Navíc jsme měli dvě malé vnučky, obě mimo náš domov, kam jsem potřebovala jezdit a pes by to komplikoval. V listopadu jsem začala mít problémy v práci, nebyly osobní, ale začalo hrozit, že budu bez práce.

Nakonec se mi tato situace vymkla natolik, že jsem skončila na dlouhodobé pracovní neschopnosti. Asi po dvou měsících, co jsem byla doma, jsem potkala veterináře, který se staral o našeho Axe a veškeré rozumové úvahy byly pryč.

Doma jsem sedla k internetu a začala hledat. Jasné bylo, že to bude jezevčík. Vzhledem k cestování jsem si přála pejska co nejmenšího a abych nesrovnávala, tak volba padla na drsnosrstého trpaslíka.

Původně jsem chtěla pejska bez papírů, jenom pro radost, ale na stránkách chovatelů jsem se dočetla, že bych za stejné peníze jako čistokrevného pejska, mohla dostat pejska, který vyroste. Psa z útulku, o kterém jsem taky uvažovala, jsem zamítla ze dvou důvodů.

První byl ten, že bych si asi útulek přestěhovala domů, je mi těch pejsků hrozně líto a asi bych si nevybrala jen jednoho. Další důvod byly vnučky, od psa jsem je nechtěla izolovat a pokud bych nevěděla na 100 % o původu psa, tak bych měla strach z jeho reakcí.

Přání bylo jedno, skutečnost druhá. Bylo nevhodné období, pejsci buď už nebyli, nebo ještě nebyli. Psala jsem na všechny strany, na všechny adresy, co jsem našla na internetu, jenom na jednu jsem si netroufla.

Všechna čest majitelům a chovatelům jezevců, dostávala jsem odpovědi a tipy, kam se dál obracet. Dokonce tam byl odkaz na chovatelskou stanici, kterou jsem si netroufla kontaktovat, protože jsem si myslela, že nebudou mít zájem prodat pejska jenom pro radost. Nakonec jsem se znovu podívala na fotku a chovateli jsem zavolala.

Vysvětlila jsem mu, že nechci psa ani na chov ani na výstavy, domluvili jsme se, že se na pejska podíváme a dohodneme se co dál. Pejsek byl v Jindřichově Hradci, pan chovatel v Praze. Chtěl, abychom se rozhodli, co nejdřív, protože pejsek měl mít už 4 měsíce a byl nejvyšší čas, aby šel do rodiny nastálo.

Ještě jsem volala na jeden kontakt, ale tam mě trochu překvapilo, že paní má pejsky od pár dnů do 4 měsíců, s papíry i bez papírů a tak jsme jeli nejbližší sobotu do Jindřichova Hradce.

Po cestě manžel měl starosti, co budeme dělat, když se nám pejsek nebude líbit, ale byla domluvená návštěva, tak bylo možné ještě couvnout.

Paní (příbuzná chovatele), která mu asi pravidelně pejsky zvyká na rodinný život, nám přesně vysvětlila cestu. Na dotaz, jak pejskovi říká, když se oficiálně jmenuje From Zero To Hero Vitoraz, se začala smát a že nám to až přijedeme vysvětlí.

Přijeli jsme po poledni, z bytu se vyřítili 3 psi a ten nejmenší byl náš. Vzhledem k tomu, že pan chovatel dává velmi poetická jména všem svým pejskům, paní vychovatelka jim říká Bobeš a to mu zůstalo.

Žádná diskuse o tom, jestli se pes líbí nebo ne, nebyla. Bobeš se mi usadil na klíně, chvilku jsme poseděli a už byl naložený v autě a jeli jsme. Trošku plakal, ale pak usnul, probudil se až doma a začal si zvykat.

První bylo, že si počural pečlivě nachystaný pelíšek. Toto pokračovalo, protože venku byly velké mrazy a nemohla jsem s ním pochodovat tak dlouho, než přijde jeho potřeba. Teď už všechno zvládá, ale je to na delší povídání.

Protože asi věděl, že páneček byl poněkud kolísavý, měl snahu si ho maximálně získat. Povedlo se mu to při čištění odpadu v koupelně. Manžel seděl na zemi, pracoval na odpadu, pes se mu usadil na klíně, pomáhal a byl jeho.

Jsme s ním spokojení, doufáme, že i on s námi, je paličatý, jako správný jezevčík a už s ním máme tolik zážitků, že pokud bude zájem, napsala bych je příště. Asi na téma Bobeš autobusem v hlavním městě. Bobeš a naše vnučky. Bobeš a veterinář. Bobeš a další psi. Bobeš vládce rodiny.

Přikládám ještě fotku hned po příjezdu k nám a současnou.