SETKÁNÍ: Jak jsme potkali rybu

Dlouho jsme neměli žádné zvířátko. Zvířátka měli moji rodiče - kočky a psa. Bývali jsme u nich pečení vaření, takže moji synkové muckali kočičáky, kdy se jim zachtělo, se psem sdíleli boudu a vůbec neměli nouzi o zvířecí kamarády. Také jsme pořád někde jezdili - trajdali, jak s jistou nevolí říkávala moje maminka a doma v paneláku toho moc nepobyli.

A pak to jednoho krásného dne přišlo. K 15. narozeninám dostal náš Honzík od své spolužačky rybičku - samečka Bojovnice pestré. Krasavec s ocelově modrými vlajícími ploutvičkami jak vějíři. To bylo překvápko! Dali jsme ho do veliké zavařovací sklenice, protože nic jiného nebylo po ruce.

A už to vypuklo, dočetli jsme se, že v kulaté sklenici by se prý rybička mohla zbláznit a zakoupili tedy docela malinké akvárko, vzduchování, vložili kamínky. Živý tvor zaujal v naší domácnosti význačné místo. Sotva někdo přišel domů, letěl se podívat, co dělá bojovník. Naparoval se před námi v plné své exotické kráse. Opravdu vždy připlul a reagoval na naši přítomnost. Stal se takovým naším potěšením.

Jenže dlouho nám radost nevydržela. Začal být jakýsi apatický, už tolik nereagoval na naše podněty a ploutvičky mu povadly. Jednou jsme se s manželem vrátili odněkud domů a našli doma slzavé údolí. Rybička bez života a kluk brečel jak želva a pravda - i já jsem měla slzičky na krajíčku. Tenkrát jsme s Honzíkem našeho bojovníka pochovali opravdu s pietou na krásném místě u řeky, aby mu do spánku věčně šuměla voda - dodnes si pamatuju náladu toho letního "pohřebního" dne i místo, kam jsme naše první zvíře uložili k odpočinku.

Zůstalo mi to v paměti určitě i proto jak mě tehdy dojímal žal mého syna a jeho láska ke zvířatům. Byla to asi kouzelná rybička, protože otočila jaksi naše myšlení a brzy bylo zakoupeno větší akvárko, lepší filtr a hejno nových rybiček. Máme ho dosud. Hejno se postupně obměňuje, za přirozený úbytek zase vždycky přibyde nějaký přírůstek. Synek se už dávno o rybičky nestará, veškerá péče a údržba je na mně.

Několikrát jsem se zařekla, že rybičky nechám dožít a šmitec - zvláště v krizových situacích - už 2x nám akvárium prasklo a když se litr za litrem rozlévá po bytě, vsakuje do koberce a do toho honem zachraňujete mrskající se rybičky, to je pozdvižení... Ale pak zase jdu koupit třeba piliny pro hlodavce nebo žužlací kosti pro psy a zahledím se v obchodě za skly akvárek a už si nesu domů igelitový pytlík s plující radostí.

Bojovníky jsme měli ještě několikrát - znovu modrého, potom červeného, vždycky překrásný tvoreček, ale bohužel nikdy dlouho nežili. Nevím, jestli je to naší chybou anebo ta veliká krása je možná vyšlechtěná pro potěšení lidského oka, ale ne k dlouhému životu. (Co na to pan Růžička?) Žádného jsme však už neobrečeli jako toho prvního. Rybičky jako domácí zvířata jsem si nemohla vynachválit - neštěkají, nemňoukají, nepletou se pod nohy, nenosí domů špínu, nemají blechy apod.

Ale přece jen člověk toužil po kontaktu s tvorem trošku vývojově vyšším. Pořídili jsme si tedy dvě vodní žabky drápatky. Měly ručičky a nožičky, těmi ručičkami uchopily podávaný prst, vzaly si sousto z ruky. Bylo zábavné pozorovat i jejich vzájemné kontakty. Někdy vypadaly, jako když se drží za ruce. Tak jsme je i vyfotili a foto přikládám. Pojmenovali jsme je Kuňk a Kvak. Kuňk s Kvakem to dotáhli až před maturitní komisi.

Tedy ne že by byli výrazně studijní typy, ale náš synek si vytáhl z angličtiny takové tuctové okecávací téma My family a protože je rozený komediant, velmi pány profesory pobavil vyprávěním o členech naší rodiny Kuňkovi a Kvakovi...

No a netrvalo dlouho a do naší rodiny přišel první pes, křeček, myši, morče a druhý pes. Pěkný spád to vzalo. A kdo za to může? Náš milý modrý "bojovník" a Lenka, která ho tenkrát přinesla. Posílám tedy dnes díky bojovníkovi někam do věčných vod a Lence kamsi do Anglie...