

Berte to prosím nejen jako vzpomínku na Maxe, ale při příležitosti tohoto jarního dne i jako vzpomínku na všechna ostatní zvířata drahá našim srdcím, která už odešla za duhový most, aby tam na nás počkala.

Takže ahoj Maxi, pořád mi strašně chybíš...